Málo známý principál Jaroslav Hof

V historii to už tak chodí, že někteří lidé se do učebnic dějin dostanou a některé ne. Jaroslav Hof patří bohužel do té druhé kategorie, přestože třeba dvoudílný slovník nakladatelství Academia i další prameny mu prostor dávají. Proč? Protože i když se jednalo „jen o principála kočovného divadla“, jeho odkaz byl pro mnoho herců a dalších společností důležitý.

Narodil se 10. listopadu 1839 v Karlíně (tehdy samostatném městě), kde také chodil do školy a na gymnázium. Školu ale nikdy nedokončil, a nakonec začal pomáhat v obchodě svého otce. Už v roce 1856 ho ale naplno pohltilo amatérské divadlo, kam jako ochotník docházel. Už čtyři roky nato doslova utekl od své rodiny ke kočovným společnostem a postupně vystřídal Prokopovu společnost, Kullasovu společnost, s níž v roce 1863 odešel až na Moravu, a zpátky se vrátil až v roce 1863, kdy jeho otec zemřel a Hof se musel ujmout vedení rodinné firmy. Na jednu stranu to pro něj byla výhoda – měl jistou obživu, která mu umožňovala věnovat se nerušeně i jeho vedlejším zájmům. Na druhou stranu se divadlo nakonec stalo jeho „prokletím“.

Jaroslav Hof byl divadelní principál, režisér, dramatik a překladatel, který působil především ve druhé polovině 19. století. Patřil k těm lidem, kteří sice nevstoupili do českých kulturních dějin jako slavní autoři nebo herci, ale bez nich by se profesionální divadlo mimo Prahu rozvíjelo jen velmi obtížně.

Jeho život byl spojen především s kočovnými divadelními společnostmi. V době, kdy v českých zemích existovalo jen několik stálých scén, objížděli principálové se svými soubory města i menší obce a přiváželi publiku české drama, operetu, frašku i překlady zahraničních her. Principál tehdy nebyl jen uměleckým vedoucím – byl zároveň manažerem, účetním, režisérem, dramaturgem, často i hercem a člověkem odpovědným za živobytí celé společnosti.

V roce 1869 se Hof stal hercem a částečně také režisérem u slavného českého divadelního principála Pavla Švandy ze Semčic, který kromě kočovného divadla založil i dvě pražské arény a stálou scénu v Praze (Švandovo divadlo) a udělal tak pro české divadlo skutečně mnoho – třeba už jen to, že zde angažoval a vychoval několik herců, kteří se později prosadili i ve „Zlaté kapličce“. Hof k nim ale nepatřil.

Už v roce 1870 se oženil s herečkou Louisou Dvorskou, původně Schulhofovou, a přibližně ve stejné době začal také spolupracovat s Divadelním ředitelem Vicenou, jehož společnost po pár měsících začal regulérně jako aktivní člen vést. Už v dalším roce si vyřídil vlastní divadelní koncesi a začal s podnikáním na vlastní pěst. Tedy – téměř. Hof se původně orientoval vyloženě na kočovnou činnost souboru po venkově, když začal působit se svojí společností v Přelouči, Golčově Jeníkově, Jindřichově Hradci, Týnu nad Vltavou nebo Vodňanech. Ale už v roce 1872 se spojil s další významnou, ale dnes téměř zapomenutou osobností českého divadla Josefem Mladoboleslavským. Spolu měli tito dva nadšení milovníci divadla závratnou myšlenku vybudovat na okraji Prahy novou divadelní scénu – arénu na Komotovce. V té době vedla společnost vlastně především jeho žena.

Toto místo leží nad dnešní křižovatkou U Bulhara směrem ke kdysi samostatnému Žižkovu. Myšlenka to byla úctyhodná, ale nefungovala. První měsíce diváky zajímala, nakonec samovolně zanikla poté, co ji Hof a Mladoboleslavský z části sami dotovali a z části pronajímali. Neúspěšnou scénu se snažili po nich vzkřísit ještě J. J. Stankovský a dokonce sám Švanda, ale marně. Dluh zakladatelů se nakonec dostal na horentních 6 000 Zlatých, což byly velmi velké peníze.

