Vánoce Miroslava Horníčka

Před nějakou dobou se mi do ruky dostala kniha vcelku neznámého nakladatelství Goldstein & Goldstein, kterou napsali Petr Hořec a Olga Nytrová. O prvním zmíněném už jsme na webu zabava-artes.cz psali v seriálu Antikvariát zábavního umění. Šlo o významného českého spisovatele, publicistu a novináře, který se věnoval osobnostem českého filmu a zejména divadla a zaznamenával zejména jejich herecké osudy nebo zajímavosti ze zákulisí. Tato kniha je v tomto ohledu podstatnou výjimkou. Věnuje se totiž zcela specifické otázce: „Jak trávily své Vánoce české herečky a herci?“

Najdeme tu zajímavá vyprávění Svatopluka Beneše, Květy Fialové, Taťány Fischerové, Ladislava Freje, Jana Hrušínského, Lubomíra Lipského, Borise Rösnera, Petra Štěpánka, Pavla Trávníčka, Tomáše Töpfera a řady dalších. Mezi nimi je i vzpomínka plzeňského rodáka, velkého českého herce, humoristy, také moderátora a spisovatele Miroslava Horníčka, kterého jsme v letošním roce (2022) uvedli do Síně slávy zábavního umění Artesu. A protože Vánoce jsou jen kousek před námi, pojďme si úryvkem z této knihy přiblížit, jak trávil své svátky právě on:

„Jako dítě jsem trávíval Štědrý večer na třikrát. U dědečka z tatínkovy strany, u dědečka a babičky z matčiny strany a pak doma s rodiči. Večer jsme prošli Plzní a trojnásobně jsme slavili.

Vzpomínám, že když jsme šli k jednomu dědečkovi, a od něho ke druhému, to mě mohlo být pět (v šesti, to už jsem rozum bral a pobral), díval jsem se na oblohu plný dychtivého dětského očekávání a viděl jsem náhle na podmračeném nízkém nebi záblesky. Zřejmě to byly odlesky aut nebo tramvají. Pozoroval jsem oblohu a měl jsem pocit, že Ježíšek po ní jede na saních a veze dárky. Představoval jsem si, že přijíždí na saních tažených jelínky v modrých střevíčcích, což je obraz z André Bretona, francouzského surrealisty. To jsem tehdy nevěděl, toho jsem ještě neznal. Ale záblesky, to byl můj silný zážitek z dětství a pevně jsem věřil, že to jedou Ježíškovy saně.“

Horníček byl rodák z Plzně a nikdy na ni nedal dopustit – k tomu se ale jistě ještě někdy vrátíme, protože Horníček a Plzeň, to je skutečně velké téma. Nicméně později se kvůli práci přestěhoval do Prahy, kde měl také svoji rodinu, především syna Jana, který zemřel nešťastnou náhodou při záchvatu epilepsie v roce 1972 blízko Roztok u Prahy poblíž Trojanova mlýna. Tehdy se tu natáčel legendární seriál Byli jednou dva písaři, kde Miroslav Horníček exceloval po boku Jiřího Sováka. Přirozeně byl Horníček smrtí syna ochromen, ale zachoval se tehdy jako profesionál a seriál se snažil dotočit. Nicméně o synovi později hovořil nerad a pravdu se dozvěděla veřejnost až s odstupem. Při Vánočním vzpomínání ale na syna nezapomněl:

„Pak jsem tuto dětskou představu přenesl na svého syna Jana Marka. Byly mu tři roky a na Štědrý podvečer jsme šli na Hradčany a dívali jsme se z výšky na Prahu. Ukazoval jsem mu odlesky na nebi a vyprávěl, že jde o Ježíškovy sáňky. Trochu ho to těšilo a malinko se bál. Potom jsme šli zpátky po Zámeckých schodech a Jan najednou povídá: ,Hele, tati, víš co, já se budu dívat na schody a ty se koukej na nebe.´ Nesl jsem ho v ruce, takže to bylo absurdní přání. Přece jen se bál, že uvidí záblesky Ježíškových saní. Takže to už bylo jiné dítě jiné doby a už mu to jinak myslelo.“

Pokud se podíváme na některé filmové záznamy Horníčkových rozhovorů a pořadů, uvědomíme si, že v nich často hovoří o své rodině. Byl silným rodinným typem, i když byl neustále velmi zaměstnaný a měl málo času. Podobný dojem musíme mít, i když se podíváme na další část jeho vánočních vzpomínek:

„Vánoce mám v dětství spojené s oběma dědečky a babičkami, s písní Tichá noc, svatá noc, kterou prarodiče Horníčkovi měli na desce, ještě německy jako Stille Nacht, heilige Nacht.

Dědeček Lindauer byl pekařem a pekl fantastický slaný housky a vánočky. Dům voněl pečivem, a to byly pro mne Vánoce. V domě, kde prarodiče bydleli, je dnes redakce Svobodného slova. Jednou jsem tam zašel, ohromně mě přijali a provedli mě, tedy provedli: jsou to pouhé dvě místnosti – pokoj a kuchyň.

