RETRO IX – Hvězdy ve stínu

Olga Scheinpflugová a Marie Rosůlková

Mnohé hvězdy našeho dramatického umění se dočkaly ocenění, ba i slávy v relativně pozdějším věku. Dnes si samozřejmě nepamatujeme doby, kdy začínaly v divadlech i v prvních, někdy ještě němých filmech, ale vzpomeneme si na ně, až když v televizi reprízují nějaký klasický starý film nebo starší seriál. Nebo i v jiných souvislostech.

Olga Scheinpflugová (1902-1968)

Divadelní a filmová herečka, spisovatelka, scénáristka.

Ale více si na ní vzpomeneme jako na manželku našeho snad nejslavnějšího spisovatele a dramatika Karla Čapka (1890-1938). To se s ní táhlo až do smrti, měla s tím i dost problémů, protože po Čapkově smrti brzy po německé okupaci, jí trvale hlídalo a kontrolovalo Gestapo, po roce 1948 zase pro jistotu komunisté. Karel Čapek se díky své protiválečné tvorbě a národnímu přesvědčení stal ideovým nepřítelem fašismu a odnášela to Olga pravidelnými prohlídkami, zabavením rodinné chalupy ve Strži a podobně. Čapek ovšem nebyl levicového zaměření, byl především spojován s kruhem umělců kolem prezidenta T. G. Masaryka, a tak ani komunistům příliš nevyhovoval. Ale k tomu ještě později, vraťme se k Olze.

Od osmi let žila jako sirotek v rodině otce, redaktora Scheinpfluga a jeho nové manželky. Ale zamilovala si divadlo, otec jí podporoval, a tak složila zkoušku do Švandova divadla na Smíchově. Mladý a později slavný režisér Jan Bor jí přijal jako elévku, tedy zpočátku bezu honoráře, později za stovku měsíčně. Začínala jako záskok za tehdy už známou Anny Ondrákovou, která se chtěla plně věnovat filmování (jejím manželem byl slavný německý boxer Max Schmeling).

Začal za ní chodit už tehdy známý redaktor Karel Čapek. Psal milostná psaníčka a postával před zadním vchodem, zval jí na schůzky. Olga prý ani moc nechtěla, byl přece jen o dvanáct let starší, navíc fixovaný na maminku, která zase nechtěla tam mladou a ještě „bláznivou hérečku“. Pak ale údajně Olga otěhotněla, a nakonec šla na potrat, i když s tím Karel nesouhlasil. Není to úplně jisté, ale plyne to z jejich korespondence, ta se však nedochovala.

Od roku 1929 je v angažmá v Národním divadle a Karla Čapka si nakonec vzala po patnácti letech vztahu v roce 1936, a to byla pražská senzace. Nicméně měla předtím i jiné významné milence, mj. Hugo Haase, a prý i Jana Masaryka (syn TGM a pozdější ministr zahraničí po roce 1945, tragicky zahynul v roce 1948).

Po sňatku s Karlem Čapkem se především věnovala jemu a rodinným vztahům. U Čapků se pravidelně scházeli „Pátečníci“, volné seskupení tvůrčích osobností k debatám, jakýsi umělecký či kulturní klub. Byli to samozřejmě především bratři Karel a Josef Čapkové, a pak prezident T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Josef Kopta, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Jan Masaryk a mnoho dalších osobností veřejného života.

Za život napsala i šestnáct románů, deset divadelních her, mnoho básní, scénářů, námětů.

Od roku 1931 se objevuje ve filmu, nejdříve i v němém „Okénko“ právě podle Karla Čapka, spíše si asi vzpomenete na „Andula vyhrála“ či první český thriller Zdenka Brynycha „A pátý jezdec je strach“. Její nejvýznamnější však byla hlavní role v Dietlově seriálu „Eliška a její rod“ z roku 1966. To už hrála vesměs starší paní. Její hlavní devízou byl civilní projev a skromnost.

Když Karel Čapek zemřel, tak se zhroutila, brala antidepresiva a skončila na čas i na psychiatrickém léčení. Mimo jiné navštěvovala i léčitele Mikoláška (známý z filmu Šarlatán) u kterého se léčilo mnoho osobností, počínaje T. G. Masarykem až po prezidenta Zápotockého.

Hereckou dráhu skončila po představení Čapkova klasického protiválečného dramatu „Matka“ v Národním divadle pro školní mládež v toce 1967. Žáčkové se posmívali, pískali a pořvávali, takže podle jejích slov zažila otřesný pocit ponížení a kulturního barbarství. Zemřela v dubnu 1968.

Marie Rosůlková (1901-1993)

Divadelní herečka od devatenácti do jednadevadesáti let.

Říkali jí Merinka! Chtěla být od dětství herečkou, ale vystudovala ekonomickou školu, a tak nejdříve nastoupila jako úřednice do banky. Učila se soukromě herectví a ve dvaceti letech získala angažmá v městském divadle v Plzni.

Pak její herecká cesta vedla do Českých Budějovic, do divadla Vlasty Buriana, do Brna, a nakonec do Prahy. Nejdříve Vinohradské divadlo a pak až téměř do smrti Městská divadla pražská, s krátkým angažmá i v Národním.

V její první roli v Plzni hrála, jak se říká, „čurdu“, tedy „paní nesu vám psaní“. Opravdu nesla hvězdě na scéně dopis, a přitom ztratila na jevišti botu. Slavná kolegyně prý řekla „To je štěstí, kdo ztratil na jevišti botu, ten u divadla zůstane navždy“. Zkusila balet i operetu, hrála naivky i svůdnice, ale pak přišly i charakterní role a hlavně komedie. Její snad nejslavnější role přišla v černé komedii „Harold a Maude“ s Viktorem Preissem. Jí bylo osmdesát a jemu osmnáct.

V osobním životě to neměla lehké. Ještě před válkou se vdala, ale po pěti letech manželství skončilo. Pak velká láska, ale s ženatým pilotem. Ten hned po okupaci emigroval do Anglie, kde úspěšně bojoval v Royal Air Force proti Němcům. Hned jak skončila válka, tak si pro něj zákonná manželka do Anglie dojela, a velká láska Marie tím skončila. Nezatrpkla, prohlásila, že „nemá talent pro manželství“. Nastěhovala se k bratrovi Janovi, který byl farářem. Její kolega Svatopluk Beneš o ní řekl, že „klouzala po laškovných vlnách života s úsměvem na rtech“. Prý všude chodila s úsměvem, ale zpožděním, které dokázala vynalézavě omlouvat.

Hrála v mnoha filmech. Mihla se už v roce 1941 v komedii „Přítelkyně pana ministra“ s Jaroslavem Marvanem a Adinou Mandlovou. Pak další drobné role ve filmech „Měsíc nad řekou“, „Spalovač mrtvol“, aj.  Velmi populární se stala až v sedmdesáti letech v roli paní domácí v parodii na komiksové gangsterky „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“.

Pak už samé babičky. Určitě si pamětníci vzpomenou na poněkud bláznivou babičku, která hledá nejlepší způsoby, jak někoho zavraždit v televizním seriálu „Taková normální rodinka“. Říká se o něm, že to byl první československý sitkom. Naposledy hrála ještě v několika filmech pro děti z roku 1988. A to jí bylo 87 let.

Tak zase příště!

PhDr. Václav Soldát