Přírodní divadlo Divoká Šárka
Na hraně divadla a filmu aneb Divoká Šárka na scéně
Čtyři tisíce metrů čtverečních, deset tisíc míst k sezení a osm tisíc ke stání, vyvýšené jeviště, pod ním orchestřiště, zázemí pro divadelní soubor a technický provoz… Žádný zimní stadion, žádná velká aréna, dokonce ani žádné velké zastřešené divadlo. A přesto poslední z tohoto seznamu je vlastně správně. I když se to může zdát neuvěřitelné, tyto rozměry a množství míst pro diváky mělo přírodní divadlo nad údolím Divoké Šárky, jen kousek ve svahu od Liboce.
„Divadlo v Divoké Šárce je největším divadlem pod širým nebem. Zřízeno je na místě pohádkově krásném. Vysoké stráně a divoce romantické skály je vroubí a způsobují, že z mluveného a zpívaného slova pranic neuniká. Naopak hlas získává zde neobyčejně krásného zabarvení. Kromě 10 000 sedadel jsou při divadle rozsáhlé plochy pro místa k stání, jejichž ceny jsou K 2´06, K 1´04 a 62 hal.,“ psalo se v letáku propagujícím jedinečnou divadelní scénu, která vznikla na pozemku patřícímu k nedalekému Čertovu mlýnu. V té době v něm ovšem sídlil tehdy známý Kaiserův hostinec, oblíbené místo výletníků z Prahy. Psal se rok 1913.
I dnes zde najdeme zbytky starého divadla pod širým nebem, ovšem ani zdaleka nemůžeme pochopit, co museli vidět Pražané na počátku 20. století, když přišli na premiéru první divadelní hry, která zde byla uvedena. Údolí Šárky a její okolí dnes známe jako zalesněný přírodní park. Na skalách a v jejich okolí se rozkládají lesy, kromě pár vybraných vyhlídkových míst není z lesních cest vidět dolů do údolí a scenérie divokých skal se topí v zeleni stromů a barvách květin a keřů, které rostou na skalních výběžcích. Jenomže dříve tomu tak ani zdaleka nebylo, a tak diváci v hledišti divadla nad Divokou Šárkou měli neuvěřitelný výhled na rozeklané skály a údolí. Tato divoká scenérie byla jedinečnou kulisou, jakou by nezvládli postavit ani profesionálové z velkého kamenného divadla. A když k tomu ještě na ploše jeviště zbylo dost místa pro skutečné monumentální kulisy, dá se hovořit o jedinečném velkolepém podniku.
Nápad vybudovat toto enormně velké divadlo měli dva významní umělci své doby – basista Národního divadla Emil Pollert a spisovatel a divadelní a filmový režisér Antonín Fencl, který byl zároveň podnikatelem, a tak viděl v tomto projektu i velký finanční potenciál. Právě tuto skutečnost mimochodem později vyčítal divadlu v Šárce Zdeněk Nejedlý, který v recenzi na divadlo a jeho představení mimo jiné zmínil, že mu celý nápad přijde nesmyslný a že by jeho osobně nikdo do Liboce a do Šárky nedostal (mimochodem tehdy se jednalo o mimopražské lokality, kam se chodili Pražané uvolnit ve volných chvílích). Svůj podíl na vzniku a fungování tohoto přírodního divadla ale měli také Jaroslav Kvapil a František Adolf Šubert. Spojení s Národním divadlem je tedy nepřehlédnutelné a není tak divu, že zde jeho divadelní soubor často účinkoval.
Je až neuvěřitelné, co vše v tomto prostoru vlastně vzniklo, kolik divadelních her, oper a operet se zde podařilo úspěšně odehrát i jak dlouho vlastně tato scéna fungovala. Prostor byl velmi účelně upraven tak, aby zde vznikly terasy pro hlediště, ze kterých bylo vidět nejen na prostor jeviště v čele celého divadla, ale i na přírodní kulisy v pozadí. Jeviště bylo uměle vyvýšeno a podepřeno konstrukcí ze dřeva a kamení. Důvodem přitom nebyla jen snaha, aby diváci lépe viděli, ale i potřeba umístit někam nezbytný živý orchestr. Díky zvednutému jevišti tak vzniklo klasické divadelní aranžmá, kdy orchestr sedí pod jevištěm, nepřekáží tak divákům a zároveň má dirigent přímý kontakt s hrajícími herci. Zkrátka jako v normálním klasickém divadle.
Pro první představení, které se odehrálo 16. května 1913, byla vybrána slavná Smetanova opera Prodaná nevěsta. Vše bylo pojato s neobyčejnou pompou, včetně aranžmá na jevišti. Byla zde postavena skutečná malá vesnice se zvonicí, dvoupatrovým domem s pavlačí, bránou do statku, hospodou, byla zde živá zvířata i cirkusová maringotka a nedaleko dokonce stála maketa kostela. Podle dobových svědectví se celého představení účastnilo neuvěřitelných šest set účinkujících. Šlo o dobrovolníky, profesionální herce i herce z ochotnických divadel, doprovázené orchestrem Národního divadla pod vedením hlavního dirigenta Rudolfa Zamrzla. Šlo o tak významnou událost, že z Prahy bylo vypraveno i několik zvláštních vlaků do Liboce, aby bylo možné dovézt všechny zájemce o zhlédnutí představení. Další lidé se do Šárky dostali buď pěšky, případně fiakry anebo tramvají. U příležitosti uvedení Prodané nevěsty na tomto památném a nádherném místě byla dokonce uspořádána pouť, která procházela Divokou Šárkou do Liboci až z Nebušic.
