K narozeninám Tomáše Magnuska

Tomáš zatím spěje ke čtyřicítce. Ale už toho má dost za sebou. Momentálně je jeho hlavní parketou zbrusu nová televize A11, kde má svoji pravidelnou talk show každý pátek ve 20.00 hodin. Je jiná než ty ostatní známé z jiných televizí, jak výběrem hostů, tak velmi přátelským přístupem a způsobem vedení rozhovorů.

Mgr. Tomáš Magnusek     Herec a filmový producent

Scénárista, režisér, herec, spisovatel, filmový producent, speciální pedagog. Ve svých třiceti pěti letech má za sebou sedm režií, osm filmových a desítky televizních scénářů, nepočítaných produkcí filmů a televizních seriálů. Předseda Obce spisovatelů ČR, člen výboru ARTESU.

Na to, že je člověk s nepřehlédnutelnou postavou, je neustále v pohybu. Když se mu zkrátilo natáčení v TV Barrandov, stihl kromě našeho povídání i rychlou večeři na Černém Mostě. Stejně to měl při cestě na další schůzku v České Lípě a pak teprve domů do Náchodu, kde trvale žije. A jen při našem krátkém setkání další dlouhé pracovní telefonáty.

Výčet Vašich aktivit je úctyhodný, ale co jste nejradši?

Herec! Herectví mám nejradši, nejvíc mě baví, nejvíc se v něm snažím zdokonalovat. Herectví mě baví ze všeho nejvíce. Přijímání těch různých rolí je prima. Já ale v divadle vůbec nehraji, já divadlo nesnáším. Takže vlastně jen televizní seriály a filmy.

Teď hraji zajímavé role. Třeba ve Stopách života, tam jsem hrál doktora, který je hrozně milej, sympatickej, akorát mlátí manželku, pak v Bastardech roli učitele, pak různý malinký role. V Klukách z hor jsem nebyl zlej, tam jsem hrál takovýho bodrýho starostu. Tak ona už i ta moje postava napovídá, že žádní princové to nebudou. Nejvíc mě baví hraní.

A co Vás z těch mnoha profesí baví nejmíň?

Nejméně jsem asi ten spisovatel. Já vlastně ani moc nepíšu. Teď maximálně nějaké scénáře, takže spisovatelem jsem asi ze všeho nejmíň.

Ale napsal jsem tři knížky a vlastně desítky scénářů, třeba jen jednotlivých dílů. Teď jsem napsal právě seriál Čechovi, třináct dílů, dvěstě dvacet sedm obrazů, pět set stran textu. „To bylo tedy dílo“.

Vraťme se chvíli k pramenům. Jak jste se k tomu dostal? Nějaké umělecké školy?

Ne, jsem učitel, speciální pedagog, vychovatelství. Já jsem vždycky chtěl buď učit nebo filmovat. Dělal jsem samozřejmě učitele v takzvaném „pasťáku“. Až teprve v pětadvaceti jsem začal filmovat. Chtěl jsem si prostě splnit sen.

Jako chudej učitel z Náchoda jsem se rozhodl, že začnu točit filmy. Bez filmového vzdělání, bez kapitálu, bez nějakého profesionálního štábu. Postupem času jsem získal nějaké zkušenosti, postavil štáb a z dalších filmů i nějaké peníze, a tak začala ta moje filmová a televizní kariéra. Ale jsem pořád jen učitel z Náchoda, který si chtěl jenom splnit sen.

A co byl impuls, že budete točit?

To bylo, když zemřel Radovan Lukavský a pak Josef Vinklář, dva velký herecký bardi. A já hrozně chtěl natočit film, ve kterém si zahrají všechny ty herecké legendy. Tak vznikly „Pamětnice“. Napsal jsem scénář, sehnal režiséra, sehnal peníze, zafinancoval jsem to a natočil jsem film o dvaceti spolužácích, kteří se sejdou šedesát let po maturitě.

V tom filmu hráli Lubomír Lipský, Josef Somr, Libuše Švormová, Stanislav Zindulka, Květa Fialová a další. Dokonce je to poslední film Zity Kabátové, která to točila ve svých šestadevadesáti letech.

