Za kulisami politiky a zábavy

Na knižním veletrhu Svět knihy Praha 2026 byla právě uvedena na veřejnost moje vzpomínková knížka. Nesu zde „kůži na trh“ vzpomínáním na téměř 60 let působení v zábavě a desítky let jako sociolog v různých institucích. Připravilo jí nové nakladatelství Olympos s šéfredaktorem a přítelem Tomášem Hejnou.

Dovoluji si Vám předložit ukázku z úvodní kapituly:

Téměř normální den počátkem sedmdesátých let, je mi něco přes třicet.

Od deseti dopoledne jsem absolvoval povinný „náslech“ jednání vlády České republiky k jednomu bodu programu v oblasti kultury, který předkládal ministr kultury Milan Klusák v gesci místopředsedy vlády Ladislava Adamce. Připravoval jsem k tomu stanovisko z pohledu Sekce pro národní výbory a národnosti Úřadu vlády, kde jsem fungoval jako referent – vládní poradce. To jsem seděl v místnosti v zákulisí jednání vlády, kam byl přenášen jen zvuk diskuse ministrů. Všechno dobře dopadlo, mé připomínky byly uplatněny, nebyl jsem za blbce. Oddechl jsem si.

Po nějaké době, už v kanceláři, zvoní telefon z vrátnice. Poněkud usměvavý hlas služby mi hlásí návštěvu na vládě a že bude asi lepší, když osobně sejdu do haly. Běžím a v hale Úřadu vlády České republiky (!!) stojí František Ringo Čech v bílých kamaších, módních kožených holínkách, třásňovém koženém kabátku ala Old Shatterhand, a vše dovršeno černou buřinkou, jak jsem se později dozvěděl, typickou pro anglikánské faráře. Přišel se domlouvat o nějakých podrobnostech Televizního klubu mladých, který spolu připravujeme.

Chvíli zůstávám (jak říkal pan Horníček „styfe“), služba ve vrátnici se chechtá, a tak s ním rychle pryč.

Co kdyby ho viděl nějaký ministr, nejlépe kultury. No, možná by konečně uviděl nějakého jiného umělce, než z Národního divadla či Filharmonie.

Jdeme do vinárničky naproti Úřadu vlády a asi hodinu se domlouváme o písničkách jeho populární skupiny Shut Up (ve zjednodušeném překladu „Drž hubu“) a Viktora Sodomy. Ringo byl zrovna na vrcholu popularity, o tom ale později.

Hned jsem přeložil všechny umělecké návštěvy na svá „detašovaná pracoviště“. Stejně mě kolega upozornil, že na tuhle útulnou vinárničku je z oken vidět, a že bych si měl pro své schůzky najít něco jiného. Našel jsem. Nejlepší to bylo např. v Národním muzeu za vrátnicí v hale, kde byl malý bufet se stolečkem a pohodlnými křesly (výborné pro setkávání s redaktory rozhlasu). Ještě lepší byl tehdejší Dům sovětské vědy a kultury poblíž Tylova (nyní Stavovského) divadla. Byl otevřený celodenně, s příjemným posezením i levným gruzínským koňakem v kavárně. A když jsem napsal do „Knihy odchodů“ kam jdu, nikoho ani nenapadly žádné dotazy či připomínky.

Byla to poněkud schizofrenní léta, kdy jsem byl současně řádným státním úředníkem (to znělo velmi solidně), a současně jsem se vyžíval a léta působil jako (nevím, jak to správně nazvat), producent, organizátor, občas scénárista i režisér nejrůznějších uměleckých pořadů a velkých kulturních akcí. Postupně se to pokusím objasnit.

Hezké počtení!

Václav Soldát