Dokument, který stojí za vidění
Jan Werich: Když už člověk jednou je…
Dokumenty promítané v posledních letech v našich kinech mívají různou úroveň. Dokument Jan Werich: Když už člověk jednou je… v režii Martina Slunéčka a Miloslava Šmídrmajera ovšem patří ke skutečné kvalitě, a to z mnoha důvodů. Mimochodem jako důkaz může sloužit jeho neobvykle vysoké hodnocení 89% na csfd.cz.
Film měl sice premiéru již v srpnu minulého roku, nicméně já měl možnost ho na vlastní oči vidět až nyní. A i když trvá téměř dvě hodiny, ani na minutu jsem se u něj nenudil nebo nelitoval, že jsem šel výjimečně do kina na něco jiného než pohádku či komedii. Osobnost Jana Wericha je v dokumentu zachycena sice s přesahem do jeho nejmladších let, ovšem pouze na pár minutách. Soustředí se především na dobu jeho aktivního působení v Semaforu a kariéru filmového tvůrce a herce, a to zvlášť na období Protektorátu a komunistického režimu. A samozřejmě i na jeho vztahy k blízkým přátelům a rodině, včetně Jiřího Voskovce.
Dokument začíná netypicky záběry příjezdu vojsk Rudé armády v roce 1968, což zpočátku nejednoho diváka překvapí. Nicméně souvislosti s tímto rokem jsou divákovi jasné již záhy, kdy hlas Viktora Preisse cituje pozoruhodný dopis Jiřího Voskovce Janu Werichovi do jeho přechodného vídeňského exilu ve stejném roce:
„Buď Dubček a spol ohnou šíji a stanou se vykonavateli moskevských rozkazů, nebo budou odstraněni a nahrazeni jakýmikoliv anonymy. Uvnitř těchto variant si představuji tvůj osud jako v nejlepším případě umlklého, jaksi penzionovaného mistra, o kterém se veřejně nemluví a který nikam nesmí. Hlavně ne ze země. V případě horším nátlak na tebe od nových autorit, abys národu veřejně domluvil, že jste všichni zbloudili, a že svorně s Rusem to bude pro všechny nejlepší.“
Jak jste tedy pochopili, dokument začíná jaksi od prostředka, tedy od událostí Normalizace a 70. let. Hned vzápětí se objevují na kamerách někteří hlavní aktéři, kteří budou diváky provázet celým dokumentem a mezi dobovými záběry jim budou osvětlovat některé aspekty Werichova života – profesního i soukromého.
Prvním z nich je Zdeněk Svěrák, který v průběhu dokumentu vzpomíná jak na události roku 1968, tak i na jeho osobní setkání s Werichem v jeho vile a samozřejmě v prostorách sálu Malostranské besedy, kde svoji cestu k diváku začalo Divadlo Járy Cimrmana. Werich prý byl tehdy humorem ještě mladých umělců v novém souboru nadšen, poseděl s nimi v zázemí a tam mimo jiné přiznal, že osobní paměti nezačal psát z jednoduchého důvodu: nesměl by je vydat a vidět, co na ně lidé říkají. Později Zdeněk Svěrák divákům ukáže svůj osobní poklad – zápis, který si z onoho večera s Janem Werichem udělal, aby si uchoval jeho slova do budoucna.
Celý snímek se více či méně orientuje především na Werichův boj s politikou jako celkem. S politikou prvorepublikovou, kterou s Voskovcem tak skvěle parodovali v Osvobozeném divadle a některých svých filmech – odkazy na podvodné aktivity některých politiků, na střelbu do dělníků. S narůstajícím vlivem fašismu a nacismu v Německu a později i u nás, který Voskovec s Werichem intenzivně odsuzovali především ve filmu Pudr a benzín. S politikou meziválečného Československa, které se zprvu Voskovec ani Werich nedokázali sžít. A konečně s politikou nového poúnorového komunistického režimu (1948), který Wericha nadobro oddělil od Voskovce a připravil mu celou řadu složitých životních situací. Na pozadí těchto politických změn, které Wericha provázely doslova celým jeho životem, se odvíjí pozoruhodný příběh jeho bohatého díla i osobního, rodinného a profesního života.
