Josef Kajetán Tyl – člověk mezi ideály a skutečností
Josef Kajetán Tyl bývá v českém kulturním povědomí často spojována především s divadlem a s písní Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou. Za tímto symbolem stál ale člověk s mimořádně složitým osobním osudem, plný nadšení, idealismu, finančních starostí, milostných komplikací i neúnavného pracovního nasazení.
Tyl se narodil 4. února 1808 v Kutné Hoře do rodiny vojenského hudebníka Jiřího Tyla. Prostředí, ve kterém vyrůstal, bylo skromné, ale kulturně podnětné. Otec působil jako hudebník u vojenského pluku a malý Josef se již od dětství setkával s hudbou, lidovým divadlem a vlasteneckými myšlenkami, které se v českých zemích postupně šířily v době národního obrození.
Rodina neměla prostředky na dlouhá studia, přesto se mladý Tyl dostal na gymnázium a později se pokoušel o filozofická studia. Brzy však zjistil, že jej více než akademická kariéra přitahuje literatura a divadlo. Už v mládí se zapojoval do amatérských divadelních aktivit a psal první texty.
Jeho soukromý život byl později mnohem komplikovanější, než by odpovídalo obrazu vzorného národního buditele. Roku 1839 se oženil s herečkou Magdalenou Forchheimovou, která pocházela z herecké rodiny. Manželství ale časem přestalo být harmonické a Tyl se zamiloval do Magdaleniny mladší sestry Anny Forchheimové, která rovněž působila u divadla. Tato situace byla na tehdejší poměry mimořádně neobvyklá. Tyl fakticky vytvořil domácnost, v níž žil se svou manželkou i její sestrou. Anna se stala jeho životní partnerkou a porodila mu několik dětí. Celkový počet Tylových potomků bývá uváděn osm až devět, přičemž část pocházela z manželství a část z jeho vztahu s Annou.
Přestože by podobný model soužití mohl vyvolávat skandály, tehdejší vlastenecké kruhy byly vůči Tylovi překvapivě tolerantní. Jednak byl všeobecně oblíbený, jednak jeho životní situace nebyla v prostředí kočovných hereckých společností zcela ojedinělá. Přesto však představovala trvalý zdroj osobních i finančních komplikací.
Finanční stránka života byla vůbec jedním z Tylových největších problémů. Přestože patřil mezi nejznámější české dramatiky své doby, nikdy nezískal skutečné materiální zajištění. Divadlo v českém jazyce bylo tehdy stále bojem o přežití a honoráře byly velmi nízké. Tyl navíc podporoval početnou rodinu a často pomáhal i svým kolegům. Mnoho současníků vzpomínalo na jeho mimořádnou štědrost. Peníze, které získal, dokázal rychle rozdělit mezi potřebné, aniž by myslel na vlastní budoucnost. To vedlo k tomu, že se opakovaně dostával do dluhů.
Jeho život se výrazně zkomplikoval po revolučním roce 1848. Tyl se aktivně angažoval v politickém dění a podporoval české národní snahy. Po nástupu bachovského absolutismu se díky tomu stal pro úřady nepohodlnou osobou, ztratil některé pracovní možnosti a jeho ekonomická situace se dále zhoršovala. On se ale nevzdával. Je s podivem, kde se v něm našlo tolik síly.
Nelze pominout širší kontext související s Tylovými přáteli, spolupracovníky a kulturním prostředím, v němž se pohyboval. Tyl nebyl osamělý tvůrce, ale součást rozsáhlé sítě vlastenecky orientovaných intelektuálů, herců, hudebníků a novinářů, kteří společně formovali českou kulturu první poloviny 19. století. Praha té doby byla místem, kde se teprve rodila moderní česká společnost. Němčina stále dominovala ve správě, vzdělání i kultuře, a český jazyk se musel znovu prosazovat. V tomto prostředí vznikaly spolky, časopisy a divadelní iniciativy, které měly za cíl obnovit český jazyk jako plnohodnotný kulturní nástroj. Tyl se stal jedním z nejaktivnějších členů.
Jedním z jeho nejbližších spolupracovníků byl skladatel František Škroup. Jejich spolupráce patří k nejvýznamnějším momentům české kulturní historie. Právě Škroup zhudebnil Tylův text písně Kde domov můj, která zazněla v Tylově hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Z původně nenápadné divadelní písně se postupně stal symbol národní identity. Tyl se pohyboval i v okruhu dalších významných osobností českého národního obrození. Udržoval kontakty s novináři a spisovateli, kteří publikovali v českých časopisech a podíleli se na formování veřejného mínění. Velkou roli v jeho životě hrála i redakční činnost. Vydával časopis Květy a později Vlastimil, kde publikoval literární texty, divadelní kritiky i politické úvahy.
