ZKRÁTKA NECHTĚL BÝT JEBAVÝ ANEB K HISTORII PSEUDONYMŮ

Než mne někdo napadne za neslušné vyjadřování na internetu a v tisku, rád bych připomenul malou poučku, která je snad ještě stále v osnovách českých základních a středních škol. Totiž že příjmení Jebavý je ve skutečnosti pravé jméno významného českého spisovatele, básníka, představitele symbolismu Otokara Březiny. Nebojte se, nebudeme dnes rozebírat jeho dílo. Ale pseudonymy.

V dnešní době se někdy dívají lidé na pseudonymy jako na něco nepatřičného či nevhodného, jako na způsob jak zamaskovat neschopnost autora, jeho nespolehlivost nebo obavu přijmout přímou kritiku – a popravdě by bylo naivní si myslet, že to tak občas není. Nicméně pseudonym ve skutečnosti není něčím, co bychom mohli hodnotit vyloženě záporně. Někdy je zkrátka pseudonym nutný, i když v dnešní době to není ani zdaleka tak často, jako v minulosti. Krásně to shrnul Antonín Dolenský (1884 – 1956): „Příčiny a původ pseudonymity v literaturách možno hledati v rozličných subjektivních důvodech jednotlivých spisovatelů i v touze modní různých směrů literárních.“

Tak třeba Otokara Březinu (1868 – 1929) jistě všichni chápeme, protože jmenoval se Václav Jebavý nebylo nic příjemného jistě už v jeho době. A když si vezmeme, že jeho dalším pseudonymem bylo jméno Václav J. Danšovský, zvolil si jistě správně – jinak by o něm dnes sotva někdo věděl (Danšovský si těžko zapamatujete). Vraťme se však ještě mnohem dál do minulosti a nedržme se jenom v naší literatuře.

STAROVĚK A STŘEDOVĚK TO BRALI JINAK

Aniž bychom to dnes vnímali, ve skutečnosti známe velké množství autorů s pseudonymem již od starověku. Tak třeba Platón se původně vůbec nejmenoval Platón (428/427 př. n. l. – 347 př. n. l.), ale Aristoklés – Platón, čili široký nebo mohutný, mu prý říkal jeho trenér nebo se mu tak začalo říkat kvůli údajně nezvykle mohutnému čelu. I středověk byl bohatý na pseudonymy, za které můžeme označit i řádová jména některých mnichů z různých řádů, pod nimiž psali například kroniky. Za druh pseudonymu můžeme označit třeba našeho Dalimila, i když přívlastek Dalimilova získal teprve v 17. století. Podobně jsou na tom ale i další středověká díla – autoři totiž nebyli ve středověku považováni za důležité. Možná to částečně vysvětluje, proč máme ve středověku jen minimum knih od autorek – tedy spolu s faktem, že ženy nemívaly přístup ke vzdělání.

Jsme u jednoho z důvodů, které jsou u pseudonymů nejčastější. Vždy platilo, že pseudonym byl určitým způsobem pro autory ochranou před různými vnějšími vlivy. Pokud jde o středověk, šlo například o ochranu postavení ve společnosti. Například z už nastíněného období středověku známe mnohé ukázky poezie, která byla někdy značně „pikantní“. Je jistě jasné, že se k tomu žádný šlechtic nechtěl dobrovolně přiznat. Stejně tak se jistě nikdo dobrovolně nepřiznal k nactiutrhačným pamfletům, které se objevovaly.

STOLETÍ PŘEDSUDKŮ I MÓDY

Zdaleka nejvíc případů pseudonymů ovšem známe z období novověku a především z 18. a 19. století. Důvody? Stále stejné – ochrana soukromí a postavení. V 18. a 19. století se totiž dost dbalo na dobrou pověst, a tak si každý nemohl jen tak říkat, co chtěl. A to už vůbec nemluvíme o některých tehdejších zákonech, jako byla tehdy hojně rozšířená politická a „mravní“ cenzura. A opět je tu početně velmi silná část především autorek, které se rozhodly psát pod pseudonymem a nikoli pod vlastním jménem. Ze zahraničí jmenujme sestry Brönteovy (Charlotte 1816 – 1855, Emily 1818 – 1848, Anne 1820 – 1849), které svá první díla uváděly pod jmény s příjmením Bell. A víte, kdo se skrýval pod jménem A. M. Barnard? Slavná Louisa May Alcottová (1832 – 1888). Na druhou stranu bylo 19. století i stoletím módních výstřelků, a někdy se jednalo u pseudonymů i o ně.

