Antonín Dvořák – Muž, který miloval vlaky
Možná vás to překvapí, ale psát o Antonínu Dvořákovi není přes veškerou jeho slávu vůbec jednoduché. Nebo je to tak, že to není jednoduché právě kvůli jeho slávě? Vždyť si to vezměte – ročně vychází hned několik knih, ve kterých jsou alespoň kapitoly připomínající tohoto významného skladatele čtenářské veřejnosti, a jistě se každoročně objeví alespoň jedna publikace, která je věnována čistě a pouze jemu. Byly o něm napsány odborné umělecko-kritické statě, životopisné knihy, knihy popisující jen vybrané kapitoly jeho života a skladatelské činnosti, existují i knihy zaměřené vyloženě na seznam jeho děl a také životopisné romány a novely. Látky je tedy víc než dost. O to těžší je však psát o Dvořákovi jinak a nově. Já sám mám v knihovně nejméně dvacet publikací, kde je Antonín Dvořák z různých důvodů zmíněn a přinejmenším deset těchto knih je jenom o něm. Bude to nejen tím, že mám rád jeho hudbu, ale že se mi velmi líbí i jeho rodiště Nelahozeves, kde žila dlouho moje dobrá kamarádka a kam se stále rád vracím.
Antonín Dvořák bude asi jednou provždy nejznámějším rodákem na Kralupsku. Jeho rodný dům v Nelahozevsi stojí hned naproti kostelu sv. Ondřeje a jeho stranou stojící dřevěné zvonici. Hned za nimi se nachází místní nádraží a železnice, která se pro Dvořáka měla stát v budoucnosti tak důležitým zdrojem inspirace. A ještě dál protéká řeka Vltava, která se brzy za Nelahozevsí definitivně loučí se skalami vltavského údolí.
S rodným číslem Dvořákova domu to ovšem není zase tak jednoduché. Zatímco jedni tvrdí, že se skutečně jednalo o dům s číslem popisným 12, na kterém dnes najdeme jeho pamětní desku a v němž sídlí jeho muzeum, jiní podotýkají, že to mohlo být i v domě číslo 24, kde žila širší Dvořákova rodina a kde měl otec Antonína Dvořáka úředně zaznamenánu řeznickou živnost. Dvořákův otec František si totiž k řeznickému řemeslu přibral i hospodu v čísle 12, kterou provozoval, když se budoucí hudební génius narodil. Právě fakt, že Dvořákovi prokazatelně dříve bydleli v domě s řeznickým krámem, vede některé badatele k otázce, zda se skutečně přestěhovali, nebo ne.
Ovšem k hospodě s velkým sálem, kde se také hrávalo k tanci, patřil i byt pro hospodského v prvním patře. A je pravděpodobné, že v té době bydlel František Dvořák s rodinou spíše zde než v přeplněné dvacet čtyřce. Lidová pověst navíc vypráví dojemný příběh, kdy při požáru hospody vynesl otec malého Antonína i s kolébkou na nevysokou stráň za hospodou, a tak ho uchránil před smrtí. Známý spisovatel a literární historik Karel Kovařík v knize Klíč k rodným chaloupkám zmiňuje v souvislosti s původním účelem Dvořákova rodného domu zajímavou paralelu v jeho životě a životě Bedřicha Smetany. „Oba se narodili v blízkosti zámku a piva, v každém případě v prostředí veselosti a hudby,“ píše.
Rodina Dvořákových byla početná a velmi rozvětvená po celém okolí od Nelahozevsi až po Zlonice a Slaný. V té době se většinou jednalo o malorolníky nebo řemeslníky, i když podle historiků se kdysi jednalo o sedláckou rodinu, která zchudla během třicetileté války. Od Čakovic, kde lze dohledat její nejstarší kořeny, se potom Dvořákové, především v úloze řezníků a rolníků, postupně přesouvali na Kralupsko a Slánsko. V Nelahozevsi to byl už Dvořákův praděd Jan, který měl v nájmu řeznictví v domě číslo 24. To po něm potom převzal jeho syn, tedy Dvořákův otec František. Jak ještě uvidíme, měl i on v plánu předat živnost svému synovi. Antonín Dvořák se tak klidně mohl místo slavného houslisty a skladatele světového formátu stát nelahozeveským řezníkem a na housle by vyučoval jen soukromě pár místních dětí – možná. Ovšem vzhledem k tomu, že Dvořákův otec byl podnikavý a musel živit skutečně velmi početnou rodinu s mnoha dětmi, neměl by na to Antonín Dvořák jako jeho pomocník zřejmě čas. Kromě řeznictví a hospody (kterou ale měl jenom několik let v nájmu a s přestávkou) v Nelahozevsi si totiž otevřel František Dvořák řeznictví také v Dřínově, další řeznictví v Sazené a ještě jezdil na zakázku porážet dobytek a prasata na okolní statky.
