Za oponou Burianova divadla aneb Námět na novou knihu

Po Vlastovi Burianovi zůstalo šestatřicet filmů. Po jeho divadle téměř nic. Přesto právě na jeho jevišti vznikala většina rolí, které dnes považujeme za nedílnou součást české kulturní paměti.

Když se vysloví jméno Vlasta Burian, vybaví se většině lidí filmové plátno. C. a K. polní maršálek, U pokladny stál…, Anton Špelec, ostrostřelec, Ducháček to zařídí nebo Lelíček ve službách Sherlocka Holmese se už dávno staly součástí zlatého fondu české kinematografie. Televize je pravidelně vracejí na obrazovky a každá další generace znovu objevuje Burianovu jedinečnou schopnost proměnit obyčejnou situaci v komediální explozi. Jenže film zachytil Buriana až ve chvíli, kdy byl hotovou hvězdou. Jeho skutečnou laboratoří bylo divadlo.

Právě tam se rodily gagy, které později zlidověly. Tam vznikaly postavy, jejichž filmové podoby dnes považujeme za samozřejmost. Tam Burian večer co večer ověřoval, co publikum přijme a co odmítne. Film mohl zaznamenat výsledek. Divadlo bylo místem, kde se tento výsledek zrodil.

Přesto zůstává historie Divadla Vlasty Buriana překvapivě málo známá. Ve většině životopisů zabírá jen několik stran, jako by šlo o pouhou kulisu Burianovy herecké kariéry. Ve skutečnosti však představovalo jednu z nejvýznamnějších soukromých divadelních scén meziválečného Československa – podnik, který po téměř dvacet let dokázal spojovat divadlo, kabaret, hudbu, film, reklamu i moderní marketing do pozoruhodně fungujícího celku.

Je příznačné, že samotné divadlo nikdy nestálo na jediné disciplíně. Burian sice přitahoval diváky svým jménem, ale za úspěchem scény stály desítky dalších osobností. Dramaturgové hledali nové tituly, autoři přepisovali zahraniční komedie českému publiku na míru a zároveň tvořili vlastní divadelní díla, režiséři hledali způsob, jak zkrotit Burianovu improvizační živelnost, hudebníci skládali písně, scénografové vytvářeli výpravy a reklamní oddělení pečovalo o to, aby se o každé premiéře mluvilo doslova po celé Praze.

Když Burian 1. září 1925 otevřel vlastní scénu v paláci Adria, sotva mohl tušit, že zakládá instituci, která bude existovat bezmála dvacet let a jejíž jméno přežije všechny změny adres i politických poměrů. Po několika sezonách se divadlo přesunulo do Švandova divadla na Smíchově a od prosince 1930 našlo definitivní domov v nově upraveném sále paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Právě s touto adresou si dnes Burianovo divadlo spojujeme nejčastěji.

Jenže ani tehdy nešlo pouze o divadlo v tradičním slova smyslu. V jednom prostoru se potkávalo jeviště, kino, redakce vlastního časopisu, kanceláře, zkušebny i administrativní aparát. Burian byl nejen hercem, ale také principálem, zaměstnavatelem a podnikatelem. Musel rozhodovat o repertoáru, uzavírat smlouvy, řešit finance, propagaci i každodenní provoz. Večer stál před vyprodaným hledištěm, ráno nad účetními knihami.

Právě tato dvojí role je jedním z nejzajímavějších témat, která si historie Divadla Vlasty Buriana klade. Kdo vlastně byl Vlasta Burian? Geniální improvizátor, který strhl každé publikum? Nebo schopný manažer, jenž dokázal kolem své osobnosti vybudovat moderní kulturní podnik? Obojí je pravda – a zároveň ani jedna z těchto odpovědí sama o sobě nestačí. Stejně důležitá otázka totiž zní: bylo Burianovo divadlo skutečně jen „Burianovo“?

Při pohledu na dobové plakáty by se mohlo zdát, že Divadlo Vlasty Buriana stálo na jediném člověku. Burianovo jméno bývalo vysázeno největším písmem, jeho fotografie dominovaly reklamám a publikum přicházelo především na svého oblíbeného komika. Takový obraz však zachycuje jen to, co divák viděl z hlediště. Za oponou fungoval mnohem složitější svět.

Každé divadlo je týmová práce. V Burianově případě to platilo dvojnásob. Jeho mimořádný talent sice dokázal strhnout publikum, ale bez autorů, režisérů, herců, hudebníků, výtvarníků i technického personálu by se žádný večer neobešel. Čím hlouběji se noříme do dochovaných programů, divadelních časopisů a dobového tisku, tím zřetelněji se ukazuje, že za slavnou značkou „Divadlo Vlasty Buriana“ stál početný kolektiv, jehož význam bývá dnes neprávem opomíjen.

