MALÝ POKLAD Z ARCHIVU W. HLAVY

Prohledával jsem archiv Wáclava Hlavy, o kterém jsem již obsáhleji psal v článku RETRO s Václavem W. Hlavou. Mezi celou řadou článků, které jsem postupně seřadil podle témat a pokusil se i srovnat chronologicky jak pravděpodobně vycházely, jsem našel i jeden cenný pracovní scénář. Nese název: Pořad programu pro večer Theodora Pištěka, dne 18. dubna v Lucerně. Jistě, pro bulvární časopisy to není téma ani na řádek. Pro nás v Artesu je to ale cenný dokument doby, který ukazuje, jak vypadal tehdejší galavečer k výročí narození jedné velké umělecké osobnosti. Zároveň, a to je neméně důležité, je to vhodné pro srovnání s podobnými pořady z dnešní doby, které se občas objevují na televizních obrazovkách. A toto porovnání zvládnete díky tomuto krátkému dokumentu i vy sami.

Pořad programu pro večer Theodora Pištěka, dne 18. dubna v Lucerně

1./ Filmový symfonický orchestr řídí Otakar Pařík, A. Dvořák, Slavnostní pochod.

2./ Úvodní slovo : gen. Ředitel Čsl. Státního filmu Oldřich Macháček.

3./ Marie Podvalová, B. Smetana: arie z „Libuše“.

4./ Zdeněk Otava, Musorskij „Píseň o bleše“.

5./ František Filipovský, Ja. Průcha: Hrdinové okamžiku.

6./ F. X. Svoboda, Poslední muž: Jaroslav Marvan, laureát státní ceny – Svatopluk Beneš.

7./ B. Schaw: Živnost paní Warrenové, O. Scheinpflugová, Vlasta Matulová.

8./ Josef Gruss,: Úvodní slovo k Maryše.

9./ Bratří Mrštíkové: „Maryša“ Jaroslav Vojta, M. Glázrová, Theodor Pištěk.

Přestávka

10./ Symfonický orchestr : Filmové předehry.

11./ Saša Rašilov, laureát státní ceny – monolog ze Shakespeara, Mnoho povyku pro nic.

12./ Meda Valentová, Dr. Kalaš: Moravské písně.

13./ Jaroslav Mareš, laureát státní ceny: Veselé filmové historky.

14./ Ljuba Hermanová, „Nebe na zemi“ arie vdovy. J. Werich – Trojan.

15./ Vlasta Burian, píseň z Tylovy hry, ,Paní Marjanka.

16./ Jan Werich: povídání o filmu.

17./ Jiřina Šejbalová: Poljakin „Kanárek“.

Režie: Oldřich Nový.

Klavír: Eman Fiala a Antonín Nademlejnský.

(Přepis podle originálu)

Z tohoto programu lze vyčíst celou řadu zajímavých věcí. Tak třeba že se během něj vzájemně prostřídalo hned několik hereckých generací, což zároveň ukazuje i na dobu působení Theodora Pištěka, který se na obrazovkách televizí objevoval častěji než jiní a to po několik desetiletí. Zároveň skoro všechna uvedená jména můžeme bez nejmenších pochyb zařadit mezi legendy zábavního umění (ostatně někteří z nich byli docela nedávno do Síně legend zábavního umění Artesu opravdu uvedeni).

Pozoruhodná je jistě účast Oldřicha Nového coby režiséra – na tuto pozici totiž v jeho případě není běžný divák či čtenář právě zvyklý, protože ho nejvíc známe jako herce. Ovšem jak dokazuje i nedávno publikovaný medailon Oldřicha Nového v brožuře Artesu, Nový byl nejen herec, ale i scénárista, režisér, také zpěvák a dokonce i skladatel a divadelní podnikatel.

Ještě na okraj se musíme zmínit o samotném Theodoru Pištěkovi. Tento opravdu skvělý divadelní a filmový herec měl už od malička ke hraní blízko. Proč? Jeho otec byl totiž kdysi slavný divadelní podnikatel Jan Pištěk, kterému patřila divadelní budova na Vinohradech v zahradě tehdejší usedlosti Kravín. Jmenovala se oficiálně Lidové divadlo na Vinohradech, ale říkalo se jí častěji Pištěkárna a patřila k nejoblíbenějším divadelním scénám své doby. Samotný Theodor Pištěk se narodil 13. června 1895 právě v Praze na Vinohradech a šlo o herce navýsost výrazného, typického představitele humorných rolí, který svojí silnou figurou a vyšším hlasem, se kterým uměl dokonale pracovat, jednoznačně v každé roli zazářil. A že jich bylo opravdu nepřeberné množství. Od roku 1917, kdy se na filmovém plátně objevil poprvé jako komparzista v dnes zapomenuté komedii Pražští Adamité, do roku 1959, kdy se naposledy objevil v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, si zahrál především epizodní, menší a vedlejší role v neuvěřitelných 325 filmech, a to jak českých, tak i německých a rakouských. Důvodem byl špatný podnikatelský tah, který udělal v roce 1925. Tehdy se účastnil natáčení filmu Takový je život, od kterého ale upustili sponzoři. Pištěk se rozhodl film sám zafinancovat a nakonec dlužil víc jak půl milionu korun, které splácel několik desítek let.

Byl opravdu hercem zejména vedlejších a malých rolí. Každý si ale na řadu z nich dobře vzpomene, protože byly vždy výrazné. Tak například ve filmu Vdavky Nanynky Kulichovy (1925) si zahrál zprostředkovatele Chrysostomuse Dundra, v filmu Velbloud uchem jehly (1926) návštěvníka mlékárny, v komedii C. a k. polní maršálek si zahrál plukovního velitele Aloise Přecechtěla, v Poláčkových Mužích v offsidu (1931) hrál holiče Aloise Šefelína), v komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932) hrál ministerského předsedu Mendozu, ve Funebrákovi (1932) vrchního železničního radu, v Revizorovi (1932) soudce Lapkina Ťapkina, Hrdinném kapitánu Korkoranovi (1934) detektiva Dlouhého a takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Už podle tohoto výčtu jste si jistě všimnuli, že se objevoval často v komediích Vlasty Buriana, přičemž asi nejvýraznější rolí v tomto ohledu byl hostinský v komedii Přednosta stanice (1941). Vedle toho se často objevoval po boku Antonie Nedošinské, Oldřicha Nového a celé plejády dalších hvězd první republiky.

V roce 1930 si vzal výrazně mladší krásnou herečku Marii Ženíškovou, vnučku malíře Františka Ženíška, se kterou měl syna Theodora Ženíška (výtvarník, sochař, autor mnohých filmových kostýmů i uniforem hradní stráže po roce 1989). Šlo o dost zajímavý pár, jednak proto, že Theodor Pištěk byl silné vyšší postavy, zatímco Marie Ženíšková byla menší a štíhlejší. A mimo to hrál Pištěk v řadě filmů jejího otce. Poslední filmovou roli si zahrál v roce 1959. 5. srpna 1960 zemřel v Mukařově a pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Jeho žena ho přežila o dvacet dva let.

Tomáš Hejna