Bez Menšíka to nejde!

Už mnohokrát jsem se setkal s názory některých lidí, že na Vánoce se dávají stále ty samé pohádky a to je špatně, protože jsou to pohádky přežité, ploché, stereotypní, málo vzdělávací, genderově nevyvážené, plné až příliš českých strašidel a málo realistické – no zkrátka všichni umí točit filmy (samozřejmě hlavně Američani, jak jinak), jenom my ne. Naposledy jsem viděl takovouto pochybnou recenzi na internetu v komentářích k pohádce O Popelce s Libuškou Šafránkovou a Pavlem Trávníčkem v hlavní roli (kteří podle kritika samozřejmě hráli špatně). Autor kritiky byl jistě umělecky vysoce vzdělaný, mnohokrát hrál před kamerami, hodně toho natočil, snad i napsal (hloupých recenzí určitě dost), jen jednu věc zapomněl, a to podepsat se plným jménem namísto anonymního Marek. Kritik by se jistě divil, kolik tisíc lidí si vystálo v období svátků frontu na výstavu věnovanou právě Libuši Šafránkové v prostorách Strahovského kláštera (článek o výstavě naleznete zde https://zabava-artes.cz/kultura-aktualne/vecne-skvela-libuse-safrankova-pozvanka-na-vystavu-ve-strahovskem-klastere/ ).

Vedle toho je smutné, že se podobné kritiky objevují také na dnes už tradiční silvestrovské reprízy pořadů, které kdysi natáčela Česká televize s Vladimírem Menšíkem v moderátora, či spíše průvodce večerem nabitým vystoupeními našich předních hvězd tehdejší doby. I tam se vytýká České televizi, že je nenápaditá, že pouští jen ohrané pořady a že kromě Menšíka nemá co nabídnout. Ale řekněme si upřímně – kolik silvestrovských pořadů natočených po Menšíkovi mělo takovou kvalitu, nápaditost, tolik humoru a hlavně kolik jich těžilo z takového množství velkých osobností, skutečných mistrů zábavního umění? A ptám se zároveň, u kolika těch pomenšíkovských silvestrovských pořadů se znovu a znovu každý rok smějeme těm stejným vtipům a scénkám? U Menšíka a jeho Silvestrů to kupodivu funguje stále.

On totiž inteligentní humor a skutečné umění jsou nesmrtelné veličiny. Je skoro přírodním zákonem, že takový humor au mění se promnění v nepostradatelnou klasiku, stejně jako je přírodním zákonem, že se nemusí každému líbit. Přesto si myslím, že pokud si tisíce lidí rok co rok pouští v pohodlí domova naše krásné pohádky a sledují znovu a znovu reprízy silvestrovských pořadů, scének a další, nemůže se jednat o špatné pořady, o plochou zábavu, o stereotypní záležitost. Je to prostě něco, co většina lidí, a to napříč mnoha generacemi, miluje. Dovolte mi proto nyní, abych Vám v tento poslední den roku připomněl prostřednictvím citací z knihy Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života několik průvodních monologů z menšíkovských silvestrovských programů a zároveň Vás díky velmi ojedinělé knize Václava Junka Velké televizní Silvestry Vladimíra Menšíka seznámil s tím, jak se pořady s Vladimírem Menšíkem točily.

Vyprávění o vojenských časech

(Silvestr 1977, Československý rozhlas)

Já mám úkol tentokrát o silvestru vyprávět a vzpomínat na vojenský časy.

My jsme měli u nás v rodině vojnu jako… spousta lidí se na vojně proslavila. Nejdál to v naší rodině dotáh´ strýc Ondřej. To byl poručík, ale měl taky smůlu, byl za lstivost degradován.

On totiž byl strašně hravej, on jak moh´, už na ty svý kamarády důstojníky: Hele, Franc (to bylo za Rakousko-Uherska), vsaĎ se, že todle a todle, a dycky to dovedl nalíčit tak, že ten dotyčnej si řek´: no todle přece musím vyhrát, vsadil se a prohrál.

Už ho tam měli plný zuby, už chodili za velitelem, za plukovníkem a říkali: Prosím Vás, to tady budeme furt živit todletoho Slanýho? A von povídá: No tak se, chlapi, nesázejte. Voni povídaj: No když to je takový lákavý, to dycky vypadá jako že to musíme vyhrát a von prohrát. Von povídá: No to právě znám, nemáte to dělat!