V době, kdy se Antonín Dvořák narodil, byla Nelahozeves malou obcí kolem zámku, kde stálo jen čtyřicet šest obytných domů a žilo něco málo přes čtyři sta obyvatel. Šlo o významnou obec jenom proto, že na zdejším zámku byli úředníci, kteří odtud spravovali panství patřící Lobkowiczům. V šesti – možná osmi letech začal Dvořák chodit do zdejší školy, respektive na tehdejší rychtu, kde byla zřízena jednotřídka řízená Josefem Spitzem. Tento učitel, který, jak tomu bylo tehdy zvykem, byl nadaný nejen v oblastech humanitních a přírodovědných, ale také v oblasti hudby, jako první v Dvořákovi objevil hudební nadání. Talent zřejmě podědil po svém otci a dalších příbuzných z jeho strany, kteří většinou všichni na nějaký nástroj hráli a pomáhali si tím k obživě. U Františka Dvořáka to byla citera.
Spitz se později začal věnovat malému Antonínu Dvořákovi i soukromě a ten se tak vzdělával ve zpěvu a hře na housle. V té od počátku vynikal ze všeho nejvíc, i když zpíval i na zdejším kostelním kůru. Později si první peníz za houslovou hru vydělal u otce v hospodě, kde hrál pro místní štamgasty. První sólový výstup si prožil rovněž v místním kostele sv. Ondřeje a později na to vzpomínal slovy: „A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil svoje housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech. (…) Jakmile jsem skončil, nastal šum a ruch po celém kůru, vše se ke mně tlačilo, přátelé se na mne blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na ramena a od svého souseda primaria jsem dokonce dostal celý groš!“ Dvořák se ale musel nutně vzdělávat hlouběji a Spitz mu jako učitel přestal brzy stačit. V dalším studiu mu tak pomohl Štěpán Benda, učitel, ale především kapelník tehdy známého hudebního tělesa z Veltrus, kde se svými hudebníky často vystupoval i na zámku pro zdejší smetánku. Není vyloučeno, že tu s Bendou vystupoval před svým prvním takto váženým a kritickým publikem i jeho žák.
Zatímco v Antonínu Dvořákovi rostl talent a získával postupně lepší vzdělání, otec pojal úmysl pomalu si vychovat svého nástupce, který by po něm převzal živnost. Z hlediska tehdejších zvyklostí to měl být právě Antonín jako nejstarší syn. A skutečně – jako dospívajícího mladíka si ho bral otec do krámu a také na hnání dobytka z okolních obcí na porážku. Antonínovi bylo teprve devět let, když ho otec začal zaučovat. Dvořák později vzpomínal, jak mu občas nějaké to tele nebo kráva utekly. Dokud to bylo v doprovodu otce, šlo o drobné chyby malého chlapce, ale později chodil Antonín po obcích sám a vodil kusy dobytka na vlastní riziko. Protože však nebyl žádný silák, občas se mu nějaký ten již zaplacený dobytek na porážku prostě zatoulal a domu přišel s prázdnou. To prý byl jeho otec velmi naštvaný (a popravdě se nebylo čemu divit). Vše pro Antonína skončilo v okamžiku, kdy v šestnácti letech v doprovodu otce odváděl dobytek z trhu ve Velvarech a jalovice, kterou měl právě na provaze, se splašila a několik desítek metrů ho táhla za sebou. V tom okamžiku řekl otci, že to už nikdy dělat nebude – a také už skutečně nedělal. Nicméně zbyla jeho vzpomínka na učňovská léta:
„Chvatěruby, Lobeč, Lobeček, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček, a když mu otec svěřil nějaký kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhnul do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mého mládí mi oslazovala hudba, anděl můj strážný.“
V té době už Dvořákovi přebývali převážně ve Zlonicích, kam Antonína poslali rodiče už v roce 1853, protože v Nelahozevsi se jim přestávalo dařit s obživou. Antonín zde žil u svého strýce, místního panského šafáře, a dokončoval si zde vzdělání. Protože i sem šly s Dvořákem jeho housle a protože zřejmě do Zlonic došla i doporučení Spitze a Bendy, ujali se mladého hocha Antonín Liehmann a později i Josef Toman, oba vynikající hudebníci, kteří byli o několik příček výše než vesnický učitel z Nelahozevsi nebo kapelník z Veltrus.