Jednou z nejvýraznějších osobností byl bezpochyby Emil Artur Longen. Herec, dramatik, režisér, bohém a jedna z nejpozoruhodnějších postav českého divadla první poloviny 20. století. Jeho vztah s Burianem byl složitý, plný vzájemného respektu i střetů, přesto právě Longen významně ovlivnil podobu repertoáru. Nešlo jen o autorské texty. Připravoval úpravy starších her, režíroval a přinášel na jeviště zkušenosti z avantgardnějších scén. Když například v roce 1932 uvedl Klicperova Hadriana z Římsů, nešlo pouze o návrat ke klasické české veselohře. Byl to pokus ukázat, že Burianovo divadlo nechce být vnímáno jen jako továrna na nenáročné frašky. Přesto právě tato inscenace podle pozdějších svědectví neuspěla tak, jak si její tvůrci představovali. I podobné nezdary však patří k historii divadla stejně jako jeho triumfy.

Neméně důležitou roli sehráli Burianovi herečtí partneři. Jaroslav Marvan byl pro Burianův způsob humoru ideálním protipólem. Jeho civilní projev, přesnost a schopnost zachovat vážnou tvář i v těch nejabsurdnějších situacích vytvářely dokonalou protiváhu Burianově improvizačnímu temperamentu. Podobně Jindřich Plachta dokázal na jevišti zaujmout nejen jako partner hlavní hvězdy, ale také ve velkých samostatných rolích. Právě on ztvárnil titulního Hadriana v Longenově úpravě Klicperovy hry – skutečnost, která připomíná, že Burianovo divadlo nebylo postaveno výhradně na Burianových výstupech.

Vedle nich působili na scéně Čeněk Šlégl, Ferenc Futurista, Karel Noll, Erna Budlovská, později i další herci, kteří patřili k nejvýraznějším osobnostem meziválečné komediální scény. Každý přinášel jiný typ humoru, jinou hereckou zkušenost a jiný způsob práce s publikem. Když dnes sledujeme jejich filmové role, často zapomínáme, že jejich společným domovem bylo dlouhá léta právě Burianovo divadlo.

Neméně významní byli lidé, které divák z hlediště téměř nevnímal. Hudební skladatel Eman Fiala vtiskl řadě inscenací jejich hudební podobu, dirigenti a kapelníci určovali tempo večera, výtvarníci navrhovali scénu a kostýmy. Od poloviny třicátých let začal podobu inscenací výrazně ovlivňovat režisér Julius Lébl, jehož systematičtější práce znamenala důležitý posun od spontánního kabaretního stylu k promyšlenější divadelní režii. Právě jeho příchod bývá odbornou literaturou spojován s uměleckým dozráním Burianovy scény. Stejně důležití byli však také autoři. Vedle Longena se na repertoáru objevují jména Miloše Kareše, Franze Roberta Arnolda, Richarda Österreichera, Ludwiga Hirschfelda a dalších dramatiků či adaptátorů. Burianovo divadlo nebylo uzavřeným světem jediné autorské poetiky. Naopak. Jeho dramaturgie čerpala z českých klasiků, vídeňské frašky, německé konverzační komedie i soudobé evropské zábavní tvorby. Texty se často upravovaly přímo pro Burianův herecký projev, vznikaly nové dialogy, aktualizovaly se narážky a nezřídka se počítalo s tím, že principál během představení část textu stejně nahradí vlastní improvizací.

Právě tato kombinace připraveného scénáře a spontánního hereckého projevu vytvářela neopakovatelnou atmosféru Burianových večerů. Každé představení bylo do jisté míry originálem. Diváci nepřicházeli jen na konkrétní titul. Přicházeli zjistit, co Burian provede tentokrát. V tom spočívala jeho největší síla, ale zároveň i slabina. Takový způsob herectví se jen obtížně zapisuje do textu a ještě obtížněji se dochovává pro další generace. Nejspíš právě proto dnes známe mnohem lépe Burianovy filmy než jeho divadlo. Film uchoval výsledek. Divadelní večery zmizely s posledním potleskem. Dochovaly se jen fotografie, programy, vzpomínky a novinové recenze, které se ale lišily kvůli improvizačnímu úsilí Buriana a představení od představení. O to větší význam mají při dnešním zkoumání každé nalezené archiválie, každé číslo divadelního časopisu nebo zapomenutý program, který nám umožňuje alespoň na okamžik nahlédnout do světa, v němž se Burianův humor skutečně v místě a čase před divákem rodil.