Právě prostřednictvím těchto aktivit se dostával do kontaktu s širším okruhem vlastenců. Nebyli to jen umělci, ale i učitelé, úředníci i drobní měšťané, kteří sdíleli přesvědčení, že český jazyk a kultura mají právo na existenci a rozvoj. Tyl byl v těchto kruzích oblíbený nejen pro svůj talent, ale i pro svou otevřenost a schopnost spolupracovat.
Zvláštní kapitolu tvoří jeho vztahy s hereckým prostředím. Herecké společnosti byly tehdy často kočovné a jejich členové tvořili uzavřenou komunitu, kde se mísily pracovní i osobní vztahy. Tyl v tomto prostředí nejen pracoval, ale i žil. Jeho manželka i partnerka byly herečky a mnozí jeho přátelé byli zároveň kolegy na jevišti. Tyl dokázal herce inspirovat a motivovat. Nebyl jen dramatikem, který předkládá texty, ale také organizátorem a režisérem, který se podílel na celkové podobě inscenace. Jeho hry byly psány s ohledem na konkrétní herce a jejich možnosti, což posilovalo vzájemnou vazbu mezi autorem a interprety.
Po roce 1848 se však situace výrazně změnila. Politické uvolnění vystřídala tvrdá cenzura a mnozí Tylovi přátelé se ocitli pod tlakem úřadů. Některé kontakty se rozpadly, jiné se přesunuly do soukromí. Tyl sám byl sledován a jeho možnosti veřejného působení byly značně omezeny. I tak zůstal až do konce života součástí vlasteneckého prostředí. I když se jeho okruh přátel postupně měnil, základní hodnoty, jako víra v český jazyk, význam divadla a potřeba kulturní práce, zůstaly neměnné.
V době, kdy Tyl vstupoval na scénu, nebylo české divadlo samozřejmostí. Ve Stavovském divadle v Praze dominovala němčina a česká představení byla spíše výjimkou. Český jazyk byl považován za nevhodný pro „vysoké“ umění. Tyl se rozhodl tento stav změnit – a to nejen psaním her, ale i systematickou prací na vytváření českého divadelního prostředí.
Jeho dramatická tvorba byla zaměřena především na české publikum. Psával hry, které byly srozumitelné, přístupné a tematicky blízké běžným divákům. Využíval historické náměty, lidové prostředí i současné společenské situace. Důležité pro něj bylo, aby divadlo nebylo elitní záležitostí, ale aby oslovovalo široké vrstvy obyvatel od těch nejobyčejnějších lidí přes studenty až po živnostníky a měšťany. Tyl ale nebyl jen autorem jednotlivých her. Významná byla i jeho práce dramaturgická. Snažil se systematicky budovat český repertoár, vybírat vhodné texty a upravovat je tak, aby odpovídaly potřebám publika i možnostem souboru. V tomto ohledu byl průkopníkem moderního pojetí divadelní dramaturgie.
Velký důraz kladl i na herectví. Uvědomoval si, že kvalita představení závisí nejen na textu, ale i na jeho interpretaci. Spolupracoval s herci, vedl je a přizpůsoboval jim své role „na tělo“. Přitom se ale hodily i pro méně zkušené herce z řad ochotnických divadelních spolků, které Tyla rády zařazovaly do svého repertoáru právě pro blízkost jejich témat obyčejnému divákovi. Zásadní význam měla i jeho činnost mimo Prahu. V pozdějších letech, kdy se jeho situace zhoršila, působil u kočovných společností a přivážel české divadlo do jednotlivých regionů a divadlo se díky němu stávalo dostupnější a přirozenější součástí kulturního života.
Zemřel 11. července 1856 v Plzni během divadelního zájezdu. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho osobní život představuje zvláštní směs idealismu a každodenního zápasu. Nebyl to bezchybný národní hrdina, kterého bychom v některých věcech dávali za vzor. Byl to člověk z masa a kostí, citlivý, někdy nepraktický, často zadlužený, ale zároveň nesmírně oddaný české kultuře, rodině a divadlu.
Jan Steiner
