Petr Hapka skladatel, dirigent, zpěvák a bonviván

(13. 5. 1944 v Praze – 23. 11. 2014 v Okoři)

Možná se vám vybaví něco z jeho hitů:

„…štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“ (zpívá Vlado Müller)

„…ty jsi má, levandulová, nádherně levandulová…“ (zpívá Hana Hegerová a Petr Hapka).

„S cizí ženou v cizím pokoje, zdá se, že tu končí jeden flám…“ (zpívá Michael Kocáb).

Petr Hapka, vlastním jménem Petr Josef Lehár se narodil rakouské operetní zpěvačce Jiřině Dinesenové (1905 – 1987) a klavíristovi Břetislavu Lehárovi. Přijal posléze jméno svého otčíma, malíře Josefa Hapky (1912 – 1987). Vystudoval na konservatoři violu, zpěv a také dramatiské umění u Oldřicha Nového.

Začínal v malých divadlech šedesátých let, třeba v ikoniSkládál především šanzonyckém Paravanu, koncem šedesátých let pak dirigoval orchestr Divadla za branou Otakara Krejči, které bylo počátkem normalizace komunisty zrušeno.

Skládal především šanzony pro hvězdu Semaforu Hanu Hegerovou, ale i pro Václava Neckáře, Waldemara Matušku, Jarka Nohavicu i Lucii Bílou a další hvězdy. Vrcholem jeho tvorby byla spolupráce s Michalem Horáčkem, ale spolupracoval i s předními textaři Petrem Radou, Zdeňkem Rytířem aj.

Hodně skládal hudbu k filmům. Má na kontě více než 100 filmů a TV seriálů. S Jurajem Jakubiskem Tisícročnů včelu, s Jurajem Herzem Holky z porcelánu či Pannu a Netvora, kam složil slavnou skladbu Motiv panny. A třeba i Léto s kovbojem, Krakonoš a lyžníci či pro TV Bylo nás pět. Složil hudbu i k večerníčkům, seriálům Dynastie Nováků, My všichni školou povinní a také k Manéži Bolka Polívky. Jeho orchestrální opus otevírá i Zpívající fontánu v Mariánských Lázních, kde stojí i jeho stylizovaný památník.

Užíval si života, byl to požitkář a vyhledával zážitky. Dopadlo to tak, že měl sedm dětí s pěti ženami, ale jen dvě byly jeho manželky. Užíval si a využíval svůj charizmatický vzhled. Ženy ho měly rády, protože jim prý soustředěně naslouchal. Dokázal v nich vzbudit pocit, že jsou výjimečné. Byl milovník žen, koček, silných motorek a sběratel ve vetešnictvích. Bylo mu sedmdesát, když zemřel na Elzheimerovu chorobu.

Jeho hudba je velice sugestivní, má výraznou melodii i nezvyklé muzikantské nápady. Rád sám hrál na mírně rozladěný klavír a sám i drsným hlasem nezapomenutelně zpíval. Michal Horáček vzpomíná:

„Když Petr sedl ke svému vždycky mizerně naladěnému pianinu a s velkou intonační svobodou zazpíval novou píseň, byly to chvíle, které se tak hluboce zapisují do emocionální paměti, že mění a nově vytyčují celý život. Nikdy potom, ani když klavírní základ byl ve studiu zahrán dokonale a když tu píseň zpívali školení zpěváci, už to na mě tak nezapůsobilo.“

Václav Soldát