Jenomže přece jen i míra trpělivosti toho jejich velitele, toho plukovníka, vypršela, když jednou se sám vsadil. V oboru, v kterým myslel, že je mistr nad mistry. On byl matematik, byl to jeho koníček a rád řešil nevyřešitelné problémy a úkoly a tak dál.

A nejednou za ním přijde strýc Ondřej a povídá: Pane plukovníku, vsaďte se, že Vám dám takový úkol, je to velice jednoduchý, ale jde vo to, logicky to domyslet. To nevyřešíte! Von povídá: Dou se vycpat, Slanej, na mě s tímhle nemůžou. Von povídá: Dobře, vo kolik, vo stovku? Slaný povídá: To je málo, vo pět set. Tak se vsadili.

Von povídá: Podívejte se, pane plukovníku, obchodní cestující si vyřizuje svý věci a v jednom městě, ujede mu autobus a v druhým městě má má nocleh zajištěnej. No tak co, autobus je fuč, tak jde pěšky. Ale v polovině cesty už je unavenej, eště začne mrholit a uvidí tam samotu. Tak tam jde, zabouchá na dveře. Přijde votevřít nějakej dědeček a ten cesťák povídá: Dědečku, já jsem byl v támhletom městě, nocleh mám v tamtom, ujel mi autobus, jdu, už skoro na nohy nemůžu, začíná pršet, nemoh´ bych u vás přespat? A von povídá: Ale pojďte, jen pojďte dál, právě se chystáme k večeři. No, to je moje manželka, a ukázal na babičku, tady hlídáme vnučku, povídá, tak když s náma zasednete k večeři, tak nás bude u stolu akorát třináct. Jakto třináct, pane plukovníku, když tam byl dědeček, babička, vnučka a ten cesťák?

Ten povídá: No, tak to přece… Kolik bylo tý babičce? Von povídá: No né, na todle nemyslete, tak to není. Povídá: Že by snad… počkejte, na to musím jinak. Vytáh´ papír a začal to řešit a počítat. Pak povídá: Hergot, no tak to mám asi prohraný, jak to je? Strýc Ondřej povídá: Ten dědek byl blbec a neuměl počítat!

***

Přijeli jsme na vojnu, bylo po přísaze a měli jsme štěstí. Právě v tu dobu byla v Sušici taková menší přehlídka. Taková filiálka pražský přehlídky. Já jsem se pořád chtěl prosadit, měl jsem tam kamaráda, nějakýho Vekšnajdra, takovýho, dá se říct, čímana. A my jsme se tak dlouho prosazovali, až jednou povídá velitel: No, podívejte se, chlapci, já vám stejně pušku svěřit nemůžu (my jsme měli furt jen bodla), chlapci, podívejte se. Bude závod poštovních holubů, tak ti naši majitelé tady z těch různých chovatelských klubů a ze Svazarmu svezou ty holuby na střelnici. Potom přijedou stojedenáctky, ty holuby vodvezou, ale aspoň ty dva dnym že byste je tam hlídali. No tak my, že ano, já povídám: Zvířata já mám rád.

Tak jsme šli, tam plný bedny holubů. A teď jsme seděli, pokuřovali, jak jsme na to vyzráli a tak dále, jenomže uplynul první den, my tam měli ten ptačí zob pro ty holuby, ale nám nepřivez´ nikdo nic. Teď my hladoví, druhej den nikdo nic. Poslední Partyzánku jsme si rozdělili, nikdo nic. Vekšnajdr vochutnal ptačí zob, povídá: To se žrát nedá. A najednou povídá: Poslyš, velitel říkal, že ty holubi jsou hodnocený podle toho, kolik maj´ doletů, jak rychle přiletěj´ a tak dále. A to nám zatajil, že spoustu holubů cestou zpátky sežerou dravci, povídá. A máme my krmit těmadle holoubkama ňákýho tučnýho krahujce? povídá. Sežerem ho sami. Tak jsme si tam vybrali takovýho tučnýho holuba, zbodli jsme ho, že pak přijedou ty stojedenáctky, holuby vodvezou a nic se nepozná. Jenomže přijely ty stojedenáctky, ale s nima kontrola přes holuby. A my šli do basy a do vostrý a na tejden.