Pozoruhodné je, že některé pseudonymy autorů se nakonec staly jejich oficiálními jmény a my si dnes jejich ta původní ani nedovedeme vybavit. Zkusme schválně malý test: Samuel Langhorne Clemens, John Griffith Chaney, Alexej Maximovič Peškov? Znáte je? Ale jistě, že ano – hezky popořadě: Mark Twain (1835 – 1910), Jack London (1876 – 1916), Maxim Gorkij (1868 – 1936)! A co třeba Emil Jakub Frida či Kamil Albrecht Zeman? Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) a Ivan Olbracht (1882 – 1952). Dnes málo známý autor Jaromír John se původně jmenoval Bohumil Markalous (1882 – 1952). Jistě uznáte, že u většiny z nich je důvod pro pseudonym celkem jasný – jejich původní jména zněla nezajímavě, složitě a nezapamatovatelně. I marketing je důvod ke změně jména.

Pokud se potom podíváme do dějin naší literatury, pozoruhodný je případ pseudonymu Felix Téver neboli Šťastný Tiber podle řeky Tibery. Ve skutečnosti šlo o Annu Lauermannovou-Mikšovou (1852 – 1932), blízkou přítelkyni mnoha umělců hned několika generací na přelomu 19. a 20. století, která absolvovala rozchod s manželem a psaní pro ni bylo jako art terapie. Nechtěla ale dát hned lidem vědět, co dělá – snad proto, aby se jí nedostalo kritiky kvůli rozvodu, i když ho nezavinila. Nesmíme ale zapomenout, že hovoříme o době, kdy ženy byly teprve na pokraji svého „pochodu za rovnoprávností“.

Máme ale i spisovatelky, které si jména změnily jen kvůli určitému symbolismu nebo módě a neměly k tomu rodinné důvody. Sem bychom mohli zařadit Karolínu Světlou, rozenou Rottovou a provdanou Mužákovou (1830 – 1899), kterou naopak manžel v jejích tvůrčích ambicích velmi podporoval poté, co zemřelo jejich jediné dítě. Pseudonym Světlá si zvolila podle Světlé pod Ještědem, kde se narodil její manžel a kam ráda jezdila. Dalším případem by mohla být Marie Popelková (1862 – 1941), píšící pod jménem Popelka Biliánová, ale také pod pseudonymy Jan Bílý, Jan Černý nebo Vyšehradská.

Asi nejzajímavější pseudonym si ale zvolil Jan Neruda – symbol trojúhelníku.

PÁR PŘEKVAPENÍ O ZNÁMÝCH ČESKÝCH AUTORECH

Už jsme zde hovořili o některých autorech, jejichž původní jména už neznáme a naopak pseudonymy se nám dochovaly a my je už známe jen pod nimi. Co to však otočit a říct si o autorech, u kterých známe jejich původní pravá jména, ale málokdo tuší, že psali i pod jinými jmény a pseudonymy, třeba do časopisů nebo novin. V tomto ohledu nám může být zajímavá jedinečná a unikátní kniha už citovaného Antonína Dolenského.

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856) se podepisoval jako T. Horník, Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) jako Blanický, Jan Neruda (1834 – 1891) byl Jan Hovora. Jakub Arbes (1840 – 1914) publikoval některé své práce jako V. Dr. Blauhaaz, Ivan Habakuk a zvláštně jako Sinus versus. Josef Václav Sládek (1845 – 1912) někdy vystupoval pod jménem Josef Bavor. Svatopluk Čech (1846 – 1908) psal pod zkratkou A. Ž. a jmény Bažant František, Václav Benda, J. Bříza, Filip Černý. Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942) byl Dr. C. Folklor, Antonín Rousek nebo Leo Leonhardi. A dokonce i Božena Němcová (1820 – 1862) měla své pseudonymy Štěpán Daniel nebo Ludmila z Hrádku. A takto bychom mohli pokračovat donekonečna.