Celovečerní film Pamětnice, šel do kin, ale nikdo na něj nepřišel. A to jsem si ho produkoval sám, takže i finanční debakl. Měl jsem si uvědomit, že to, co dáte do toho filmu, musíte dát do reklamy. To jsem žel neudělal. Pak jsem s ním jezdil s promítačkou po domovech důchodců a tam babičkám a dědečkům promítal, takže i pár korun se vrátilo. Ale hlavní bylo, že těm pamětníkům se líbil, úplně při něm ožívali. Alespoň nějaká satisfakce.

Pak jsem natočil další filmy, hlavně třikrát Bastardy, které na oplátku viděl téměř každý. Ti mě ekonomicky pomohli a zachránili situaci. Ty jsem vlastně celé udělal, vyrobil od produkce po režii. To byly filmy o cikánské mládeži, zcela bez příkras, jak to ve skutečnosti vypadá. Tahle skupina dělá bordel a myslím, že každému se má měřit stejným metrem, ať je černej, bílej nebo fialovej.

To, že člověk si udělá všechno sám, má jednu vadu. Když člověk vlastně dělá všechno, pak ztrácí určitý nadhled a přestává být objektivní

Nemyslíte, že je moc filmů, o nehezkých stránkách života společnosti, tragických a bezútěšných?

Mám takový názor, ať si každý točí, co chce, ale záleží na divákovi, zda na to přijde do kina, nebo si to v televizi pustí. Já si myslím, že vzniká všeho moc. I komedií, všeho. Ať si lidi vyberou, na co chtějí jít.  Někdo chce vidět Bastardy, někdo si radši pustí Kameňák. Já, když chci vypnout, tak si pustím nějakého Segala, Schwarzeneggra, jak střílej po sobě, to nemá hlavu ani patu, ale jsem při tom v pohodě. Starší se zase rádi dívají na „soap opery“ (tzv. mýdlové opery – sladká romantika). Každý ať si vybere, co chce.

Co si vlastně myslíte o současné zábavě?

Já si myslím, že žádná není! Pamatuji různé pořady. Měly různou úroveň, byly kvalitní, někdy míň kvalitní, humor někdy stupidní. Ale byly, teď není nic. Nějaké soutěže, všichni se smějí, ale čemu. Otevřu televizi a každý večer je kriminálka a to mě….., řekněme leze krkem.

Budoucnost zábavy? Myslím, že by měly znovu začít fungovat ty pořady, které tu byly: Šance, Nikdo není dokonalý, Televarieté, Gondíkovi, byla jich celá řada. Teď nic není.

Všechno je to o inteligentním humoru, ale musí to někdo napsat, ti autoři nejsou. Nikdo se tomu dvacet let pořádně nevěnoval. Ti, kteří byli geniální už jsou mimo, pan Oplustil zemřel, sedmdesátník Röessler. Nejsou noví anebo se o nich neví, nikomu se nechce do nich investovat, nejen peníze, ale prostor.

A co Vy osobně?

Už jsem za těch pětatřicet let prožil dost a mám teď právo si odpočinout. Hlavně těch posledních deset let jsem jel naplno a dalších pět let mám tolik naplánováno, že ani nemám kdy si číst, natož psát. Teď bych se chtěl na nějakou dobu zavřít někde v lese v chalupě a tam jenom koukat, bez lidí, bez ničeho. Pak se zase vrátím nabytej energií.

Když něco děláte, tak lidi kolem musí mít pocit, že jste nabytej energií.

Teď musím napsat seznam toho, co mám nakoupit, protože doma už ani není nic k jídlu a děti zlobí

Psal jste třeba v pubertě nějaké romantické básničky svým láskám?

Romantické ani ne. O jídle jsem psal, to jo. „Dej si ovar, pojď blíž ovárku“ to jsem psal. O učitelích jsem psal, o každém učiteli. Třeba tělocvikář „Nikdo nemá nic proti, běháme jak idioti“.

Básničky jsem nikdy neuměl.

Já ano, ale nejsou publikovatelné v našem rozhovoru.

Tomáši, přeji Vám inspirativní les, krásné dny, ať se Vám další dílo daří.

Václav Soldát