Marie Podvalová – národní umělkyně

5. 9. 1909 Čakovice – 16. 5. 1992 Praha. Léta žila v Tišicích u Neratovic.

Operní zpěvačka, hlavně v Národním divadle v letech 1937 – 1978, tedy neskutečných až 40 let. Skutečně národní, nejen podle titulu (1960), ale hlavně na základě rolí, které naprosto dokonale interpretovala. Byla a dodnes je označována jako „operní diva“, ale skutečně byla dlouhá léta první dámou naší opery. Proslula jako představitelka operních ztvárnění našich i světových heroin historie. Dodnes nezapomenutelná je především jako Libuše.

Narodila se v rodině pasíře (dnes už téměř zapomenuté řemeslo zpracování mědi a jiných neželezných kovů), chtěla být učitelkou, ale nemohla pro plicní chorobu. Lékař doporučil jako terapii zpěv. Když se ale chtěla dostat do sboru národního divadla, nebyla přijata pro neškolený hlas. Studovala soukromě, až se dostala na konservatoř (1935 – 1937). Ve svém prvním veřejném vystoupení zpívala postavu, která byla její životní pěveckou rolí – Libuši, ale ve Škroupově opeře Libušin sňatek, možná jakési předurčení osudu. Na doporučení Václava Talicha nastoupila do brněnské opery, Při jednom hotování v Praze jí pak nabídl angažmá v Národním divadle. Hned ve Smetanově Libuši. Bylo jí 28 let a o tuto roli byl boj, Byla prý na ní velmi mladá. Talich jí ale prosadil a byla z ní hned operní hvězda.

Pak šla z jedné slavné role do jiné. Smetanova Libuše, Milada v Daliboru, Anežka ve Dvou vdovách, Hedvika z Čertovy stěny, Fibichova Šárka i Beatrice v Nevěstě messinské, Janáčkova Kostelnička, Dvořákova Marina v Dimitriji, Cizí kněžna v Rusalce, Armida i Julie v Jakobínu, ze světových partií Senta v Bludném Holanďanu, Mascagniho Santuzza v Sedláku kavalíru, Leonora v Beethovenově Fideliu, Amélia ve Verdiho Maškarním plesu, Maddalena de Coigny v Giordanově André Chénieru (v Brně), Verdiho Aida, Pucciniho Tosca. To vše byly nezapomenutelné, imponující a inspirativní výkony, jimiž naplnila Talichovy či Chalabalovy interpretační představy, směr jejich dramaturgické koncepce i reprodukční principy.

Davy ctitelů na ní čekaly u zadního vchodu do Národního. Kritici se předháněli v oslavných tirádách. Chválili mýticky ohromný hlas, smyslové hodnoty a sličný zjev, dramatický témbr i jemné odstíny jevištního projevu. K její Libuši v roce 1938 jeden napsal: „Je hlasově skvělá, nevšedních schopností technických, a vzácně přirozeného nadání pro dramatický výraz, postavou i tváří krásný jevištní zjev“!

Těsně před válkou i v počátcích okupace se hodně v Národním hrál vlastenecký repertoár. Dochovala se rozhlasová nahrávka z roku 1939. Marie Podvalová končí svou slavnou interpretaci Smetanovy Libuše závěrečnou scénou Libušina proroctví, jejímž vrcholem jsou slova:

„Můj národ neskoná, on věky přetrvá…“

Právě způsob podání této scény Marií Podvalovou pod taktovkou Václava Talicha se stalo za okupace mimořádně silným národním symbolem. Po závěrečném proroctví je slyšet frenetický potlesk a spontánní zpívání národní hymny „Kde domov můj“

Právě tento závěr Libuše vstoupil do české operní historie.

Václav Soldát