Přední dramatici počátků českého divadla, IV. díl – Emanuel Bozděch

Emanuel Bozděch

(21. 7. 1841 – 10. 2. 1899 ?)

Proč otazník za jeho datem úmrtí? Protože Emanuel Bozděch je typickou ukázkou toho, jak může člověk dopadnout, pokud je příliš oddán svojí práci. Datum 10. února 1899 je totiž jen datem, kdy byl naposledy spatřen živý. Svůj život pravděpodobně ukončil skokem do řeky a jeho tělo nebylo už nikdy nalezeno. Smutná tečka za zajímavou a ne neúspěšnou kariérou.

Rodinné zatížení

Na svět přišel do rodiny obyčejného krupaře na Starém Městě v Praze, a to jako druhý syn po svém bratru Františkovi. Prožil vcelku normální dětství, i když podle některých náznaků mohl být ve vleku svého staršího bratra, ze kterého se stal úspěšný novinář. Také Emanuel Bozděch byl inteligentní a vnímavý. Docházel na německou piaristickou obecnou školu, absolvoval na pražském Novoměstském gymnáziu, potom na univerzitě, kde se rok věnoval právům a nakonec vystudoval na filozofické fakultě filozofii a historii. To mu umožnilo živit se z počátku jako vychovatel v různých šlechtických rodinách, třeba u rytíře Ledvinky z Adlerfelsu. Bohužel jeho rodina byla zatížena hned několika těžkými okamžiky. Předně přišla rodina o majetek po revolučních bouřích v roce 1848, takže se ocitla v existenční krizi. Jeho o tři roky starší bratr, který pracoval jako redaktor v novinách Politik, předčasně zemřel už v roce 1865, tedy v pouhých dvaceti sedmi letech. U Emanuelovy sestry se projevily náznaky duševní choroby a na něm brzy byla povinnost rodinu živit. Sám byl přitom v závěru života, respektive v době před svým zmizením, vážně nemocný a trpěl depresemi. Nejspíš díky všem těmto aspektům se nikdy neoženil.

Napoprvé zazářit

Vlastně to nebylo hned napoprvé, protože Bozděchova prvotina Omylové srdce spatřila světlo světa až po jeho smrti. Byla nalezena v Bozděchově pozůstalosti a on sám se jejího uvedení vzdal na radu Jana Nerudy, kterému se nezdála dobrá. Byl to ale právě on, kdo později Bozděcha obhajoval proti ostatním. K tomu se však dostaneme. Bozděch ale opravdu zazářil na divadelním jevišti hned svojí první hrou, a to v Prozatímním divadle roku 1867 konverzační komedií ve francouzském stylu s názvem Z doby kotillonův. Hra byla vítaným osvěžením mezi jinak těžkopádnými dramaty německých vzorů, z nichž často vycházeli principově i čeští autoři. Bozděch tak sklidil obdiv řady literátů i kritiků a za svoji hru dokonce obdržel Náprstkovu cenu. Tu získal i za svůj druhý kus Baron Goertz, která se na jevišti téhož divadla objevila rok poté. Přišla v době rakousko-uherského vyrovnání, a i když byla hlavní postava inspirována příběhem ze Švédských dějin, diváci si ji ztotožňovali s nenáviděným rakouským ministrem Beustem. Po tomto úspěchu se Bozděch dostal na uvolněné místo dramaturga Prozatímního divadla. Byl to jeden z vrcholů jeho kariéry, ale zároveň i jedno z největších traumat jeho života.

Neshody v divadle a obvinění z krádeže

Bozděch neskrýval, že je ovlivněn francouzskými vlivy a především dramaty Eugèna Scribea. Mnoho lidí doufalo, že jeho poměr k francouzskému dramatu a především konverzačním veselohrám rozšíří nabídku v Prozatímním divadle právě tímto směrem, protože většina tehdy nabízených her českých i německých byla těžkopádná a založená na příliš romantických základech. Bozděchova díla přitom byla klasickými konverzačními komediemi založenými na slovních obratech. Bohužel naděje Bozděchových podporovatelů se naprosto rozpadly. V době jeho působení v roli dramaturga byl hlavním režisérem Josef Jiří Kolár, který neuznával neherce v divadelním prostředí a dramaturgy považoval za zcela zbytečné. Spory měl ale i s dalšími kolegy a nedokázal prosadit svoji autoritu. Snažil se o to až do roku 1874, kdy odjel studovat do Paříže literaturu. Oficiálně ale složil svoji funkci až o dva roky později.