Na počátku třicátých let byl Burian jednou z největších hvězd pražské zábavní scény. Jeho divadlo mělo stabilní publikum, vlastní repertoár a především vlastní způsob humoru. Právě zde se vytvářely situace, které později našly cestu na filmové plátno. Přechod z divadla k filmu však nebyl jednoduchým přepisem. Divadelní jeviště a filmová kamera mají odlišná pravidla. Na scéně musí herec pracovat s celým prostorem, s okamžitou reakcí diváků a s tempem živého představení. Film naopak umožňuje detail, střih a opakování. Burianův talent byl výjimečný právě proto, že dokázal oba světy spojit. Zkušenost z jeviště mu umožnila pracovat s rytmem dialogu, s pauzou i s improvizací. Film mu zase otevřel možnost vytvořit postavy, které mohly zůstat zachovány pro další generace.

Jedním z nejzajímavějších příkladů propojení divadla a filmu je Funebrák z roku 1932. Filmová komedie, v níž Burian vytvořil postavu zaměstnance pohřebního ústavu, nevznikla ve vzduchoprázdnu. Navazovala na divadelní prostředí, v němž se podobné komediální situace a motivy již objevovaly. Na její realizaci se podíleli lidé spojení s Burianovým divadlem a ukázala, jak těsně propojené byly tehdy pražské divadelní a filmové kruhy. Ještě výraznější je tento vztah u titulů, které dnes vnímáme především jako filmové klasiky. Anton Špelec, ostrostřelec, U pokladny stál… nebo Ducháček to zařídí nejsou jen izolované filmové projekty. Jsou součástí širšího světa populární zábavy, v němž se prolínalo divadlo, kabaret, film, dokonce i rozhlas.

Například postava ošetřovatele Rozrucha z filmu U pokladny stál… stojí na principu, který byl Burianovu divadelnímu projevu vlastní: obyčejný člověk se dostává do neobyčejných situací a svou pohotovostí, slovní energií a schopností improvizovat překonává okolní svět. Film tento princip zachoval, ale jeho původní prostředí bylo mnohem blíže divadelnímu jevišti než filmové dekoraci.

Podobně fungoval i fenomén Antonína Špelce. Burian zde využil typ postavy, který jeho publikum dobře znalo – malého člověka s velkým sebevědomím, který se snaží obstát ve světě, jenž je větší než on sám. Tento princip byl pro meziválečnou komedii typický a právě Burian jej dokázal přetavit do nezaměnitelné osobní podoby.

Ještě zajímavější je však skutečnost, že film někdy zpětně ovlivňoval divadlo. Úspěšná filmová hvězda přinášela do divadelního provozu nový typ očekávání. Diváci už nepřicházeli pouze na hru. Přicházeli na Buriana, kterého znali z plátna. Jeho divadelní výstupy získávaly další význam a samotná značka Burianova divadla se stávala součástí širšího mediálního světa.

Právě zde se ukazuje modernost celého projektu. Burian ve třicátých letech nevytvářel pouze divadelní soubor. Vytvářel osobní značku v dnešním slova smyslu, i když tehdejší doba tento pojem samozřejmě neznala. Jeho fotografie byly v časopisech, jeho jméno bylo součástí názvu divadla, jeho hlas zněl z filmového plátna a jeho tvář prodávala nejen představení, ale celý kulturní zážitek. Významnou úlohu v tomto procesu měly také vlastní propagační materiály. Programy Burianova divadla nebyly jen praktickým seznamem představení. Byly nástrojem komunikace s publikem. Přinášely fotografie, rozhovory, články o humoru, informace o hercích i texty, které vytvářely představu o tom, jaké místo má Burianovo divadlo v české kultuře. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, jak blízko měl tento způsob práce k pozdějším principům filmových studií a moderního showbyznysu. Jedna značka spojovala osobnost, umělecký produkt, reklamu i vztah s publikem.

Přesto však nesmíme zapomenout na další důležitou věc. Filmová sláva poněkud zastínila samotné divadlo. Když dnes sledujeme Burianovy filmy, máme možnost vidět jeho výkon znovu a znovu. Divadelní večer však zmizel. Neexistuje záznam smíchu publika, atmosféry premiéry ani okamžité reakce sálu. O to zajímavější a cennější je právě historie Divadla Vlasty Buriana. Připomíná nám, že za každou filmovou legendou existuje nějaký živý svět, ze kterého vyrostla. A v Burianově případě byl tím světem právě divadelní podnik, který po dvě desetiletí patřil k nejvýraznějším místům pražské zábavy.

