Na štědrý den opustil svět geniální skladatel Oskar Nedbal

Skutečně měl mysl génia, ale jak už to s podobnými osobnostmi bývá, skutečně doceněn byl teprve po své smrti a populární byl často spíš za hranicemi, než u nás doma. Nicméně jeho stopa v historii české hudby je nezanedbatelná a stále živá v jeho skladbách.

Narodil se jako jedno ze sedmi dětí advokát JUDr. Karla Nedbala, který měl ale celý život k hudbě velice blízko. Sám aktivně vystupoval v jím založeném hudebním spolku a hudbu propagoval i podporoval, jak se jen dalo. Není divu, že k různým formám hudby tíhla celá jeho rodina a všechny jeho děti. Zdaleka největší nadání ale projevoval právě Oskar, kterého už od dětství učili hrát na housle. Když otec poznal, že Oskarův zájem je skutečný, a že se hře aktivně a pilně věnuje i při studiu na gymnáziu, dovolil mu vstoupit na konzervatoř v Praze a věnovat se tak studiu hudby naplno. Vedle houslí studoval také hru na trumpetu, ovšem z tohoto oboru nakonec odešel a věnoval se dál jen houslím a viole. V roce 1891 se nakonec stal žákem samotného Antonína Dvořáka, který ho ovlivnil v jeho budoucí tvorbě.

Ve stejném roce, tedy posledním ročníku konzervatoře, Nedbal a jeho přítel Josef Suk iniciovali vznik smyčcového kvarteta, známého jako České kvarteto. Tento soubor se v budoucnu stal velmi populárním a oba zmínění spoluzakladatelé pro něj připravili řadu menších skladeb, na kterých si mimo jiné pilovali své vlastní kompoziční dovednosti. Z Nedbala, působícího v seskupení celkem čtrnáct let, byl mimo to i úspěšný manažer a když už jsme u jeho hudebních aktivit, od roku 1896 začal aktivně dirigovat Českou filharmonii. S ní a dalšími orchestry dirigoval koncerty po celé Evropě.

V roce 1906 odjel se svojí tehdejší milenkou Marií Hoffmannovou do Vídně a po krátké dovolené v orientu se Nedbal mohl věnovat své tvorbě. Celkem snadno se v Rakousku prosadil a stával se rychle populárním. Marie Hoffmannová se zatím stačila rozvést, a tak se mohli ve Vídni vzít. Tu neopustil Nedbal ani po svatbě, a nakonec zakotvil v hlavním městě tehdejšího Rakousko-Uherského mocnářství na dlouhých dvanáct let jako dirigent vídeňského symfonického orchestru.

Pokud jde o jeho skladatelskou činnost, věnoval se zejména tehdy populárním baletům a také operetě. Proslavila ho zejména jeho Polská krev podle Puškinovi povídky. Premiéra se konala 25. října 1913 a Vídeň po ní ležela Nedbalovi u nohou. Jde dodnes o jeho nejobdivovanější a nejúspěšnější dílo vůbec, hrané po celé Evropě. V Čechách se dočkala i dvou filmových adaptací.

I když profesně se Nedbalovi velmi dařilo, jeho život byl provázený četnými rodinnými i osobními tragédiemi. V roce 1898 spáchal sebevraždu jeho bratr Vilém, další rok zemřel po těžké nemoci jeho otec a nedlouho poté zemřela i jeho první žena Josefína. Další velmi bolestnou událostí byl sebevražda jeho syna, který se v červnu 1918 zastřelil při výkonu vojenské služby přesvědčen, že otec o něj ztratil kvůli jeho bujarému mládí plnému problémů zájem. O tragédii se Nedbal dozvěděl ve chvíli, kdy jel za synem, aby mu odpustil. V pozdějších letech se k problémů přidaly i dluhy, závist okolí a nemoci.

Smrt si přišla pro Oskara Nedbala 24. prosince 1930 daleko od domova, až v Chorvatsku. Tam Nedbal odjel dirigovat premiéru své Pohádky o Honzovi v Chorvatském národním divadle, ale už cestou zesláblý Nedbal cítil únavu a vyčerpání. Představení oddirigoval, ale ještě ten večer se mu přitížilo. Psychicky zcela rozhozený skladatel se nakonec rozhodl pro sebevraždu, a tak vyskočil z okna divadelní zkušebny. Víc než sedmdesát let byly potom jeho ostatky uloženy do hrobu na záhřebském hřbitově, než byly v roce 2006 slavnostně převezeny a uloženy na pražský Slavín.

[TH

Celý příběh Václava Klementa a mnoha dalších osobností naleznete v I. díle Dějin sebevědomí!