JEN VSUVKA O DVOU REŽIMECH

Tato dvě odvětví je velmi obtížné hodnotit, tak jako v řadě různých jiných oblastí. Především je zde skutečnost, že v obou režimech, nebo lépe řečeno v případě obou politických ideologií, se našli lidé, kteří se skrývali za pseudonymem a pod ním vydávali články a knihy propagující jejich ideologii a vše negativní, co přinášela. Odborníky v tom byli nacisté. Řada nacistických novinářů se v prvních letech ke svým pracím nehlásila – báli se, že nacismus nevyhraje a komunisté je zabijí. Na druhou stranu komunismus byl v mnoha zemích trnem v oku mnoha skupinám, a to už od vzniku Pařížské komuny. Strach komunistických autorů v 19. století a části 20. století je tedy pochopitelný, i když v mnoha případech těžko omluvitelný. Každopádně podrobný rozbor tohoto období z hlediska pseudonymů ještě čeká na své prozkoumání, a tak se posuňme dál.

PRO PSEUDONYMY NETŘEBA CHODIT DALEKO

Je to tak, u nás i za hranicemi. Prorežimní básník Ivan Skála, mimochodem první tajemník Svazu československých spisovatelů a v letech 1982 – 1989 jeho předseda, se původně jmenoval Karel Hell (1922 – 1997). Všeobecně uznávaný a populární undergroundový spisovatel Egon Bondy se ve skutečnosti jmenoval Zdeněk Fišer (1930 – 2007). A to už zdaleka není nejslavnější pseudonym na našem knižním trhu. Rabín Karol Sidon (1942) se proslavil nejen jako vrchní pražský rabín, ale i jako autor. Při jeho postavení je však občas nutné některá díla od sebe odlišovat, a tak některé povídky napsal pod pseudonymem Chaim Cigan – a všichni to vědí! Na druhou stranu dlouho nikdo netušil, kdo se ukrývá pod jménem František Kotleta, jehož velké množství populárních a značně neortodoxních fantasy románů a povídek zaujalo tisíce fanoušků a patří k současným českým stálicím. Jak se ukázalo teprve před několika lety, a byla to velká knižní senzace, pod pseudonymem se skrýval bývalý novinář Leoš Kyša (1979)

Pokud jde o svět, pseudonym občas vyučil i Stephen Edwin King (1947), vystupující jako Richard Bachman. Důvod byl jednoduchý, King byl a je grafoman, kterému nechtěli vydávat víc než jednu knihu ročně, a tak si dalšího autora zkrátka vymyslel. Nejznámější a přitom pozoruhodný je ale případ Joanne Rowlingové (1965), která svým způsobem má pseudonymy hned dva. U prvního se zbavila špatně vyslovitelného křestního jména a začala se psát jen jako J. K. Rowling. Díky Harry Potterovi, který pod tímto „skoropseudonymem“ vyšel a vychází po celém světě, se stala legendou a jednou z nejlépe prodávaných spisovatelek 20. a snad i 21. století. Po sedmidílné sérii a několika dalších knihách s touto tématikou se však rozhodla žánr opustit a věnovat se pro změnu detektivkám. Protože se však chtěla v tomto ohledu odlišit od své dosavadní produkce, zvolila si pro své detektivní romány nový pseudonym Robert Galbraith.

NENÍ PROČ SE OMLOUVAT

Jak jsem psal na začátku, občas někteří lidé mají sklony autory píšící pod pseudonymem odsuzovat z mnoha důvodů. Někteří autoři se opravdu mohou krýt, protože se za své názory nedokáží postavit – je jich však menšina, lidé je většinou snadno odhalí a nevěnují jim dále pozornost. Další se ale mohou pouze bát a přitom se chtějí seberealizovat. Těžko jim je možné něco takového vyčítat – malé sebevědomí není zločin. A i dnes jsou zde autoři, kteří si musejí hlídat a chránit své postavení a nemohou se veřejně a otevřeně přiznat k podobné zájmové činnosti. Pokrytectví? Možná, ale opět těžko odsouditelné. Pokud tedy někdo vyloženě nezneužívá pseudonymu ke zkreslování historie, událostí, k pomluvám a podobně, není se zač omlouvat, a lidé by měli rozhodnutí druhých skrýt se za jiné jméno prostě oka tolerovat.

Tomáš Hejna