Jak už bylo řečeno, pozoruhodné bylo nejen celé pojetí této scény, ale i množství zde odehraných představení, doba, po kterou zde divadlo fungovalo a také jejich návštěvnost. K tomu je třeba přičíst i nemalý výčet skutečně významných osobností, které se zde na scéně objevily. Už první zmíněné představení mělo hvězdné obsazení. Mařenku sehrála jedinečná Ema Destinová (o tom, že její hlas odrážející se o rozeklané skály s pozadím překrásné přírodní scenérie údolí musel znít vskutku neobyčejně efektně, není ani třeba hovořit), Emil Pollert si zahrál úžasnou postavu Kecala a v jedné z hlavních rolí se zde objevil také otec E. F. Buriana Emil Burian. V dalších letech, s krátkou přestávkou během první světové války, se zde odehrála také představení Šubertova dramatu Jan Výrava, Don Quijote de la Mancha, Čapkovi Loupežníci nebo Piskáčkova opereta Osudný manévr. Není bez zajímavosti, že si zde s Karlem Nollem zahrál i Vlasta Burian, tehdy ještě ne příliš známý, a to roli Dona Quijota de la Mancha.
V roce 1922 se zde jako jedno z posledních konalo představení k uctění památky Mistra Jana Husa. Šlo o hru Alexandra Kotomkina, ruského básníka, kterou sehrálo ruské komorní divadlo. Bohužel rok 1922 byl poslední, kdy bylo divadlo v provozu. Problémů byla celá řada. Především se měnila okolní krajina a rostly finanční náklady na údržbu, hudebníky i herce. Nevýhodou také bylo, že divadlo bylo skutečně pod širým nebem, a pokud bylo počasí špatné nebo se přihnala náhlá přeháňka či vítr, nedalo se hrát. Svůj poíl měla i velká vzdálenost od města. Výsledkem tak bylo, že se snižoval počet diváků a divadlo začalo být finančně prodělečné.
Čas udělal své. Zbytky divadla jsou dodnes patrné a v roce 2005 zde díky Originálnímu hudebnímu divadlu opět zazněla hudba z Prodané nevěsty. Tentokrát se nehrálo na velkolepém jevišti s nádhernými kulisami skal v pozadí a diváci neseděli na upravených terasách na lavicích, nýbrž na tom, co si sami přinesli. Tradici se nicméně podařilo alespoň v upravené podobě oživit a představení se zde hraní i dnes, když to okolnosti dovolují. A i když se nikomu už nepodaří navodit atmosféru jako před více než sto lety, protože stráně v okolí zatím porostly lesem, mají tato představení své kouzlo i dnes.
Zbývá ještě doplnění jednoho střípku historie, který k celému divadlu v Divoké Šárce patří, a to onen v nadpisu zmíněný film. Na pozemku, který byl pro divadlo vybrán, měly ještě před tím vzniknout prostory pro natáčení filmových scén a prostor se tak měl proměnit v jakýsi přírodní filmový ateliér. Jak víme, z této myšlenky sešlo a jako náhrada bylo zvoleno výše popsané divadlo. To ovšem neznamená, že se zde natáčení nekonalo. Vždyť Antonín Fencl byl kromě jiného také filmovým režisérem a moc dobře si uvědomoval, že celý vybudovaný areál se dá skvěle využít i k filmovému natáčení. Zvlášť když honoráře hercům zaplatili diváci v hledišti a představení tak mohlo vydělávat hned dvakrát – jednou jako divadlo a podruhé jako film.
Někteří historikové a spisovatelé se domnívají, že právě zde byl při premiéře nebo při repríze 19. července 1913 pořízen vůbec první filmový záznam Prodané nevěsty. Neví se přesně, kdo byl oním kameramanem. Někdy je uváděn jistý Václav Münzberger, jindy zase Max Urban, později architekt ateliérů na Barrandově, který měl mimochodem s jistou Andulou Sedláčkovou a jejich firmou ASUM (název složen z iniciál obou) zajišťovat produkci zmíněného záznamu. Natáčení je skutečně zdokumentováno i fotograficky, ovšem výsledkem byl zřejmě spíš dokument o celém záměru hrát Prodanou nevěstu v divadle v Šárce. My se však pravdu zřejmě nedozvíme, protože film se nejspíš nenávratně ztratil a zatím se ho nikomu nepodařilo objevit. Nicméně kromě Prodané nevěsty se zde prokazatelně natáčel záznam třeba ze hry Jan Výrava, který se dochoval.
Pokud byste se chtěli sami vydat do prostor divadla v Divoké Šárce, není nic jednoduššího. Divadlo je volně přístupné, nachází se nedaleko konečné tramvají směrem k nádrži Džbán a hradišti a odtud dál po červené značce. A až zde budete, zkuste si představit, jak se asi cítili lidé, kteří zde poslouchali úžasnou Emu Destinovou a další mistry, nedostižnou Smetanovu hudbu a přitom sledovali v pozadí nádhernou přírodní scenérii, která nám dnes zůstává skryta za pásem stromů. Jistě uznáte, že muselo jít o neobyčejný zážitek.
Poznámka:
Když si otevřete skupinu tohoto webu „Osobnosti“, najdete tam rozhovor s Renée Nachtigallovou, která v posledních letech obnovila uvádění Prodané nevěsty v Letním divadle v Šárce. Doporučuji!