A mys jsme se bránili: Prosím vás, nikdo nám nepřivez´ jídlo. My tam hladověli, plnili jsme svoji povinnost. Láďa Menšíků, povídá Vekšnajdr, už chtěl jít do kasáren, jestli jste na nás náhodou nezapomněli. Ale natolik je ukázněnej, že věděl, že bez rozkazu nemůže, tak jsme tady trpěli a hladověli, a abychom tu službu mohli splnit, tak jsme si jednoho holoubka… no, co to udělá?

Velitel povídá: Jednoho holoubka? To byl právě ten ze Svazarmu! Měl za sebou dvacet perfektních doletů a měl hodnost četaře a vy jako vojíni jste sežrali svého nadřízenýho!

Silvestr 77, 78

Dívčí slověnština, co může být krásnějšího. Ta řeč je poznamenaná tím, že mají blíž k slunci. Tam někde u nich se snoubí to sluníčko s tou zemí a z toho jsou ty deliria. V těch kuličkách takovejch.

Tam maj´ i ti nejstarší smysl pro humor. Já jsem tam byl, my jsme se tam potulovali s Božidarou Turzonovovou mezi sklepy, byli jsme hosty tam a pořádně ještě byli na nás čekatelé různí, a už jsem nemohl…

Tam stál stařéček, kterého jsem viděl už v šest večer u toho sklepa, a bylo jedenáct a ještě tam stál, ale takový pozměněný. Tady modro, tady červeno, tady bez boltca… Já povídám: stařečku, co se vám stalo? Von povídá: A, dva cizinci, ty mi dali, já povídám: kde jsou, jaký? Von povídá: ňákej Müller a Thurgou…

My jsme ten předěl zase, mezi tím Slovenskem, my Moraváci, a těma Čechama, ale skutečně, vy máte něco takovýho, prostě, ve váš prospěch v tý řeči. Podívejte se, jak zní pro manželku hrozně: Jak to, kde jsi byl tak dlouho, vodkud jde? Ale, byl jsem na Pražským výběru u Šupů, no, to je divný, to je jako že jste se někde zahazovali…

A oni řeknou: Pil som modranské pod věchom! Ta manželka hned: Kde to je, musíš mě tam někdy vzíti! Todleto… a my končíme na záchytce a oni v izbičke pre opilcou…

***

Takový tělíčko já jsem měl naposled ve dvaatřicátým roce. Teď jsem trošku přibral, ale zas když vidím támhle Víťu Černýho, tak to není nic moc.

Já jsem jednou za ním funěl, jednou v jednom Interhotelu Svět v Třeboni, a povídám, pokud jsme vám to už vyprávěl, tak e smějte, samozřejmě, povídám: Bimbo, jak ty se vohejbáš, dyť já jsem poloviční jako ty a já už normálně, to je nervák, když já si mám zavázat botu, tak naberu dech, jak kdybych chtěl lovit perlorodky… Von povídá: Já už se dvacet let nevohýbám, povídá: Ovšem chce to nic neupustit, já už mám u kredence v kuchyni na linoleu dvanáct let náramkový hodinky, povídá.

Oproti představám nebyly Silvestry s Vladimírem Menšíkem tak spontánní, jak se na první pohled zdá, a nešlo ani o živá vysílání – točilo se až dva měsíce předem. Program se samozřejmě nacvičoval, existoval k němu pečlivě připravený a detailní scénář a i Menšík své vtipné mezihry a historky prezentoval divákům-hercům už před samotným natáčením. Nikomu to příliš nevadilo, a jemu už vůbec ne. Gustav Oplustil, jeden z největších tvůrců zábavy v České televizi před revolucí v roce 1989, nedávno zesnulý v nádherném věku, na něj vzpomínal:

„Láďa sehrál celou řadu scének a skečů, nejen v cyklu ,Kabaret U Zvonečku´ a v pozdějším ,Kabaretu u dobré pohody´. Hrál scénky též v Silvestrech, ať už se točily v Praze nebo v Brně. Patřil k hercům, kteří tento žánr nepodceňovali a kteří si zakládali na tom, že dělají takzvané lidové umění, že baví prostý lid. Myslím si, že právě on završil plejádu a galerii lidových komiků, které jsme v minulosti mívali a kteří teď chybějí. Domnívám se, že lidový humor Aloise Tichého, Vlasty Buriana Jury Štuchala, Bédi Zelenky a tudíž i Vladimíra Menšíka (ať prominou ti, které jsem opomenul) nenahradíme humorem intelektuálním a recesním. Všechny druhy humoru mají své publikum a své opodstatnění. Neměl by tedy chybět ani humor lidový.“

