Drezéři a šari-vari

Krásně exoticky znějící názvy. Samozřejmě z cirkusu. Trochu se ještě vrátím ke vzpomínkám posledního „velkého šéfa a majitele“ Cirkusu Kludský, pana Karla Kludského.

Jejich cirkusy vlastně začínaly především se cvičenými domácími a exotickými zvířaty, byl to osel, papoušci a opice, pak tygr a medvěd. Až jich bylo na sedm set. Velké cirkusy byly hodnoceny nejvíce podle toho, zda mají drezuru tygrů a lvů, pak slonů a medvědů, a ty nejexluzivnější, zda předvádějí „vysokou školu“, říkalo se i španělskou školu cvičených koní.

Staří cirkusáci jsou přesvědčeni, že zvířata k cirkusu patří. Že je rozdíl v tom, jestli je někdo krotitel, nebo drezér. „Krotitelem může být každý, kdo má odvahu, vytrvalost a sílu, ale drezér musí mít ještě něco navíc: musí mít srdce. Drezérství nebylo nikdy řemeslo, ale umění. Záleží na tom, co člověk před zvířaty opravdu cítí. Drezér ukazuje krásu zvířete, jeho eleganci, půvab a nádheru živého tvora, a krásu, odvahu a bystrost člověka. Krotitelů je mnoho, ale drezéry lze spočítat na prstech jedné ruky. Zlý pán má zlého psa. Špatný drezér má špatného tygra.“

Cirkus Kludský měl po roce 1910 už skupinu dvaadvaceti tygrů a lvů, které vycvičil bratr Rudolf a byla to nejlepší skupina šelem v Evropě. Ale dohromady to bylo sto cvičených koní, šedesát lvů a tygrů, padesát medvědů a na dvě stě dalších zvířat včetně hrocha.

Byl to malý svět sám pro sebe. Dvaatřicet národností – nejvíce Češi, Rakušané, Němci, ale také Číňani, Japonci, Afričané, Arabové a další. Češi pracovali hodně jako tenťáci a muzikanti, ono se to prolínalo. Většinou pocházeli z Pošumaví, kdy byly přes léto celé vesnice bez mužů, toulali se světem. (Jak jsem zjistil, tak k nim patřil i můj strýc Petřík, pro změnu z České Sibiře se svojí trumpetou.)

„Naše muzika mívala šestnáct až čtyřicet lidí. Každý znal několik nástrojů, střídal se štrajch  i dechovka a k některým číslům i části symfonií, hlavně z Dvořáka. Podle toho, co se zrovna na balustrádě hraje, pozná  každý cirkusák na chlup přesně, co se děje v manéži. Koluje spousta pověstí o frajkumštech českých muzikantů, ale také o kapelmajstrech, kteří utekli s direktorovou ženou.“

Šari-vary, to bylo třicet klaunů, augustů a šašků. Klaunské entrée.

„Nejlepší z nich byli Zavattové, pak zpívající klaun Scaruggi a hudební klaun Fortunello – virtuóz na dvě kytary, šest saxofonů, píšťalu, automobilovou houkačku a zahradnickou konev. Mezi šaškem a klaunem je celý svět cirkusového kumštu. Začíná to kotrmelcem a chytáním Apačů a jde to přes maškaru opice až ke skutečnému klaunovi, který je zároveň hercem i artistou. Být klaunem, to je velké umění, někdy větší než drezúra tygrů. V každém dobrém klaunovi najde člověk kousek sebe, a ten kousek nejskytějších přání a touhy. Proto se dobrému klaunovi smějete, ale srdce se vám svírá a třeba budete mít v očích i slzy“.

A vzpomíná na některé slavné:

Francouz Auriol, který tancoval na lahvích polku. Angličan Stonette recitoval Hamleta a oslovoval při tom galerku i lóže, asi Polák Goelewski, který byl povolán z manéže jako první komik do Vídeňské opery. Dodnes jsou známá jména bratři Fratellini, muzikantský klaun Grock, český klaun Emanuel Veselý, bratři Durovové.

Anatol Durov měl číslo – amploa se zvířaty. Měl cvičenou kočku, kohouta, kance, opici, lišku, vepře a kachnu a jeho číslo trvalo přes hodinu. Bratr Vladimír vytvořil figuru klauna posměváčka a byl současně jako satirik jedním z vrcholů světové klauniády vůbec.

Pokud se někde blízko vás objeví pravý cirkus, zkuste se jít pobavit. Cirkusové umění se v současnosti také mění, hlavně se prosazuje tzv. „Nový cirkus“ (např. La Putika), který je zcela bez zvířat a je postaven na akrobacii a příběhu. Určitě také stojí za to, ale je to něco úplně jiného.

Přeji Vám krásné a zajímavé léto

Václav Soldát