Oba jeho zloničtí učitelé Dvořákovi pomohli postoupit ještě dál, a navíc ho začali vzdělávat i v základech kompozice. Dva roky po Antonínu Dvořákovi se sem nastěhovala i jeho rodina a jeho otec si zde pronajal naproti zámku hospodu. Dvořák si také doplnil základní vzdělání z jednotřídky a nedělní školy ročním studiem v České Kamenici. Po zmíněné epizodě s jalovicí a díky přímluvě učitelů ho nakonec otec poslal do Prahy studovat hudbu.
Pojmout zde celé další dlouhé období života Antonína Dvořáka doma a především ve světě by vystačilo na samostatnou knihu. Ostatně několik jich o Antonínu Dvořákovi již vyšlo, například Antonín Dvořák, život, dílo, dokumenty od Klause Dögeho nebo Antonín Dvořák, Reflexe osobnosti a díla od Milana Kuny a pominout nesmíme ani spis Stanislava Krajníka Antonín Dvořák a náš kraj, který je společně s knihou Mládí Antonína Dvořáka od J. M. Květa a několika články z Vlastivědného sborníku Kralupska základem této kapitoly. Nicméně za zmínku ještě stojí, že Dvořák, ačkoliv později trávil většinu času v zahraničí, v Praze nebo ve svém domě na venkově, rád do rodného kraje zajížděl na výlety i na vystoupení. K těm patřilo například jeho hudební představení v křížovnické rezidenci na Tursku anebo četná vystoupení ve Veltrusech. A je vcelku samozřejmé, že často jezdil také za svojí rodinou do Zlonic, přestože jeho rodiče se kolem roku 1865 přestěhovali do Kladna. Nezanevřel ani na Nelahozeves, kde existuje zápis o tom, jak si přijel do místního kostela zahrát po premiéře jeho Jakobína, v němž při kompozici uplatnil i řadu svých vzpomínek z dětství na tuto obec.
Na závěr si ještě připomeňme ve zkratce Dvořákovo hudební dílo. Historikové se při studiu jeho tvorby dopracovali k roku 1861. Z této doby pochází Dvořákova první doložená tvorba, která ovšem nebyla právě nejlépe přijata. Tím se ale začínající skladatel nedal odradit, pracoval dál a neustále se zlepšoval. Eduard Hanslick, významný hudební kritik a badatel z Vídně, v roce 1877 zaslal Dvořákovi informaci o zájmu Johannese Brahmse o jeho dílo, což byl jeden ze zlomových okamžiků jeho kariéry. Brahms totiž doporučil Dvořáka hudebnímu nakladateli Fritzi Simrockovi se sídlem v Berlíně a ten se ihned ujal jeho díla. O rok později už u něj vyšly s velikým úspěchem jeho Slovanské tance a i další díla. Později byl Dvořák pozván do Anglie, kde úspěšně svá díla dirigoval. Na koncert, kde se hrála skladba Stabat Mater, napsaná na motivy smrti jedné z Dvořákových dcer, přišlo neuvěřitelných dvanáct tisíc diváků. V roce 1891 zde úspěšně oddirigoval také premiéru svého úspěšného Rekviem.
Veliký úspěch sklidil Dvořák rovněž ve Spojených státech amerických, kde od roku 1892 pobýval celkem tři roky jako ředitel konzervatoře v New Yorku. Poté, co ukončil své zaoceánské angažmá, se vrátil do Čech. Většinu času pobýval ve své letní rezidenci ve Vysoké u Příbrami, nebo v Praze. To už byl v celé Evropě velmi populárním skladatelem. V Praze se pak stal profesorem na konzervatoři, a tím také učitelem celého dalšího pokolení významných českých skladatelů a hudebníků, mezi nimiž nechyběli Oskar Nedbal či Josef Suk, jeho budoucí zeť.
V roce 1901 se stal rytířem s titulem Ritter von Dvořák a také ředitelem Pražské konzervatoře. Svoji novou funkci si však příliš dlouho neužil. Na konci března 1904 začal jeho poslední životní boj, který 1. května 1904 ukončila mrtvice. O čtyři dny později, za účasti velkého množství jeho kolegů, žáků i obdivovatelů, byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.
Tomáš Hejna
