Antikvariát zábavního umění – Červená sedma
O slavném kabaretu Červená sedma, který byl dlouho jedním z nejvýznamnějších center kabaretního umění v Praze, jsme už jednou na Zábava-Artes psali a zmínili jsme se přitom i o knize Jiřího Čeveného. Jak by také ne, když to byl právě on, kdo kabaret pomáhal zakládat a dlouhá léta ho po umělecké i ekonomické stránce vedl. A když kniha, o níž dnes budeme hovořit, je nejucelenější publikací pojednávající o historii Červené sedmy a jejích „lidech“.
Kniha:Červená sedma
Autor: Jiří Červený
Nakladatelství: Orbis
Rok vydání: 1959
Stran: 306
„Kniha Jiřího červeného připomíná, kde jsme už kdysi v oblasti kabaretního umění byli, a zároveň vybízí, abychom na dobré domácí tradice navázali,“ píše v úvodu ke knize František Černý. Těžko hodnotit, jestli se jeho slova naplnila, nebo ne. I když je pravda, že například některé televizní pořady Československé televize navazovaly na původní české kabaretní umění víc než důstojně – třeba Varieté nebo Možná přijde i kouzelník. Ale to se dostáváme trochu jinam.
V mnoha ohledech je Červeného kniha nejen pravdivou výpovědí o vzniku, historii, osobnostech i zániku slavného kabaretu Červená sedma, ale také jakýmsi průřezem do historie celého kabaretního umění té doby. Nezmiňuje se totiž přirozeně jen o Sedmě jako takové, ale i o mnoha dalších kabaretech. Důvod je jednoduchý – řada kabaretních herců a umělců vystupovala hned v několika. Čtenáře nicméně zajímá nejvíc právě slavný podnik, který v určité době své činnosti patřil k nejlepším svého druhu v Praze, a dost možná byl tím úplně nejlepším.
„Na hradeckém večírku v prosinci 1909 v Praze bylo sehráno prvých pět parodií slavných dramatiků, a to ,Roderich, král dánský´ à la William Shakespeare, ,Síla pravdy´ dle Henrika Ibsena, ,Bludné duše´ na způsob Lva Nikolajeviče Tolstého, ,Dostaveníčko ve Folies Bergères´ podle Flerse a Caillaveta a ,Závodní kůň´, Jak by to napsal Oscar Wilde. Šestá a poslední z těchto parodií ,Šedý bratr Šebastián´ dle Maurice Maeterlincka byla napsána a hrána asi o rok později,“ popisuje Červený počátky kabaretní společnosti, kterou založil s dalšími pěti svými přáteli a kolegy, konkrétně s malířem Mílou Beránkem, farmaceutem Antonínem Formánkem, právníkem Zdeňkem Formánkem, medikem Otou Pikem a technikem Karlem Steinfeldem.
První část názvu Červená byla na počest samotného autora knihy, který byl hlavním iniciátorem a hnacím motorem celého podniku. Sedma se odvíjela od Dumasových Tří mušketýrů, kteří vlastně byli čtyři. Proč by tedy místo šestky za šest nakladatelů nemohlo být v názvu hned sedm?! „K prvnímu oficiálnímu vystoupení Sedmy došlo 6. června 1910 na všestudentské slavnosti na výstavišti v Praze. Hrálo se v levém křídle průmyslového paláce. Ta akustika – a mikrofony tehdy neexistovaly! ale zájem a úspěch byl značný. Tam by se bylo nepochodilo s aktovkami! Sedma si řekla, že se musí zpívat, a napsala si jednoaktovou operní parodii ,Carmen´,“ popisuje červený první skutečné vystoupení kabaretní ho souboru.
Kniha Jiřího Červeného nabízí čtenáři doslova neskutečné množství informací o všem možném. Objevují se zde slavní umělci i dávno zapomenutí kumštýři, jejichž výkonné období začínalo a končilo se samotnou Sedmou nebo s existencí kabaretů jako celku. Takto se tu objevuje třeba klavírní technik František Hvižďálek, který Sedmě na jejím začátku „věnoval“ svoji parodii na Salome. Vedle něj, zapomenutého, se ale objevuje třeba známý novinář, spisovatel a právě kabaretní umělec Eduard Bass či Karel Hašler, který vystupoval a vedl slavné Rokoko. Dost často zde narazíme na jméno E. A. Longena i na jeho ženu Xenu Longenovou, nadějnou herečku a zpěvačku, která si velmi mladá vzala život. Nechybí Jindřich Plachta a Vlasta Burian – oba zde vystupovali a začínali. Objevuje se tu i dnes téměř zapomenutý spisovatel Jiří Haussmann a stejně tak kdysi populární a dnes opomíjená herečka Jarmila Kronbauerová. A když jde o přelom 19. a 20. století a k tomu o humor, nesmí chybět ani Josef Šváb Malostranský. No a ještě mnoho a mnoho dalších.
Zajímavý je přístup autora k textu jeho knihy. Vezmeme-li v úvahu, že vlastně vypráví o svých vlastních prožitcích, setkáních, hvězdných hodinách a těžkých pádech, kdy Sedma střídavě stoupala a zase klesala na popularitě, kvalitě i oblíbenosti, očekávali bychom užití klasické ich formy, tedy vyprávění v první osobě v duchu: „Založil jsem, poznal jsem, hrál jsem.“ Červený ovšem pro svoji knihu využil er formu a vypráví tedy i osobě z pohledu kohosi třetího, nestranného pozorovatele, který si drží odstup a nadhled. Přirozeně je nutné počítat, tak jako o každého „vlastního životopisu“, že se jeho pohled a názory v mnoha ohledech mohou lišit od pohledu jiných, kteří prožívali stejné věci ve stejnou dobu. To je už ovšem na čtenářích, aby si v případě zájmu Červeného slova ověřili nebo potvrdili u jiných.