Vánoce jsou podhoubí pro trapasy, protože každá vážná situace vyvolává velice snadno opačné reakce, smích, hysterii atd. Vzpomínám si, jak jsem byl u jednoho z dědečků a se mnou taky pětiletá sestřenice Milena a poslouchali jsme právě tu píseň Tichá noc, svatá noc. Milena povídá ,pán pívá, pán pívá.´ Zvuk šel z gramofonu s troubou, byl to His masters voice. Já jsem jí řekl, ,ale pán taky musí papat,´ a tak mu sestřenice házela vánočku do trouby a říkala ,pane papej, pane papej.´ To bylo malý dětský dobrodružství.“

Každého samozřejmě zajímá, jak takový člověk vnímal vánoce po stránce materiální. A tady je nutné uvědomit si, že generace před námi měly velmi jiné životy, jiné zázemí. Pro ně Vánoce nebyly honbou za drahými a často zbytečnými dárky, ale možností být s rodinou, potěšit se vzájemně maličkostmi ze srdce, drobnostmi nebo i užitečnými věcmi. Někdo šetřil na dárky třeba celý rok. Jiný je sám tajně vyráběl a dělal, co uměl. Rodina Miroslava Horníčka patřila k těm chudším, což najdete v každém jeho rozsáhlejším životopise. I Vánoce tak pro něj byly trochu jiné:

„Jako dítě jsem dostával hračky anebo něco teplého na tělo: čepici, šálu, rukavice, bačkory. My jsme totiž byli, tím se nechci chlubit; nemajetná rodina. Takže dárky nebyly žádné honosné.

Jednou mě dojal dárek od maminky. To už jsem byl student. Dostal jsem k Vánocům knížku. Byl to Sienkiewiczův román Ohněm a mečem. Dojalo mě hlavně to, že ho matka koupila v antikvariátu, za lacino. Tak jsem předstíral obrovský nadšení, ale myslím, že jsem tu knížku nikdy nepřečetl. Ke své škodě, protože je výborná, to říká každý, kdo ji zná.

Podobně si můj tatínek nastřádal, ještě si i vypůjčil na Brehmův Život zvířat a dal mi ho pod stromeček. Protože on miloval zvířata, hlavně dravá. Měl moc rád Afriku, lvy. Vím, že publikaci obtížně sehnal. To byl dojemný dárek, věděl jsem, že je zaplacen penězi, kterých tatínek nemá nazbyt.“

Horníček byl na tom s penězi přeci jenom trochu lépe než jeho rodiče, i když přes všechnu jeho uměleckou činnost z něj rozhodně nikdy nebyl milionář, co by si mohl „vyhazovat z kopýtka“. Měl se sice jistě lépe než řada lidí, ale zase ne nijak závratně. Přesto:

„V dospělosti jsem svému malému synovi Janu Markovi sehnal houpacího koně, na kterého jsem čekal před obchodem od pěti hodin od rána, až otevřou. A pak jsem mu jednou koupil natahovací vláček na kolejích. Protože jsem technicky naprosté nemehlo, nedokázal jsem ani sestavit koleje, natož pak pustit vláček. Skončilo to tím, že jsem ležel s obkladem na čele na gauči a můj maličký syn mě uklidňoval, že vlastně nechtěl, aby to to jezdilo, že mu to stačí takhle, když vláček jenom posunuje.“

Trochu připomíná tato vzpomínka známou Vošmikovu komedii Táto, sežeň štěně z roku 1964, kde hraje Miroslav Horníček hlavní roli redaktora Františka Hlavsy (námět Jan Ryska). Nicméně Miroslav Horníček je, a provždy i zůstane nejznámější svojí poválečnou spoluprací s Janem Werichem – i když v jeho případě rozhodně nelze říkat, že by byl snad v jeho vleku, protože sám byl výborný herec, který své kvality mnohokrát dokázal. Každopádně jeho spolupráce s Werichem dodnes všechny zajímá, a tak si na závěr uveďme pasáž popisující Horníčkovy vzpomínky na vánoční svátky s Janem Werichem, rovněž legendou zábavního umění:

„Především to byl Štědrý den, který byl u Werichu slaven vždycky velice, řekl bych, okázale a příjemně. Sešla se obrovská parta lidí. Je zajímavé, že to byli samí muži. Přístup tam měly totiž jen dvě ženy. Stella Zázvorková a Jaroslava Adamová. Jinak to byla mužská jízda. Měli vanu šouletu. Jedl se, i když to nebyla rodina židovská, naopak křesťanská. Ale bylo to jejich vánoční jídlo. Podávalo se množství nápojů. Setkání probíhalo dopoledne, ale ani večer se nehrálo. Měli jsme dvě představení až na Boží hod a na Štěpána. S Werichem jsme ty dny trávili převážně na jevišti.

Jsou dva druhy herecké trapasu. Jeden je, když máte bejt na jevišti a nejste tam, jste ještě v šatně nebo dokonce někde jinde. Druhý trapas je, když na scénu vlezete a nemáte tam bejt. To je snad ještě horší. Obojí se mi přihodilo. Jednou jsem promeškal narážku a vstoupil jsem do výstupu, kam jsem nepatřil. Bylo to v Plzni, v Městském divadle. Stalo se mi to jedinkrát v životě, strašnej pocit. Dávala se Filosofská historie. Vlezl jsem na jeviště, ale neměl jsem tam být. Chvilku jsem tedy postál, rozloučil se a odešel.

To se stávalo i s Werichem, že jsme dělali takové věci, ovšem spíš než na Vánoce jsme je prováděli na Silvestra. Vymýšleli jsme žertíky, byly drobné přeřeky a úřeky. Bývala to vždycky rozverná představení – i to vánoční. Tam jako kdybychom lámali osten či váhu sentimentu a snažili se nějakým způsobem se rozveselit a tím rozdovádět i diváky. Na Boží hod a na Silvestra se na jevišti pořádně řádilo.“

Takto tedy trávil svátky Vánoční a k tomu i Nový rok Miroslav Horníček.

Celou kapitolu si můžete přečíst v knize Herecké svátky od Petra Hořece a Olgy Nytrové, Goldstein & Goldstein 1997

Tomáš Hejna