Kromě problémů v divadle se musel zabývat i obviněním z kopírování cizích her a dokonce nařčením z krádeže. První záležitost se týkala jeho největšího rivala, již zmíněného Kolára, který tvrdil, že Bozděch své tolik ceněné hry pouze přeložil nebo okopíroval od některého z francouzských autorů. Své tvrzení ale nikdy nedokázal prokázat. Horší bylo, když se v České Thalii objevilo obvinění, pravděpodobně z pera Josefa Jiřího Stankovského, že Bozděch hry Z doby kotillónův a Baron Goertz ukradl svému zesnulému bratrovi. Sice se bránil, ale ve skutečnosti se stáhl ještě víc do sebe. Nálepky plagiátora se tak do konce života nezbavil, přestože jeho pozdější tvorba prokázala jeho velké autorské kvality.

Kritik a novinář

Po Bozděchovi ve skutečnosti nezůstalo nijak velké množství her, většinu z nich napsal, když pracoval v divadle. A tak vedle výše zmíněné prvotiny a dvou nejúspěšnějších děl můžeme ještě zmínit hry Zkouška státníkova, Světa pán v županu, Dobrodruzi, Jenerál bez vojska, Náramek a Spoutaní. Všechny se hrály v Prozatímním divadle nebo v Národním divadle, kde Bozděch v roce 1881 odmítl funkci dramaturga. Tou dobou už se totiž divadlem příliš nezabýval a věnoval se psaní pro několik pražských novin a časopisů, jako byly Světozor, Pokrok, Pražský deník a později i německé noviny Prager Tagblatt, Prager Abendblatt a Prager Zeitung. Věnoval se především divadelním kritikám nebo současným tématům v oblasti kultury. Z těchto témat a také z tehdy současných témat společenských vycházely i jeho drobné fejetony a novely. Jako známému frankofilovi mu v roce 1882 bylo nabídnuto redigování francouzského časopisu Le Pragois, který vedl dva roky.

Tragický konec bez rozuzlení

Nikdo nikdy nedokázal přesně objasnit, co se vlastně Emanuelu Bozděchovi stalo. Je zřejmé, že v závěru života byl nemocný. Trápily ho dna a nemocná prostata, pravděpodobně i pokročilá cukrovka. Psychicky zřejmě trpěl i díky neustálým neshodám s některými představiteli pražské kultury a poslední ránu v tomto ohledu dostal, když mu německé noviny Prager Tagblatt přestaly krátce před jeho zmizením otiskovat jeho články o divadle. K tomu je třeba zmínit nemoc jeho matky i zhoršující se psychický stav sestry, o které se až do konce vzorně staral. 10. února 1889 se však Emanuel Bozděch ztratil. Zanechal po sobě jen nejasný dopis sestře spolu s vkladními knížkami a německy psaný dopis kolegovi, který se ale objevil až o pár let později při vyšetřování jeho zmizení. V některých pramenech se můžeme dočíst, že osoba podobná Emanuelu Bozděchovi byla spatřena na mostě při skoku do Vltavy. Jindy je uváděno, že byl spatřen při přecházení mostu Františka Josefa I. a na břehu řeky v Holešovicích.

Pravděpodobnost sebevraždy potvrdila jak rodina, tak i jeho přátelé a kolegové. I tak se objevily spekulace, že se Bozděch ve skutečnosti stal členem jistého katolického řádu a schovával se do konce života v klášteře kdesi na jihu Evropy. Tuto domněnku podporovali i Jan Otto a František Křižík, kteří ho měli náhodou potkat v klášteře v Banja Luce. Přesto byl v roce 1893 prohlášen oficiálně za mrtvého. Jeho sestra se toho nedožila, spáchala sebevraždu pouhý rok po Bozděchově zmizení. Matka dožila v chudobinci.

Filip Mácha