Všechny vůně manéže

Jako kluk jsem se moc těšil, až k nám do Plané u Mariánských Lázní přijedou provazochodci nebo dokonce cirkus. Na části náměstí vztýčili dva vysoké sloupy natáhli silné lano a pod ním záchrannou síť. A jak se setmělo, tak už přicházeli diváci. Pak se rozsvítila světla na lano a začala atrakce. Měl jsem vždycky strach, že někdo spadne, ale měl jsem štěstí, hlavně, že ta krásná cirkusačka nespadla.

Když přijel cirkus, byla to dvojnásobná radost. Za ohradou se děly věci. Chodili jsme okukovat, jak artisté cvičí, pomáhali přenášet krmení zvířatům, opatrně se přibližovali ke klecím, občas jsme dostali volňáska. A ty exotické vůně: zvěřinec, piliny v manéži, ten divný vzduch pod plachtou, voněly nám snad i ty koblihy od koní a velblouda.

Našel jsem nedávno v knihobudce na ulici starou vzpomínkovou knihu posledního z majitelů a principálů světoznámých cirkusů Kludských z roku 1970. Občas jsem se v mladých letech s příslušníky „světských“ potkával a napadlo mě, že se o nich pokusím udělat takový miniseriál. Samozřejmě na prvém místě právě o rodu Kludských.

Označení „světský“ je u nás někdy považováno za zlehčující. Ale je to tradiční pojmenování lidí, kteří jsou neustále v pohybu po světě, a to především lidí z maringotek – cirkusáků, provazochodců. potulných loutkářů, artistů a dalších svobodomyslných umělců.

Historie rodu Kludských jde daleko do historie začínala mezi šumavskými komedianty už někdy v osmnáctém století, to se našla první zmínka o jakýchsi akrobatech Kludských. A v polovině devatenáctého byla vydána první úřední koncese jakémusi Kludskému z Bavorova na Šumavě k provozování provazochodecství, pro „mikrlata“ tedy loutkové divadlo, ale s vyloučením lázeňských měst a Prahy, kam potulný pimprlák nesměl vkročit.

Zakladatelem rodu ale vlastně byl až Antonín Václav Kludský (1826 – 1895). Začínal na poutích jako komediant s opičkou a opelichaným papouškem, pak si koupil i aligátora a hady, k tomu vůz tažený oslem a táhl po vesnicích. V zimě mu exoti hladem a zimou zemřeli. Tak si nejdříve vybral k produkci vlka a medvěda, nakonec přikoupil na dluh za 900 tolarů i lva od již zavedeného cirkusáka Hagenbecka.  Lev ale záhy zahynul. Pak se ale v Lipsku stalo, že před zraky diváků rozzuřený lev roztrhal v Lipsku krotitele Kreutzberga, potomci už nechtěli pokračovat a Antonínovi se za všechny ušetřené krejcary podařilo opuštěná zvířata najmout.

A byl tu, jak psali v novinách:

 „Největší zvěřinec v království Českém“. Lvové, jaguáři, hyeny, lama z Peru a mnohé druhy dravých ptáků a opic.

Představení a krmení denně odp. v 4 hod. O hojnou návštěvu žádá Ant. Kludský, ředitel.

Nicméně vznikl skutečný rod, pan Antonín měl se svojí o hodně mladší ženou Marií dvacet synů!!! Jeden z nich, Karel )1864 – 1927) proměnil otcovu kočovnou manažerii na největší český „Cirkus Kludský“

Ve dvacátých a dalších letech 20. století měl na sedm set zvířat. Tři manéže celkem pro deset tisíc diváků, dvě kapely, muzikanti z Pošumaví. „Na závěr jsme spojili manéže do jedné řady a nastupovalo čtyřiadvacet slonů, ti uměli všechno na světě“. Skončila to světová hospodářská krize ve třicátých letech, kdy museli mnohá zvířata odprodat.  A ještě před válkou chtěli další zvířata dopravit do rezervace v Africe , ale loď potopili Němci. Historie tohoto cirkusu inspirovala Eduarda Basse (1888 – 1946) k napsání slavného románu Cirkus Humberto.

Cirkus Kludský až do nové doby dovedl Karel Kludský – mladší (1891 – 1967). Ten miloval a vedl drezůru právě slonů:

„Sloni byla moje velká láska. Nikdy jsem nevyčerpal celý program, vždy jsem předváděl jen část. Celou drezúru vlastně nikdo nikdy neviděl – to by bylo číslo na celý večer. Sloni za mnou běhali jako psi. Nejraději jsem měl Babyho, to byl ten největší. Dělal jsem s ním 45 let.“

Veškerá svá léta prožil v maringotce při putování po celé Evropě. Taková maringotka byl však už před válkou skutečný domov na kolech převážený nákladními auty. Jeho osobní maringotka z roku 1926 stojí někde v Chomutově a renovoval jí jeho prasynovec Michal David, který ale spíše patří do rodu Janečků. Interiéry jsou zcela původní.

„Cirkus je dřina, velká dřina. Divák vidí většinou jen tu romantiku a efekt, dřinu nevidí nikdo. Člověk musí mít sílu a já jsem tři tisíce nocí v životě nespal. Lidé hledají v cirkuse radost. Něco jako ideál člověka. V manéži se nic nedá předstírat, nic nasimulovat. To se mi vždycky líbilo ze všeho nejvíc. Ta opravdovost: tam jsi takový, jaký jsi. Umíš – neumíš. V manéži neplatí protekce, tam se nedá lhát.“

Po roce 1948 byly zbytky cirkusu Kludský znárodněny, jeho poslední majitel a direktor v jedné osobě – Karel Kludský s manželkou v závěru svého života žili v maringotce v severních Čechách. Jejich vila ve Vinařicích byla komunisty zabavena, a tak žili do své smrti v Jirkově u Chomutova. S manželkou pracovali jako dělníci na nedaleké pile. Zemřel v r. 1967. Jeho žena ho přežila o 7 let. Oba jsou pohřbeni na Jirkovském hřbitově. 

Dynastii Kludských ještě v současnosti reprezentuje paní Dagmar Kludská, narozená v roce 1944, která je ovšem známa spíše jako kartářka, vykladačka osudu a spisovatelka. I ona začínala jako artistka a měla světové číslo třiceti cvičených holubů.

Ke vzpomínkám Karla Kludského se chci ještě někdy příště vrátit. Myslím, že se můžeme dozvědět ještě mnoho zajímavého ze života cirkusů a cirkusáků.

Václav Soldát