Poslední Mohykán, jemuž se pořád daří!!!
Václav Hybš se narodil 3. června 1935
Samozřejmě, že ve světě dodnes hrají velké orchestry – třeba André Rieu, následovníci Jamese Lasta, anebo Caravelliho Kouzelných houslí, i některé jiné. Jenomže to jsou všechno hudební tělesa, bazírující vesměs na vyhraněném žánru, protože jinak éra skutečných univerzálních bigbandů dávno skončila. Změnou vkusu většinového publika, nástupem zcela jiné zábavy, zásadní žánrovou proměnou a ovšem také z ekonomických důvodů – nějakých třicet muzikantů dnes totiž jen málokdo jen tak zaplatí. V našich krajích to ale zároveň je i není podobné, protože přinejmenším v tomto směru disponujeme výjimkou vysloveně zlatou.
Václava Hybše dovedl k muzice tatínek stejného křestního jména, jinak kapelník souboru, proslaveného zejména v severovýchodních Čechách. Právě tam Hybš starší přímo kraloval a zatímco bývá nekonečná řada jiných ratolestí nucena za kumštem utíkat, anebo k němu zběhnout, on svému synovi hudbu přibližoval, to přinejmenším. Původně přes trubku, ale i tak dobře udělal, protože se tím postaral českému šoubyznysu na celá dlouhá desetiletí o osobnost až tolik výraznou. Tak to skutečně bylo a vlastně pořád je.
Jen co opustil notový pult otcovy kapely, i některých dalších později, stanul totiž v čele vlastního orchestru. Jenomže se mladšímu Hybšovi splnilo právě to, o čem mohl Hybš starší patrně jen snít, neboť netrvalo dlouho a začal doprovázet skutečné hvězdy – jen mně tady svěřený prostor nedovoluje vyjmenovat je postupně všechny. Zdůrazním tedy alespoň, že to byly především výrazný „sound“ i nezaměnitelný styl, které mu umožnily vystoupat až ke skutečným výšinám.
Včetně letitého zásadního spojení s Waldemarem Matuškou, účinkování v řadě předních televizních programů, a kromě jiného také na tu dobu krajně neortodoxní spolupráce s Mistrem Josefem Sukem. Ani tím samozřejmě nic zdaleka nekončilo, ale domnívám se, že věru hodnověrným podpisem předchozích tvrzení může být očividně rovnocenné vystoupení už dávno Orchestru Václava Hybše s TOČREM a Orchestrem Karla Vlacha. Jak na ně došlo v rámci všech tří slavných Menšíkových Silvestrů a kamkoli výš už pomyslný žebřík ke slávě prostě nevedl.
Život, doba i dennodenní praxe šly dál, ale Hybš a jeho špičkoví muzikanti se ne a ne omrzet. Bývali doma v rozhlase, v nahrávacích studiích, pořád v televizi, i stále žádaní daleko široko mimo hlavní město. V páně dirigentova „kutlochu“, jak on říkal, se v kouzelném prostředí jeho pracovního azylu blíže Národního divadla nejen scházely kapacity z branže, ale také se tam zároveň upekla spousta programů brzy na to přímo slavných. Václav Hybš je sice od přírody přísný i důsledný principál, věděl ovšem vždycky dobře jak si má počínat a také s kým to má činit. Čehož nezbytným výsledkem pak byla právě ta spousta úspěchů natolik zřetelných, že je mají dodnes v paměti mnozí, jež jimi právem oslňoval.
Ten běh času znamenal ovšem současně tu smutnou skutečnost, že se jeho podobně velcí kolegové (anebo konkurenti, jak se to vezme) jeden po druhém jaksi vytráceli. Přitom může být zajímavé, že ani pak zájem o Hybšův orchestr nikterak nepohasl a také, že jeho osobní talent, práce i vůle ke stabilnímu úspěchu rovněž odolaly všem soudobým protitlakům, které jsem už naznačil. To bezesporu.
Máme sice vrchol jara a přesto mi nedá, abych v té věci nepřipomněl cosi zřetelně specifického – totiž Hybšovy vánoční koncerty. Jistě by nebylo složité zjistit kdy s nimi začal, anebo kolik jich dohromady bylo. Docela postačí, jestliže vás ujistím, že si diáře, tak plné zhruba mezi říjnem a prosincem, stejně jako výčet míst, v kterých takto působil, dovedete stěží představit. Přeji tedy nyní panu dirigentovi k jeho letošním narozeninám, aby i tohle pokračovalo. Také ovšem, aby zůstal bezpečně zdráv a také při té mysli i letoře, které u něj právem obdivují celé generace. Jistě nejen ty muzikantské. Václav Junek
