Sláva knihobudkám

Zrovna jsem jednu nedaleko prohledal. Zatím nic. Ale vždy se u nějaké stavím, když jí uvidím, dokonce se někdy vypravím „na lov“. A mnohdy tu najdu něco, co jsem už před léty sám někomu dal, na co jsem zapomněl i co ještě neznám.

Na začátku stál projekt knihobudek v sedmi zrušených telefonních budkách, které společnost O2 vybavila starými knihami. Dnes jsou knihy volně nabízené v hospodách, své vlastní mají některé městské knihovny s označením „čtenáři čtenářům“, běžně najdete poličky s knihami na nádražích či v restauracích. Často je tu smetí socialistické literatury, ale občas se najde poklad. 

Hodně mých starších vrstevníků si stále potrpí na tištěné knihy. Před léty jsme chodívali do front před knihkupectvím „n. p. Kniha“ každý čtvrtek, kdy se navážely nové knihy. Nebylo divu, vždyť ty nejžádanější, a nebyly to jen detektivky, se vydávaly v malých nákladech. Chvílemi nebyl papír a občas to byla „nevhodná literatura“ pro socialistického čtenáře.

Teď se situace na knižním trhu docela mění. Hodně lidí, zvláště mladých se dalo na e-knihy, jsou levnější, vždy k dispozici na čtečkách i moderních iPadech, které si otevřete bez námahy kdykoliv na cestách třeba i v tramvaji.

Ale pořád je hodně těch, kteří milují „papírové“. Tu vůni tištěných stránek, listování dopředu, jak to bude, i dozadu, když ztratím souvislost románových postav. A hlavně neztrácíme maličkosti toho románového příběhu, dobrodružství i myšlení a citů postav. Prostě užíváme si.

Dovolím si osobně vsuvku:

Mám někdy pocit, že jsou dnes v oblibě hlavně detektivky. Až moc, a hlavně až moc jednoduché. Pak hodně nová „červená knihovna“ tedy literatura pro dívky a ženy s jednoduchým milostným dějem.

To by až tak nevadilo, ale hodně knih postrádá silný dramatický příběh. Zajímavý děj.

Mě občas stačí prolétnout prvních deset stránek a už většinou vím, zda to stojí za to. Určitě je to věc osobního vkusu, literárních zkušeností, někdy i úrovně vzdělání i věku. Kdysi jsem v sedmnácti začal číst Jirotkova Saturnina, a nerozuměl jsem mu, nezaujal. Pak jsem se k němu znova dostal po dvacítce, a hle, dodnes je to pro mne vzor humoristické literatury a suchého humoru.

Knihy jsou čím dál tím více tlustší. To by ani tak nevadilo. Rád čtu třeba historické romány Ken Folleta i Vladimíra Vondrušky a rád se vracím k detektivní trilogii Stieg Larssona „Muži, kteří nenávidí ženy…“. Mají děj, příběh, zajímavé peripetie postav. Ale mám občas zcela osobní pocit, že v mnoha krásně vypravených honosných publikacích jsou jen „slova, slova, slova“, jak pravil princ Dánský.

Ale nacházím v knihobudkách poklady, dnes spíše z odborné, memoárové i historické literatury. Zrovna nedávno třeba paměti Karla Pacnera „Život novináře“, mého vrstevníka, redaktora Mladé Fronty, který se mj. spolu s dalším vrstevníkem Jiřím Dienstbierem zúčastnil startu Apolla 11 na měsíc v roce 1969. A také paměti Karla Kludského „Život v manéži“. To jsou knihy, ze kterých i rád čerpám inspiraci a vzor pro své psaní. Už se těším, co o nich napíšu.

Milí přátelé!

Nevyhazujte prosím, své knihy do sběru, i když si myslíte, že mladí to stejně vyhodí, že nečtou. Oni čtou teď možná jinak, pokud jste je to také trochu naučili. Ale čtení zase bude v módě. Ony totiž příběhy lidí ze života a třeba i sci-fi, například „Den Trifidů“ budou ke čtení i za léta.

A neházejte do nich „salátová vydání“, která působí na první pohled nepříliš hygienicky. Nejsou to odpadkové koše.

Knihobudky jsou tu pro Vás. Moc se těším, co v nich zase objevím.

Václav Soldát