DISKOTÝM VLÁDNE

DISKOTÝM  jako mimořádný fenomén své prazvláštní doby 

Je pravda, že jsme já i Tomáš Spurný (syn Františka Spurného a Yvetty Simonové, dnes ředitel divadla u Hasičů) podléhali sofistikované autoritě jeho velkého otce dokonce velmi rádi. František Spurný totiž vládl světem pražské Lucerny v sedmdesátých a dalších letech. Jak už to tak chodí, nahoře v pražských ulicích se mezitím cosi měnilo a obecný vkus se posouval. Proto jsme zkusili po veleúspěšných dechovkách ve Velkém sále (teď už spolu s Tomášem Krejčím) něco jako Velké diskotéky.

Teď si to uvědomí asi už jen málo kdo, anebo nanejvýš přímí pamětníci, ale v čase Lásek z pasáží, Kamarádů do deště, Discopříběhů bývalo komentované a třeba i nějak rozehrané pouštění gramofonových desek cosi jako zjevení. Pravidelně dusající bubny šlapaly a tvrdé basové kytary zněly prakticky odevšad a dokonale ovládaly snad i myšlení té části populace, o jejíž přízeň jsme se rozhodli usilovat. Což se nám dařilo posléze natolik, že jsme mohli být spokojen nejen my všichni přímo zúčastnění, ale především zase ekonomické oddělení Lucerny.

Pokud se dobře pamatuji, stalo se tak prapůvodně někdy kolem roku 1985 a ta nezbytná kvalitativní změna se dostavila v osobě Jožky Zemana. Nepotkali jsme se sice přímo na příštím místě činu, jak by se snad slušelo, ale někde jinde kolem Václavského náměstí, a přece se svět pohnul. Jožka býval tou dobou velmi dobře zavedený v televizním vysílání pro mladé, ovládal tenhle obor dokonale a znal natolik i poměrně dost lidí kolem, že dobře věděl, čím nás oslovit.

Jistě to bylo jako potom už obvykle – on měl zásadní nápad a my ostatní ten úkol už nějak provedli. Nikdy ovšem nebude možné upřít, že právě ty nápady měl, a že se právě jemu podařilo dát dohromady partu tehdejších diskžokejů. Jmenovat je nebudu a pokud to někomu schází, nechť je rozluští na přiložené  fotografii.

Zásadním faktem ovšem zůstane, že se všechny ty velkopodniky ve stylu Vítání jara, Udělování diskotékových Oskarů (ano, s K, podle Oskara Gottlieba), Začátky prázdnin, diskotékové Miss Lucerny a mnohokrát podobně, určité líbily. Sál býval plný už stabilně a to, že se tohle tisícihlavé sdružování podezřelých adolescentů nezamlouvalo prostřednictvím Večerní Prahy pražským komunistům, no a co? Osmdesátky už vrcholily, a tak se ani tohle zase tak přísně nebralo.

Nezůstalo ovšem jen u diskotékových produkcí na Sále. Postupně se totiž stabilizující se tým asi patnácti špičkových diskžokejů rozjel v Bibitě, na barrandovských Terasách, ba dokonce ještě dál i šířeji kolem Prahy.

Neříkám, že tohle počínání nutně muselo být zrovna bůhví co. Ani nemám dojem, že bych bez těch vzpomínek nadále nepřežil. Byla to ale svým způsobem mimořádná doba, naprostá většina tehdejší mladé populace myslela, žila i jednala právě v tomto stylu a Diskotým, tak jak se měl k světu a fungoval, rozhodně byl jeho světlou součástí.  Pokud žijí, potkáváme se s tehdejšími dávnými spoluviníky navzájem docela rádi. Pořád máme o čem mluviti když ty reminiscence nyní připomínají něco jako vyprávění starých zbrojnošů.

Co naděláme, tak jako tak netrvala tahle éra nijak dlouho. Přesto bych řekl, že Diskotým patří k těm svébytným zábavním fenoménům, které jestli zapadnou, tak teprve s jejich posledním nadšeným pamětníkem.                                                                                                       Václav Junek       

A můžete se pokochat i originálním videoklipem