Posledními zmíněnými aspekty provází diváky především přední čeští znalci Osvobozeného divadla a Voskovce s Werichem historik Vladimír Just, novinář a publicista František Cinger (recenzi na jeho novou knihu V & W – Jiří Voskovec & Jan Werich naleznete v časopise Forbína, č. 4., 2021, ke stažení v rubrice Forbína) a historik a scénárista Pavel Taussig. Ti mimochodem upozorňují i na řadu věcí, které nepatří k běžným vědomostem běžného diváka. Kupříkladu že Osvobozené divadlo vzniklo vlastně jako divadelní odnož známého Devětsilu a teprve později ho díky své mistrovské Vest pocket revue, která měla premiéru v roce 1927, oba zmínění umělci ovládli. Anebo věděli jste, že první film z produkce Voskovce a Wericha Pudr a benzín produkovali oni sami přes vlastní společnost, kterou za tím účelem založili? Nicméně i přes úspěch se jejich záměr natáčet filmy vlastními silami rozpadl – kvůli penězům.
Rozsáhlé je pojetí pobytu Voskovce s Werichem ve Spojených státech Amerických, kam oba na poslední chvíli utekli před nacisty. Pokud by se jim útěk nezdařil, jako známí odpůrci Hitlerova režimu by jistě zahynuli v některém vězení nebo koncentračním táboře. Zajímavé je líčení jejich příjezdu a prvních měsíců v USA, kde pro ně začátky nebyly jednoduché, například když zjistili, že američtí krajané ani zdaleka nejsou pro ně vhodné publikum, protože i když si v Americe drželi své tradice, zvyky a jazyk, ustrnuli v předchozím století. I snahy Orsona Wellese pomoci Voskovci a Werichovi k práci v Hollywoodu selhaly. Pomohly až protihitlerovské pořady pro BBC.
Dokument samozřejmě postihuje i návrat obou do Československa, jejich snahy o vzkříšení Osvobozeného divadla i problémy přizpůsobit se poválečnému divákovi. A spolu s tím i důvody pro jejich odloučení, které vyvrcholily v roce 1948 Voskovcovou emigrací. Skutečným těžištěm dokumentu jsou však závěrečná léta Werichova života a jeho neustálé potýkání se s politickou mocí. Omezování publikování a hraní, nahrazené režimem tolerovaným vystupováním s Horníčkem, revolučním obdobím před rokem 1968, kdy Werich podával v angličtině prohlášení pro zahraniční reportéry, až po opačnou zkušenost s tímto rokem, kdy Werich na čas emigroval do zahraničí a vrátil se s klamným slibem nového režimu, že mu nic nehrozí. Že se na další léta stal Národním umělcem, které nesměl být viděn, ale byl ve vlastním domě sledován, již většina z nás ví.
Jan Werich: Když už člověk jednou je… končí v podstatě Werichovou reakcí na Antichartu, k jejímuž podepsání ho chtěl doznívající komunistické režim přinutit, ale neuspěl. Jak podotýká František Cinger, Werich podepsal pouze prezenční listinu, a ta se tehdy podepisovala na každé schůzi v každém podniku. A úplným závěrem je vzpomínka Jiřího Suchého na poslední veřejné vystoupení Wericha s ním v Lucerně, kde se již velmi nemocný, léta pronásledovaný Werich opět představil jako mistr improvizace a humoru.
Cenné jsou samozřejmě prezentace zmíněných historiků, publicistů a novinářů, vzpomínky Zdeňka Svěráka i Jiřího Suchého, v dokumentu ale hovoří také Jiřina Bohdalová, Werichova vnučka Zdena Kvapilová a pravnučka či rodinná přítelkyně Eva Tůmová. Velice působivé jsou citáty z dopisů, které si mezi sebou vyměňovali Voskovec s Werichem, ale i úryvky z dopisu, které psala Voskovcovi Werichova žena. To vše je podtrženo jedinečnými hlasy Miroslava Táborského, Pavla Rímského, Viktora Preisse a Zlaty Adamovské, bohatým doprovodem archivních fotografií i videí, často dosud neznámých, a také ukázkami záznamů z páně Werichových (a samozřejmě Voskovcových či Horníčkových) filmů a vystoupení.
Zkrátka ať už víte o Janu Werichovi cokoliv, dokument Jan Werich: Když už člověk jednou je… vás nebude nudit, dozvíte se řadu zajímavých věcí, které jste dosud buď nevěděli, nebo vám nedocházely, případně jste je dávno pustili z hlavy. Rozhodně od tohoto dokumentu neodejdete, dokud ho celý neshlédnete. A zaručeně nebudete mít pocit, že jste promarnili čas.
Pokud bych se měl uchýlit k hodnocení na základě klasického systému „hvězdiček“, rozhodně bych zmíněnému dokumentu dal 5 z 5. Pokud tedy máte možnost zajít si na promítání do některého z českých kin nebo si zaplatíte placenou verzi na YouTube, k níž naleznete odkaz níže, rozhodně nepromarníte čas ani peníze.
Tomáš Hejna
