Vítězové i poražení

Jedenácté pokračování

Lidé kolem, publicisté, zvláštní typy a hlavně fotografové

Když se nad tím zamyslíte se vší vážností, je třeba uznat, že málo kde jinde běží čas a málo co jiného se začíná jevit ošidné tak rychle, jako tomu bývá v kumštu. Přitom zejména v tom, jemuž se zde věnujeme především a nelze o něm hovořit jinak, než jako o šoubyznysu.

            Samozřejmě, že stačí předem zalistovat v obvykle solidních a přiměřeně reprezentativních vydáních nejrůznějších dějin umění a snadno i rychle narazíte na styly, počiny a jistě i jednotlivé osobnosti, které zazářily, nějako chvíli sklízely vavříny a jistě také příslušné honoráře. Jenomže jak rychle původně vzešly, tak také zapadly a nezřídka relativně brzy k tomu. Vzpomeňme v tom směru jen pro drobný, nicméně snad až příliš zřetelný příklad, na manýrismus. Veškeré romantické iluze, jež jeho představitelé vyvolávali svými vyobrazeními se sice líbily a bývaly žádány od konce baroka až po vrcholné rokoko a přesto vyšuměly více méně do poslední hned, jakmile zahrozila první varování francouzská revoluce. Čímž mám v úmyslu pro úvod alespoň naznačit, jak citlivé a zároveň vratké může být také jiné kumštovní snažení, jestliže narazí na náhle vzešlou a obvykle tvrdou realitu.

            Tedy, málo platné, jaké to bývá také s tím soudobým – nejen nedávným, ale i dnešním. Jak obecně, tak případ od případu.

Nemusí jít ale zásadně a vždy o cokoli světoborného, co podobně dokonale rozkotalo zejména některé ještě včera tolik slibné umělecké kariéry. Právě proto, že jde v našem oboru stran přežití o záležitost zpravidla značně citlivou, nezřídka totiž k jejich pádům přispěly i pohromy navenek mnohem méně patrné.

            O pádu první epochy vzestupu režiséra  Jaromíra Vašty počátkem Sedmdesátek jsme zde již hovořili, podobně jako nepřestanu litovat odstavení Jiřího Adamce – jeho tohle postihlo pro změnu po roce 1989. Tentokrát ovšem vůbec nešlo o reflexi tehdejších zásadních celospolečenských změn, jako mnohem spíš o náhlou šanci shůry spadlou, jíž tak nízce využilo hned několik takových, kteří se jej pokusili nahradit.

            Ani v jednom z obou těchto příkladů tomu sice nebylo věky, ale našlo by se docela dost jiných, kteří se z podobných ran už nevzpamatovali. U filmu a také v televizi, přitom nahrazování takto způsobených škod vyznělo obvykle dost trapně.

Nechme ale na hlavě, protože jindy mohli končit ještě jiní původně nadějní také jinak. Stačili se vydat ze všeho, co byli schopní říci, našli si jiná pole působnosti, anebo se prostě unavili.       To jak kdo, nemluvě o tom, že někdy to tak bylo lepší.

Známe samozřejmě řadu umělců, kteří tvořili pilně a s důvodným úspěchem do svého vysokého věku. Takoví nutně musejí mít naši úctu nejen pro všechno, co tím divácké obci darovali, ale také pro sílu, která jim dovolila přežít leccos, co se také jim kdy do této skvělé cesty stavělo. A vůbec nemuselo jít jen o obtíže osobní, anebo fyzické.

            Je tedy dobře, že bývají připomínáni stále, k tomu obvykle solidním a jejich kvalitám odpovídajícím způsobem – připomeňme pro ten případ třeba jen velmi dobrý a k dobru věci mnohočetný volný publicistický seriál, který natáčí a vysílá ostravské studio.