Už zmíněný Eduard Bass je v mnoha ohledech jednou z hlavních postav knihy. V kapitole nazvané jeho jménem se kupříkladu dočteme: „V létě 1913 hostovala Sedma v lázeňském divadle v Luhačovicích. V lóži u jeviště usedl rozložitý, oholený pán s veselýma očima a důstojným úsměvem. Byl to Eduard Bass, kterého obchodní cesty zavály náhodou do Luhačovic. A tento důstojný pán začal při programu na sedmičkáře pokřikovat z lóže. Znal to z Paříže, kde se to tak dělá. A sedmičkáři parírovali, odpovídali pohotově a vtipně. Bass měl radost, Sedma měla radost i obecenstvo mělo radost. Bass viděl zde Sedmu poprvé na jevišti. Líbila se mu a poseděl s ní po představení v restauraci u Nekvapilů. Zajímala ho také otázka honorářů. S odpovědí nebyl spokojen. A když ho pak Červený vyzval, aby se k Sedmě připojil, řekl: ,Ano – ale dělat to jen za režii, to nemá cena.´ Kubišta jako vyjednávač večerů s ním plně souhlasil: ,Budeš-li s námi jezdit ty, Edo, tak si můžeme více troufnout.“ A skutečně, hvězdná doba Červené sedmy byla spojena právě s ním.
V knize se ale objevují i nejtěžší období Sedmičkářů. Prvním bylo období první světové války, hlavně roky 1916 – 1918. Tehdy výrazně ubývalo diváků, ale i samotných umělců. Mnoho jich muselo narukovat. A potom tu byla vojenská cenzura a všeobecný nedostatek všeho – včetně chuti se bavit a platit za to. „Sedmičkáři byli většinou bez chleba,“ popisuje Červený. Naráží tím i na fakt, že s výjimkou některých hostujících umělců šlo většinou jen o nadšence, kteří se kabaretu věnovali amatérsky. Hospodářská krize na začátku 20. let potom vše dokončila.
Červená sedma byla tvořena mnoha rozdílnými osobnostmi. Kniha je všechny uvádí, ale i když je text psán velmi přehledně, v mnoha místech se čtenář může v tomto „Babylonu osobností“ ztratit. Nicméně celé vyprávění spěje jednoznačně k zániku společnosti. Přispěl k tomu hlavně odliv velkých osobností, jako byli několikrát zmiňovaný Bass, posléze i Burian a také Jaroslav Hašek, který se v Sedmě v době své největší slávy také objevoval a byl jako humorista nesmírně populární. Ale mohla za to i doba, kdy kabaret začal válcovat film a nová divadla, která si vzala za své satiru a komedii. Sezóna roku 1921 tak v Červené sedmě nebyla nejlepší. To už sídlila v prostorách hotelu Centrál Čeňka Bukovského v Hybernské ulici, který přirozeně nebyl ze snižujícího se počtu diváků nadšen a uvažoval, zda má společnosti prodloužit smlouvu. Nakonec ji bez pardonu vypověděl, a tak se poslední dějství muselo odehrávat ve vinárně Obecního domu. K provozování kabaretu získali povolení, ale do nového působiště šli Sedmičkáři bez peněz. Už o rok později museli prodávat vše, co měli.
„Pokoušeli se prodat jeviště, na které obětovali pro ty necelé čtyři měsíce her přes 30 000 Kč, dávali je za 10 000 Kč, pak i za 5 000 Kč. Marně. Ani jako dříví je nikdo nechtěl. I ponechali je posléze holešovickému tesaři za skladné. Fundus byl řece částečně rozprodán; co zbylo, musilo z mlýnů před stavbou Mánesu býti odstěhováno k speditérovi. Tento zbytek koupil ředitel Rokoka Vlasta Burian za 1 600 Kč, a právě tolik činil účet speditéra. Poslední byl prodán archiv, více než 20 vázaných knih, obsahujících 1 350 původních prací. Koupil ho Český rozhlas za 1 500 Kč; tam bezpečně odpočívá ve sklepě. Vyrovnání na 40% bylo přijato; kvotu zaplatil Červený z výtěžku prodejů a z vlastní kapsy. Posléze byla honosná firma ,Červená sedma, společnost s r. o., společnost pro pěstování umění jevištního´ vymazána navždy z obchodního rejstříku.“
V naprostém závěru knihy Jiří Červený sčítá důvody, proč Sedma zanikla. Zmiňuje zde skoro vše, nicméně vytknout se mu dá fakt, že v celé této pasáži úplně vynechává vlastní osobu a svoji úlohu v posledních letech Sedmy. Snad to bral tak, že čtenáři pochopí jeho účast v tomto období už z předchozí kapitoly. Nicméně jako osoba, která byla u všeho, svoji účast zmínit měl. Nicméně knize Červená sedma je nutné přiznat jistou nadčasovost. Mnoho v ní zmíněných osobností a událostí jsou doplněním zajímavé mozaiky zábavního umění a čtenáři, který o nich zatím četl jen v populárně naučné literatuře a měl o nich úplně jinou představu. Z tohoto hlediska je kniha Červená sedma velmi důležitá a nezaslouží si, aby skončila jenom v policích knihoven a antikvariátů. Pokud na ni tedy někde narazíte, pořiďte si ji. Rozhodně nebudete litovat.
Tomáš Hejna
