RETRO To byl Vlasta Burian
Bylo by téměř urážlivé, kdybych při vzpomínání na osobnosti české zábavy vynechal „Krále komiků“ Vlastu Buriana (1891 – 1962).
O něm se toho již hodně napsalo, snad všichni znají jeho filmy, které se téměř pravidelně opakují v různých televizích, stačí někde slyšet jeho charakteristický hlas, písničku, smích a hned ho poznáváme. Vzpomněl jsem si na jeho ještě šelakovou desku, která se jmenovala „smích“ a celých zhruba pět minut na ní nebylo nic jiného než až zajíkavý smích Vlasty Buriana. Je k neuvěření, že stačilo chvíli poslouchat, a člověk se pod vlivem jeho smíchu sám začal přinejmenším usmívat, a někteří i spontánně řehtat.

Nejlépe ho snad poznal jeho nejbližší herecký partner Jaroslav Marvan (který si samozřejmě zaslouží samostatné RETRO vzpomínání někdy příště). Pamatovali si ho i další kolegové a přátelé. Tak si připomeňme alespoň něco historek z jeho barvitého života.
Vlasta Burian byl zkušený a oblíbený kabaretiér (již jsme si připomínali třeba jeho účinkování ve známém kabaretu BUM). Jako herec byl posléze angažován v Hudebním divadle v Karlíně, kde byl jeho ředitelem Karel Hašler. Burian byl hvězda a ledacos mu prošlo. Až jednou ve vinárně v Mělníku „propil“ představení, a Hašler ho bez milosti na hodinu vyhodil. Nakonec to byl počátek jeho samostatnosti.
Za pomoci přátel, mj. hoteliéra Tichého a rady Červeného, si založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. A najednou byl i pan ředitel. Prý mu dělalo moc dobře, když ho někdo oslovil „Pane řediteli“, ale v divadle ho tímto titulem nikdo neoslovoval. Naopak byl ke všem hercům i personálu velmi kamarádský (občas ale dokázal „vybuchnout“ a nepříjemnosti, třeba kvůli platům nechal řešit provozního ředitele, abv zůstal „ten hodný kamarádský Vlasta“).

Bylo o něm ale známo, že si na tituly velmi potrpěl. Rád hrál oficíry, přednosty, prostě šéfy. I v soukromém životě si užíval svého postavení a popularity a také to uměl využít. Rád třeba jezdil v Troji na koních, měl jich dokonce v určitém čase až sedm, a rád se předváděl v oficírské společnosti. Jednoho dne si vzal do hlavy, že se musí oficiálně stát jezdeckým důstojníkem. Byl ovšem populární mezi tehdejší generalitou, přátelil se i s ministrem obrany, a tak vykonal nějaké zkoušky a byl jmenován poručíkem kavalérie. Kdo ví, jestli vůbec byl na vojně, ale to nehrálo žádnou roli.
Jako principál divadla a hlavní hvězda měl jednu vadu: nerad zkoušel. (nakonec v tom nebyl sám, stejnou vadou trpěl i Jan Werich). „Stále říkal, že se to nějak udělá. „Poctivě jsme se učili role a Burian už mohl jen na nahozenou větu či slovo okamžitě reagovat. Vlasta byl zkrátka suverén. Byl to pán jeviště a ostatní herci byli jenom nahrávači, s nimiž si dělal, co se mu právě zlíbilo. Občas se mě ptal: „Poslouchej, co to vlastně hrajeme v tom třetím jednání? Znal jsem texty dokonale, a tak jsem mu bez rozpaků říkal: Víte (všimněte si, že mu Marvan vykal), potom přijde to, ono, a pak přijde agent od pojišťovny. Byl udiven: Jo? Von je vod pojišťovny? To dáme! Já jen, abych věděl, kdo je kdo a co. Byl to skvělý improvizátor, který zvládl i ty nejspletitější jevištní situace“ Vyprávěl jeho dvorní nahrávač Jaroslav Marvan.

Asi po šedesáté hráli v divadle hru „To neznáte Hadimršku“ (je podle ní stále nesmírně populární film) a Vlasta tam měl vždycky stejné extempore. Tloukl se pěstí do hlavy a vykřikoval „Já, kráva makedonská“. Když to vynechal a nic se nedělo, tak snaživá nápověda stále opakovala: „Já, kráva Makedonská…Já, kráva …“ několikrát, až zesilovala hlas, že byla slyšet až v publiku. Vlastovi se to tentokrát nějak nehodilo, měl v lóži nějaké vzácné hosty, a tak k ní došel, přísně se na ní zadíval a naprosto civilně křikl: „Já ti to věřím. Tak už kuš!“. A vyprodaným hledištěm se nesl ohromný aplaus. S tím asi Burian už předem počítal, nakonec to u něj nebylo nic nového.
A když mu mnohdy kolegové připomínali, že se také nic z textů neučí, tak odpověděl: „To umí každej, naučit se to zpaměti!“. Vstal, práskl dveřmi a odešel.
Všeobecně bylo také známo, že Burian nemá rád, když je někdo na jevišti třeba jen krátce vtipnější a má větší potlesk. Prostě, chtěl být vždycky jednička a ostatní mu měli jen nahrávat k jeho špílcům.
Takový herecký souboj měl třeba s Jindřichem Plachtou. Ten nemohl v Burianově divadle dlouho prorazit. Ale nakonec se prosadil a navzájem na sebe žárlili. Jednou při Plachtově úspěchu prý v zákulisí prohlásil „To je toho, takovýhle opičky. Od komedie jsem tady přece já!“. Jindřich Plachta po čase odešel do divadla Voskovce a Wericha.
Časem od něj odešel i Jaroslav Marvan. Říká se, že ho nechtěl pustit a položil před něj smlouvu s prázdnou kolonkou na výši platu, ať si tam napíše, co chce. Marvan ale opravdu u něj skončil a následovala jeho dlouholetá kariéra v Národním divadle.

Trvalo mu to až do pozdního věku. Když už měl zase povoleno od padesátých let hrát v estrádách, tak režisér Václav Wasserman připravoval film Plavecký mariáš a chtěl obsadit i Vlastu Buriana. Sešli se na Žofíně, Burian jako vždy přišel s manželkou, která nesměla chybět na žádném jeho představení a důležité schůzce a Jaroslav Marvan. Vlasta poslouchal pozorně, protože si samozřejmě nepřečetl scénář. Pak se zeptal manželky: „Mám to hrát, já to vezmu… Jak myslíš Vlastíčku, když to bude točit Vašek, tak je to záruka, Jenomže seš až druhej!“. Vlasta najednou nevěděl, jak reagovat. Tentokrát by byl ve stínu toho, kdo byl v jeho stínu kdysi. Protože hlavní roli hrál Jaroslav Marvan. Takže nakonec tu roli voraře Šindeláře hrál Jiří Plachý.
Vlasta Burian byl, je a bude stále nezapomenutelný a jedinečný.
PhDr. Václav Soldát