Proč ale hovořit jen o jménech vysloveně zvučných? Ze svojí vlastní praxe totiž pamatuji doslovné množství dalších skutečných lidských osobností, které se podílely na dobových úspěších tuzemského šoubyznysu rovněž nemalou měrou a přesto se dnes o nic neví vůbec nic. Tím mám na mysli řadu příslušníků té bezejmenné pěchoty, bez jejichž obvykle nadšeného úsilí by toho bylo mohlo vzniknout dobrého zejména v tomto oboru věru pramálo.

            Ještě v dřevních dobách natáčení na Burce jsem například žasl nad elánem, s jakým tamní navenek řadová pracanti vymýšleli společně s Jiřím Lebedou jak dojít pomocí stávajících technických zařízení ono doby audiovizuálních úspěchů, jimiž se pak ČsT tolik pyšnila v rámci mezinárodních festivalů, i těch první třídy. Anebo se podobně rozpomínám na jiné, kteří byli, ač něco takového nikomu z nich naprosto nepříslušelo, ochotní pomáhat při stěhování dekorace, jen aby se stihlo natočit to dobré, o čem věděli, že právě vzniká.

            Na jedné straně tedy fungovaly zde již dříve vzpomínaná pohostinná osvětlovačská bedna a provoz kolem ní, anebo dlouhé sedánky v kufrech a jiných podobných hojně navštěvovaných televizních občerstvovnách. Na straně druhé se ale zároveň nabízela zjevná ochota být včas u věci. A také vůle udělat pro zdar programu hodně i bez pocty uvedení vlastního jména v jeho závěrečných titulcích.

Samozřejmě, že mi dnes brání v poznání pravého stavu věcí aktuální osobní zkušenost. Stejně jako se mohu snadno mýlit. A přece se mi zdá, že v dobách, na které lze už jen vzpomínat, bývalo televizní natáčení přece jen jaksi, nejlépe řečeno, družnější. I tohle totiž patřilo k duchu doby.

            Jistě mohlo být něco takového zapříčiněné celkovou chudobou ostatní tehdejší přijatelné nabídky. Kromě toho prezentace nanejvýš dvou televizních programů rozhodně nerozptylovala pozornost dnešní nadvýrobou, takže zbýval čas i na případný opravdový zájem o věc, dokonce v detailu.

            Docházelo tedy k takovým dnes nejspíš nemyslitelným záležitostem jako třeba k již zde jinde rovněž vzpomenutému, vysloveně společenskému srocování kolem natáčení Písařů v Šárce. Anebo také jiných, tolikrát jinde. Například během Kouzelníků v Táboře, tolikrát při magapřenosech ze soutěžních měst, anebo z určitých festivalů, či veletrhů. Zkrátka co možná mimo Prahu a daleko od tamního všemožného dozoru.

            Takže se mně osobně z toho množství vybavuje také s tím související proměna, jako prodělal kupříkladu liberecky Zlatý lev. Ta secesní a jinak solidně usedlá perla se totiž stávala na několik značně pohnutých dní pravidelným centrem potkávání se značně rozmanité společnosti, obvykle zajímavým způsobem ozvláštňující zvenčí tvůrčí úsilí tam nasazených výrobních štábů. Stávalo se tedy nezřídka, že ona družnost přivedla nejen do těchto, ale i do jiných míst určité typy, které by se jinak zase tak snadno navzájem nepotkaly.

            Z toho obvykle plynoucí kolektivní veselí, které tohle neodlučně provázelo zpravidla od rána do rána, jistě netřeba popisovat. I to ale bývalo také svým způsobem co k čemu.

Jestliže se ale takto rozpomínám na doby nenávratně minulé, nemohu vynechat ani ohlas, jaký měli tento způsob tvorby a její nositelé takříkajíc z vnějšku. Třeba už proto, že se jim v tisku i ostatních médiích věnovaly kritice televizních programů skutečné kapacity. K tomu obvykle fundovaně a s nemalých osobním zaujetím.

