Hanebné otevření Národního divadla
Dveře foyeru otevírají vrátní v slavnostních livrejích a do budovy divadla proudí davy nadšených lidí, kteří se těší na slavnostní premiéru u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho čerstvé novomanželky. Když oba přijedou před budovu divadla, dav se rozestoupí a utvoří špalír, aby mladý pár mohl vstoupit do budovy. Všichni korunního prince nadšeně vítají. U vchodu stojí oficiální delegace Českého zemského výboru v čele s Františkem Ladislavem Riegerem, jen o kousek dál je architekt Zítek a s ním Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch, František Ženíšek, Václav Brožík, Julius Mařák, Mikoláš Aleš a Vojtěch Hynais, tedy ti, kteří se podíleli na honosné výzdobě budovy. Ještě o kus dál stojí Bedřich Smetana, jehož Libuše brzy zazní pod jeho dirigentskou taktovkou. Všichni se obřadně uklánějí vzácným hostům, kteří kráčejí do lóže.
Divadlo ztichne. V prvních řadách sedí vedle výboru a pražské honorace na čestných místech architekt budovy a umělci, kteří jí dali tvář. Na dirigentský stupínek vystoupá Bedřich Smetana, ukloní se a následující dvě hodiny vede premiéru své opery. Po skončení obecenstvo nadšeně vstává a odmění umělce nevídaným aplausem. Korunní princ a jeho novomanželka vstávají také a skládají tak hold mistrovu géniu, stejně jako celému divadlu a přítomným umělcům.
Slavnostní otevření již dostavěného Národního divadla 11. června 1881 se zapsalo nesmazatelně do dějin české kultury i historie. Ovšem trochu jinak, než jak jsem právě popsal. Shrňme si základní fakta, která jsou pravdivá. Národní divadlo bylo opravdu slavnostně otevřeno 11. června 1881 a toto datum se tak zapsalo nesmazatelně do dějin jako den, kdy se český národ konečně dočkal svého nejvýznamnějšího kulturního „svatostánku“. Bylo skutečně otevřeno u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky princezny Stefanie Belgické v Praze, a to operou Libuše od Bedřicha Smetany, která měla ten den premiéru. A tím podobnost s realitou končí.
Vezmeme-li v úvahu jak významným počinem bylo již založení českého zemského výboru pro stavbu Národního divadla v Praze, kolik úsilí vynaložili čeští vlastenci, aby jeho stavbu prosadili, jak dlouho trvalo vybrat na jeho stavbu potřebné peníze a kolik prostředků na jeho vybudování věnovali obyčejní lidé z celých Čech a Moravy, dokonce i Čechů v zahraničí, jakou snahu měli přední čeští umělci i architekt Zítek při plánování každého detailu budovy a její výzdoby, a když vzpomeneme na velkolepé oslavy pokládání základních kamenů v roce 1868, je termín „hanebné otevření“ skutečně na místě. Posuďte sami.
Postavení budovy Národního divadla byl dlouhý proces a otázka finančních prostředků byla jen jednou z překážek pro hladký průběh stavby, která vznikala třináct let – mezi tím bylo otevřeno alespoň Prozatímní divadlo, tvořící později (i dnes) zadní trakt hlavní budovy. Přes bohulibý záměr se ale výbor potýkal i s řadou vnitřních konfliktů, kde hrály roli nejen rozdílné názory, ale také politika. Právě díky těmto zákulisním bojům a politikaření se nakonec ukázala povaha některých zainteresovaných osobností a z prvního slavnostního otevření Národního divadla se stala fraška.
Jistě se všichni shodnou na tom, že Josef Zítek odvedl pozoruhodnou práci při přípravě architektonického návrhu budovy i při řešení jednotlivých detailů (po požáru musel budovu kvůli podobným sporům dokončit místo Zítka architekt Schulz). Ostatně jinak by nebyl pro tuto práci ani vybrán, protože komise byla v tomto ohledu tvrdá a nesmlouvavá, podobně jako tomu bylo i u sochařské a výtvarné výzdoby, díky čemuž se na ní podíleli jen ti nejlepší. Rovněž není pochyb, že dílo Smetany bylo ideální volbou pro takto výjimečnou událost. Nicméně právě vůči těmto významným osobnostem se zachoval výbor až neobyčejně macešsky a hanebně. Nehledě na mnoho obyčejných lidí, kteří na Národní divadlo přispěli.