Menšíkův humor byl opravdu lidový, a proto nikomu nepřekážel, nikomu nevadilo poslechnout si jeho vtipy a historky opakovaně a také proto je dodnes tento humor tolik úspěšný u „lidových mas“ (oproti zkresleným představám neznamená slovo lidový „komunistický“, ale něco udělaného pro lidi). A kromě toho se Menšík při své povaze neubránil improvizaci ani u zmíněných Silvestrů. Měl s nimi bohaté zkušenosti, byl oblíbeným bavičem už na vystoupeních v Lucerně a později při prvních silvestrovských pořadech, včetně těch rozhlasových (viz. ukázka). „Silvestr v Československu, to byla specialita. Musel být vždy původní a předpokládalo se, že začně v šest nebo sedm večer a bude trvat hodně přes půlnoc. (…) Nevyhnutelně musel být na obrazovce film s Vlastou Burianem, komedie ,Bohouš´ s Menšíkem, Sovákem, Hadrbolcovou a bernardýnem!“ připomíná opět Gustav Oplustil ve svých vzpomínkách. Bohužel pro podrobný popis všech silvestrovských pořadů, které vznikaly dlouhá léta, plné úchvatných scének a vystoupení, jaká můžeme vidět v sestřizích těchto pořadů dodnes, tu není dostatek místa.  

Ovšem vrcholem se stala až jeho silvestrovská vystoupení v letech 1977, 1978 a 1979. Ty vznikaly ve spolupráci se snad nejsilnějšími hereckými i hudebními generacemi našich umělců. Karel Gott, Waldemar Matuška, Jiří Korn, Helena Vondráčková, Marta Kubišová, tehdejší silná trojka Miloslav Šimek, Petr Nárožný a Luděk Sobotka, bylo to nejvýznamnější období Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého, Vlastimila Brodského, Stelly Zázvorkové, Ivy Janžurové a vládl humor Felixe Holzmanna a Miroslava Horníčka – dvě strany stejné mince, obě v dokonalém podání. V hledišti seděli Hana Maciuchová, Luděk Munzar, začínající Simona Stašová, Jaromír Hanzlík… A takto bychom mohli pokračovat stále dál a dál, desítkami jmen, která se stala nesmrtelnými a jistě se k nim budeme mnohokrát vracet. A pak tu byla silná generace autorů vyloženě zábavních pořadů, televizních inscenací, seriálů a filmů, které patří do naší „zlaté kolekce“. Mezi nimi už zmíněný Gustav Oplustil, Zdeněk Podskalský, Jaroslav Dietl nebo Ján Roháč. Junek správně podotýká, že: „dodnes jsou tyto pořady evidentním estetickým, formálním i dramaturgickým nominálem svého druhu.“

Posledně jmenovaní měli největší zásluhu na podobě menšíkovských Silvestrů. Šlo o velkoryse pojatý projekt, který zpravidla představoval nejvýznamnější osobnosti tehdejší zábavy a propojoval je často do nezvyklých celků, jako třeba když se moderátorky a hlasatelky televizních pořadů představily v pěveckém, tanečním a zároveň lingvistickém vystoupení, nebo když se na scéně objevil Hurvínek se Spejblem. Slavní zpěváci Gott, Matuška a Neckář se zase představili v úloze „tanečního křoví“. Tomášek Holý s Františkem Němcem oslavili ve scénce Rok dětí a po jejich boku také Karel Augusta. A tak by se dalo pokračovat. Originální bylo celé prostředí, množství kostýmů, pořad doprovázela baletní a taneční vystoupení a profesionální orchestr. V celkovém výsledku sehrál hlavní roli i fakt, že jak Dietl, tak i Roháč si mohli ledacos dovolit i pod jinak přísným dohledem tehdejšího režimu, a tak mohli napůl tajně angažovat i ty autory, kteří by normálně pracovat nesměli.