Vrchol Divadla Vlasty Buriana přišel ve třicátých letech. Byla to doba, kdy se jeho jméno stalo symbolem úspěchu a kdy se hranice mezi divadlem, filmem a populární kulturou začaly rychle stírat. Divadlo fungovalo v období velkých společenských změn. Zažilo hospodářskou krizi, nástup zvukového filmu, proměnu pražské kulturní scény i politické otřesy, které postupně zasáhly celý evropský prostor. Každá z těchto změn ovlivňovala i jeho provoz. To, co zvenku vypadalo jako bezstarostná továrna na smích, muselo uvnitř řešit stejné problémy jako jiné kulturní instituce: finanční nejistotu, proměnu vkusu publika i tlak okolností.

Za okupace se situace zásadně změnila. Divadlo sice pokračovalo ve své činnosti, ale kulturní provoz už nemohl fungovat stejně jako ve svobodné republice. Umělci pracovali v prostředí cenzury a politického tlaku. Humor, který byl dříve především prostředkem zábavy, získával nový význam. Každé divadlo tehdy muselo hledat hranice možného a nemožného.

V září 1944 byla česká divadla uzavřena. Pro Divadlo Vlasty Buriana tím skončila jedna z nejvýznamnějších kapitol jeho existence. Po válce už se svět, v němž tato scéna vznikla, totiž nevrátil a byl dalšími událostmi české politické scény značně ovlivněn. A byl ovlivněn i Burianovou činností za druhé světové války.

Poválečný osud samotného Buriana je známý. Zatčení, obvinění z kolaborace, soudní proces a dlouhé období, během něhož se jeho jméno stalo předmětem sporů a protichůdných hodnocení. Právě tato část jeho života často překryla všechno ostatní. Legendární komik se stal symbolem, kolem něhož se vytvořily dvě protichůdné představy – nekritický obdiv a naopak zjednodušené odsudky.

Jenže historie jedné divadelní scény nemůže stát pouze na hodnocení jejího principála. Divadlo Vlasty Buriana bylo totiž mnohem víc než příběhem jednoho člověka. Bylo příběhem desítek osobností, které se v něm setkaly. Bylo příběhem herců, kteří zde vytvořili své nezapomenutelné role. Bylo příběhem autorů, kteří hledali nové způsoby, jak pobavit diváky. Bylo příběhem režisérů, kteří se snažili dát Burianovu živelnému talentu řád. Bylo příběhem hudebníků, techniků, administrátorů i lidí v zákulisí, bez nichž by žádný večer nezačal.

A především bylo příběhem doby, kdy vznikal nový typ moderního populárního umělce.

Dnes známe Vlastu Buriana především jako filmovou hvězdu. Známe jeho gesta, hlas, repliky a postavy, které se díky filmovým kopiím dochovaly. Mnohem méně však známe instituci, která jeho slávu vytvořila a umožnila. Zatím nevíme přesně, jak vypadal běžný provoz jeho divadla, jak fungoval soubor, jak se vybíral repertoár, jak diváci přijímali jednotlivé inscenace a jak se z obyčejného večerního představení stávala událost. Právě v tom spočívá význam dalšího zkoumání, na které nyní v Nakladatelství Olympos spolu s Artesem spolupracujeme.  Historie Divadla Vlasty Buriana totiž není jen kapitolou z minulosti české zábavy. Je také svědectvím o tom, jak vzniká kulturní fenomén. Jak se z talentovaného herce stává principál. Jak se kolem jedné osobnosti vytváří tým. Jak se divadlo propojuje s filmem, tiskem a reklamou. A jak snadno může po zániku takového podniku zmizet celý jeden „svět“, který kdysi považovali tisíce lidí za samozřejmou součást svého života.

Připravovaná kniha o Divadle Vlasty Buriana se proto nechce vracet pouze k legendě. Jejím cílem je rekonstruovat skutečný příběh této scény – na základě dobových programů, novinových kritik, archivních materiálů, fotografií, vzpomínek pamětníků i dalších pramenů. Nejde o další portrét „krále komiků“. Jde o pokus vrátit na mapu české kulturní historie jedno divadlo. Divadlo, které bylo dlouhá léta místem smíchu, ale za jehož oponou se odehrával mnohem složitější příběh. Příběh umění i podnikání. Nadšení i sporů. Úspěchů i nezdarů. Příběh lidí, kteří společně vytvořili fenomén, jehož ozvěna zní dodnes. Protože než vznikla filmová legenda Vlasta Burian, existovalo místo, kde se ta legenda každý večer znovu rodila. Tím místem bylo divadlo, které neslo hrdě jeho jméno jako symbol i obchodní značku.

Tomáš Hejna