Z historického hlediska je zajímavé, že představuje typ principála, který stál na pomezí starého kočovného divadla a nově vznikajících stálých českých scén. Jeho kariéra spadá do období, kdy české divadlo procházelo profesionalizací a kdy se postupně měnila role kočovných společností.

Jaroslav Hof byl známý také jako překladatel především z němčiny. Připravoval české verze tehdy populárních her a operet, čímž pomáhal zpřístupňovat evropský repertoár českému publiku. Jeho překlady byly určeny hlavně pro praktické jevištní použití, nikoli jako literární převody, a proto často upravoval texty podle možností konkrétní společnosti i očekávání publika. Po krachu vlastní scény a rozpadu jeho divadelní společnosti se nakonec vrátil znovu ke Švandovi, kde pracoval jako pokladník, opisovač a nápověda – zkrátka se stal pracovníkem divadla v jeho zázemí. Vlastní licenci přitom pronajímal až do roku 1877 jiným principálům a tím si přivydělával. Ve stejném roce se stal také spoluzakladatelem Čtenářsko-zábavního spolku Hálek na Žižkově, kde se z něj stal postupně jeden z přednášejících a nakonec i předseda. Díky tomu se stal v roce 1882 také předsedou Spolku pro vybudování pomníku Vítězslava Hálka v Dolínku.

Jako režisér dával přednost živému, divácky přístupnému divadlu. V jeho repertoáru se vedle českých her objevovala díla francouzských a vídeňských autorů, která tehdy patřila k evropské divadelní módě. Ani po skončení kariéry principála se ale divadla nevzdal a účinně spolupracoval s ochotnickými společnostmi v Karlíně a na Žižkově, které mu byly velmi blízké. Působil s nimi například i v prostorách, které dnes ve Štítného ulici slouží Divadlu Járy Cimrmana.

Závěr jeho života nebyl vůbec veselý. Hof se sice veřejně velmi angažoval na mnoha místech, ale neustále trpěl finančními obtížemi. V roce 1891 se díky svému postavení a pověsti stal neplaceným účetním a pokladníkem První všeobecné záložny na Žižkově, jenže už o pět let později se při kontrole ukázalo, že záložna má manko v hodnotě přes 6000 zlatých. Hof a jeho pověst tím byli značně poškozeny a musel z okolí Prahy odejít. Kupodivu se uchytil jako pomocný úředník u soudu v Týně nad Vltavou, ale v roce 1905 ho spravedlnost stejně dostihla. Při likvidaci záložny na Žižkově se manko dostalo opět „na přetřes“ a Hof byl obviněn z krádeže. Odsouzen byl na šest měsíců. Tak dlouho ale ve vězení nezůstal. Už po třech měsících, 10. června 1906, zemřel.

Jaroslav Hof byl zvláštní osobností českého divadla. Samotný jeho význam zůstává minimální, jako principál vlastního divadelního souboru byl značně neúspěšný, i když spíš proto, že se příliš snažil posouvat kupředu. Na druhé straně jako člověk spojený se Švandovým divadlem byl velmi aktivní a úspěšný, a teprve jeho pozdější aktivity na veřejném životě Karlína a Žižkova mu přinesly nemalé obtíže. Co je ale důležité – i když byl odsouzen za zmíněné manko Žižkovské záložny, nikdy se mu oficiálně nepodařilo soudně nic prokázat. A tak nám po něm zbyly jen výše uvedené reálie a několik jeho vlastní her, mezi které patří například Jan Žižka z Trocnova nebo Starý dobrák. Vše ostatní se, vzhledem k jeho práci s kočovnými společnostmi, ztratilo v nenávratnu.

Tomáš Hejna