Menšík zde vystupoval jako bavič, vypravěč i moderátor v jedné osobě. Ve všech těchto rolích se cítil skvěle, a všech těchto úloh se zhostil na výbornou. Který z autorů Silvestru 77 přišel právě na Menšíka, to bohužel nevíme. Jistě to nebyla jednoduchá volba mezi tolika dalšími skvělými baviči té doby. Ale jistě zase nebyla tak těžká díky jeho nezaměnitelným vlohám. O těch všichni věděli. Patřil k nejobsazovanějším umělcům té doby. Roháč s ním jeho repliky často zkoušel, nejčastěji ve Filmovém klubu, ale při zkoušení samozřejmě nezapomínali ani na zábavu a často tak byli i několik dní „nezvěstní“. Oba ale byli profesionálové, pořadům to nikdy neubralo na kvalitě. Práce u nich byla na prvním místě.

Nezaměnitelný humor Vladimíra Menšíka, baviče, který humorem skutečně oplýval nejen na veřejnosti, ale podle pamětníků i v soukromí, provázel diváky několik let. Ten poslední musel být pro Menšíka tím nejnáročnějším. Od začátku měl mezi diváky svojí osobní lékařku, kdyby mu náhodou selhalo jeho podlomené zdraví. V roce 1978 musel už při natáčení často odpočívat. A jak píše Václav Junek v další knize Umřít pro film!, „v roce 1979 (se jeho zdraví) proměnilo natolik, že jej při stejných příležitostech za dekorací ošetřoval už hned celý dost napjatý lékařský tým a k tomu na dvoře tůrovala motor připravená, preventivně nastartovaná sanitka. Nic, pranic z toho však ani jediný divák v televizním studiu, v němž se tyto velepodniky natáčely, nikdy nepoznal. A na Menšíkově výkonu, to už vůbec ne.“

Vladimír Menšík odešel z tohoto světa v roce 1988, a nemocí trpěl víc než deset let svého života. Přesto se jednalo o roky umělecky plodné, Menšík šel z role do role, z pořadu do pořadu, a nikdy nepřestal být profesionálem. I když mu bylo sebehůř, bavit diváky pro něj byla priorita číslo jedna. Jeho posledním účinkováním na veřejnosti byl tehdejší televizní pořad Abeceda. Na další vystoupení v Brně, kde natáčel Jiří Adamec televizní program Je libo krokodýla, již nedojel. Byl odvezen zpátky do Prahy do nemocnice, kde 28. května zemřel. Stal se ale nesmrtelným, a i po letech vstupuje celkem pravidelně rok co rok, měsíc co měsíc do našich domovů skrz televizní obrazovky ve stovkách filmových i televizních rolích a v pořadech dnes už pro pamětníky. Nic na tom nezměnily ani změny v politice, ani změny na poli kultury, ani příchod nových generací diváků, které ho již nemohly zažít „naživo“. Nikdy se „nepřežil“, jeho humor je nadčasový. A patří k našim silvestrovským večerům stále a pořád. A jistě ještě dlouho bude. Vždyť Velké silvestry Vladimíra Menšíka jsou vlastně jako veliká síň slávy nebo jako veliké umělecké nebe, kde vedle sebe sedí a vystupují jedna hvězda vedle druhé – s Menšíkem v čele.

Je možné, že někomu se už tyto starší pořady nebo jejich sestřihy netrefí do vkusu. Každý ostatně vnímáme humor po svém. Já osobně se ale každý rok na tyto sestřihy a pořady těším. A těšil jsem se i letos, když už se některé z nich v televizi objevily. Pro Vás všechny, kteří je máte rovněž rádi, přidávám několik odkazů na veřejně dostupná videa. A přeji Vám tímto za sebe, a věřím, že i za své kolegy v Artesu, příjemné sledování a hlavně co nejlepší příští rok, rok 2023!

Tomáš Hejna

Junek Václav: Velké televizní Silvestry Vladimír Menšíka, Vydání první Praha, Nemo 2010, ISBN 978-80-904238-6-2

Menšík Vladimír – dědicové: Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života, Vydání druhé Praha, Knižní klub 1998, ISBN 80-7176-785-9

Všechna uvedená videa a fotografie pocházejí z veřejně dostupných zdrojů a Artes neodpovídá za případná porušení autorských práv.