            Nechci mluvit o zřetelných odsudcích, které měly určité umělecké počiny a hlavně jejich tvůrce popravit. To se stávalo, navíc s tomu příslušejícími následky. Hlavně ovšem z důvodů značně nepěkných – i to ostatně přivozovalo ty kariérní konce, jejichž připomenutím jsem tuto úvahu o pomíjivosti kvalit původně otevřel. Mnohem lépe tedy bude, připomenu-li ty další také dnes už bezejmenné dělníky vlastní profese, kteří jí dali doslova všechno.

Onen zájem o vznikání televizních televizních děl se totiž odrážel také v tom, že jsme kolem placu nezřídka vídali řadu nejrůznějších těch lidí od novin. Tedy také těch, jimž nešlo ani tak o prvoplánovou senzaci, jako mnohem zřetelněji o zachycení určitých souvislostí řekněme nad časem. To proto, aby se zejména některé takové okamžiky uchovaly jak pro svůj okamžitý význam, tak na co možná ještě hodně dlouho pro příště.

            To, že výsledky právě této mimořádné píle později vodně doplnily leckteré herecké vzpomínky, bezpočet uměnovědných titulů, anebo celé dlouhé pasáže nejrůznějších, obvykle kvalitních memoárů, dokládat jistě netřeba.

Novinový papír ovšem žloutne, ostatně ani jinak nebývá nic staršího než včerejší denní tisk. Také tolik na dané téma vydaných knížek mizí v prachu knihoven a proto zřejmě jediné, co zbývá k uvěření  kromě retrospektivních projekcí a příslušných obrazových dokumentů, jsou fotografie.           Fotografů, skutečných mistrů svého oboru, kteří se pohybovali kolem televizních natáčení, pamatuji také docela dost. Počínaje těmi, kteří dokumentovali tyto aktivity z vlastní povinné kmenové profese, přes jiné, pořizující svoje snímky pro nejrůznější časopisy, magazíny i periodika vůbec, až po fajnšmekry, věnující se záměrně jedinému umělci, události či popové hvězdě. Přitom se mi ale vybavuje jeden z nich, význačný kromě způsobu, jakým tohle dělá dodnes, také celkovým rozsahem tohoto jeho úsilí, totiž František Jirásek.

            Jeho pamatuji už z časů Lucerny, také z tamních natáčení. Především ale tolikrát odjinud, protože způsob jakým pracoval, natožpak výsledky jeho souborné práce, nikdy nešlo jen tak přehlédnout.

Zřejmě to bude tím, co už jsem naznačil: osobní vzpomínky podléhají času, také naše dříve tolik pevně zastávané názory se mění a o papíru víme, že přirozeně stárne. Avšak právě ta letitá kontinuita Jiráskova úsilí zaručuje ve svém souborném výsledku pevně něco, co bývá jinak nejen vzácné, ale je toho právě se zřetelem na běh proměnlivého času stále zřejměji zapotřebí. Totiž skvělou možnost porovnat při probírání jeho vzorně uspořádaného archivu to, co si myslíme, že bylo, s tím jako to a to bylo doopravdy.

            Nejde přitom ani tak o jednotlivé účesy, oblékání, dílčí prostředí, ani o jiné řekněme obecné detaily, nýbrž o něco výrazně cennějšího. O kontinuitu nezpochybnitelného zachycení celkové atmosféry měnícího se času, natolik věrného, že nelze nad jeho snímky oddiskutovat.

Dost tedy možná, že právě tohle je cesta, po jaké se můžeme dát, zachce-li se nám vracet se znovu k aktivitám i ke složitostem peripetií osudů jak čelných představitelů českého šoubyznysu, tak armády jeho dělníků vědomých i náhodných.

            Jinou, lepší, neznám a proto vidím jako další z významných monumentů, které v tomto sledu nadčasových úvah hledáme a také nacházíme, tentokrát právě Jiráskovy fotky.                      

                                                                    Václav Junek