Především je nutné připomenout, že Josef Zítek zásadně nesouhlasil s otevřením budovy v daném termínu, protože Národní divadlo nebylo v té době ani zdaleka dokončeno. Chyběly hlavně části střešních krytin a některé části výzdoby, například štukování kolem opony jeviště, což byla později jedna z příčin zničení opony od Františka Ženíška při již zmíněném požáru. Nakonec pod Riegerovým nátlakem souhlasil s premiérou, ovšem s tím, že se po ní divadlo na další tři měsíce uzavře kvůli dokončovacím pracem. Samotný fakt, že se výbor v čele s Riegerem rozhodl pro slavnostní otevření při návštěvě korunního prince a jeho ženy je vcelku omluvitelný, i když by se mohlo zdát, že odporuje vlasteneckému smýšlení některých tehdejších osobností. Ovšem ve skutečnosti hovoříme o době, kdy šlo vlastencům většinou jen o větší svobodu v rámci monarchie než o úplnou samostatnost. Navíc uspořádání takto důležitého aktu bylo do značné míry i politickou záležitostí, nutnou i proto, že velkou částkou přispěl na stavbu také panovnický dům. Očekávali bychom ale, že na slavnostní otevření budou pozváni hlavně ti, bez nichž by budova Národního divadla nikdy nevznikla.
Z otevření budovy se stala ukázka politické podlézavosti některých struktur českého národa. Na začátku se nehrála žádná z českých árií či písní, ale rakouská a belgická hymna. Princ Rudolf nakonec dorazil sám, a to pouze z povinnosti. Jeho novomanželka princezna Stefanie Belgická se omluvila kvůli údajné nemoci, Rudolf zase zůstal pouze do začátku druhého jednání a potom i s doprovodem odešel – kvůli státnickým záležitostem. Dva „důvody“ pro předčasné otevření budovy tak byly pryč. Paradoxně se premiéry a slavnostního otevření kvůli princi a princezně účastnilo víc představitelů rakouských (německých) politických kruhů, než těch českých. Obyčejní lidé z ní byli předem vyloučeni.
Mnohem víc dnes zarazí skutečnost, že na slavnostní otevření nebyl pozván ani Zítek, ani nikdo z malířů a sochařů podílejících se na výzdobě. Výbor jim dokonce doporučil, že pokud se chtějí zúčastnit, mají si koupit sami lístky až na čtvrtou galerii. Dokonce ani Bedřich Smetana, jehož opera měla premiéru, nebyl na seznamu pozvaných a do divadla se dostal bočním vchodem. Samozřejmě, že tyto události při otevření Národního divadla neunikly pozornosti veřejnosti ani médií, včetně Jana Nerudy, který hned druhý den vyjádřil pocity své i mnoha Čechů slovy: „Ó, kéž by nebe popřálo mi dočkati se onoho dne, kdy Národní divadlo bude otevřeno. Vždyť Národní divadlo dnes otevřeno – zašeptal jsem. (…) Spěchal jsem ven; zdálo se mi, že strážný génius národa našeho zašelestil ve sklepení perutěmi. Dozvěděl jsem se však ještě téhož večera, že to byla ventilace a že strážný genius náš odebral se před několika lety na delší dovolenou.“
Při zpětném pohledu tak můžeme vidět, že i naši předci si uměli nevážit svých velikánů a umělců. A i jinak velké osobnosti, jako byl František Ladislav Rieger, uměly už tehdy zneužít důležité události pro politické účely. Jako by tím tito lidé dávali precedent pro budoucí generace, včetně té naší.
Celkem se odehrálo třináct představení v řadě a po nich byla budova opět uzavřena. Původně se mělo jednat o tři měsíce, které požadoval Zítek a někteří umělci na dokončení budovy a vnitřní výzdoby. Bohužel se další premiéry Libuše dočkali diváci až 18. listopadu 1883. 12. srpna 1881, tedy jenom měsíc a půl po slavnostním otevření za účasti prince Rudolfa, budova Národního divadla vyhořela. Železná opona, která měla chránit Ženíškovu oponu, byla kvůli lešení štukatérů připevněna na řetězech a nemohla tak být spuštěna. Jen jako zázrakem se dochovala většina vnitřní výzdoby. To už je však téma na další vyprávění.
Každopádně se při prvním otevření budovy Národního divadla evidentně dbalo víc na politickou prestiž než na vlastenectví a na zájmy lidí. Slušnost vzdát hold těm nejvýznamnějším představitelům z řad osobností kolem stavby a výzdoby Národního divadla zase ustoupila potřebám prezentace před představiteli rakouské (německé) honorace. Možná, že následný požár tak byl „spravedlivým trestem“ osudu za to, jak se oficiální představitelé české společnosti zachovali ke svým vlastním lidem a velikánům.
Tomáš Hejna
