Peripetie života Emy Destinové – část druhá, V osidlech Amorových

Abychom mohli skutečně pochopit druhou část života Emy Destinnové, musíme se přeci jen ještě jednou vrátit k jejímu dětství, a to hned několikrát. A pokud jde o její vztah s muži, je to nutné dvojnásob. Destinnová totiž nikdy nebyla v této oblasti svého života šťastná a veškeré její potíže s muži pramenily z její výchovy a doby, kdy vyrůstala.

Jak už bylo řečeno, Emanuel Kittl byl známým podnikatelem a obchodníkem, ovšem ve skutečnosti se sám ani v jednom tomto oboru příliš nevyznal. Veškeré pohádkové jmění, kterým disponoval, získal po svém otci. Ten začínal v Praze jako učeň v pivovaru a dodnes je menší záhadou, jak ke svému obrovskému jmění přišel. Za jeho života se šuškalo, že v domě, kde bydlel, našel velký poklad. Každopádně svému synovi předal velké množství nemovitostí a prosperujících obchodů. Šlo o lihovar, několik menších pivovarů, přes dvacet domů a velké množství pozemků. Naštěstí pro jeho syna a vnoučata to stačilo na skutečně pohodlný život celé jedné generaci a té další alespoň dočasně. Emanuel Kittl totiž opravdu nebyl nejzdatnějším podnikatelem (třeba jeho důl na antimon blízko Příbrami byl vyslovený debakl), zato byl znám jako velký bohém. Uměl si užívat života i rodového majetku, který rozhazoval plnými hrstmi. Pořádal večírky, na které zval významné osobnosti, mladé spisovatele, básníky, novináře a malíře. Řadu z nich finančně podporoval – jak už bylo řečeno, byli mezi nimi Brožík nebo Neruda, ale financoval i vydávání některých periodik, třeba Hudebních listů. To bychom se nicméně opakovali až příliš.

Důležité pro nás je, že Kittl kromě honosných večírků navštěvoval rád druhořadé hospůdky i zapadlé putyky, kde se právě scházeli jeho mladí přátelé z uměleckých kruhů, většinou chudí studenti, ale stejně jako on bohémové. Zde se s nimi cítil nejlépe a také zde za ně často platil útratu. Zálibu v tomto prostředí po něm podědila právě dcera Ema. Dokázala se pohybovat v salonním prostředí, ale v okolí svého bydliště a vlastně po celém městě byla známá jako rebelka. S vrstevníky se prala, rozbíjela okna a během česko-německých bouří v Praze se prý aktivně účastnila pouličních bojůvek. Měla problémy s autoritami. Její matka, která se musela starat ještě o čtyři další sourozence a celou domácnost, Emu nedokázala usměrnit – uměl to pouze její otec, který byl ale v podstatě stejný. Přestupky proti morálce jí odpouštěl, a pokud Ema provedla něco skutečně závažného, zatahal za nitky nebo zaplatil. Do malých hospůdek a lokálů se vracela i už jako známá zpěvačka. Znala se například se Švábem Malostranským, pro kterého dokonce zkomponovala dvě písně. Kromě toho se ráda účastnila zkoušek amatérských divadel a kabaretních vystoupení – prý v nich občas dokonce vystoupila.

Pro Destinnovou tak byl život dlouho vlastně jenom hrou, což mělo vliv jak na její kariéru, tak na osobní život, do kterého skočila rovnou po hlavě. Slovo láska pro ni bylo dlouho jen vcelku prázdným pojmem a synonymem pro nevinné flirtování. Nápadníci, někteří zlákáni majetkem jejího otce, se u ní střídali jako v otočných dveřích a Destinnová si tuto pozornost náležitě užívala. Nicméně dlouho u ní tyto krátkodobé známosti žádné skutečné city nevyvolávaly. Jeden nápadník odešel, druhý se objevil, vše se odehrávalo na úrovni společenských styků. Až do jejího osudového setkání s Jindřichem Vodílkem, cyklistickým závodníkem.

Do něj se Ema Destinnová skutečně zamilovala. Jak ale píší v knize Ema Destinová Václav Holzknecht a Bohumil Trita, Vodílek se „střetl s Eminým temperamentem příliš vášnivým, dobyvatelským a zaměřeným do sebe. Během vzájemného vztahu to vycítil a dal své milé včas kvinde.“ Vodílek byl velice úspěšným cyklistickým závodníkem, který získával ocenění nejen u nás, ale také za hranicemi. Destinnové se však zřejmě nejvíc líbil proto, že pocházel z chudé rodiny školníka v Karlíně a „na nic si nehrál“. Měl být rozhodný, a přitom naprosto přirozený.

Emanuel Kittl nebyl ze vztahu mezi dcerou a Vodílkem příliš nadšený. Setkali se v době, kdy pro Emu měla začít její hvězdná kariéra, a otec měl strach, aby vztah mezi nimi tuto kariéru neohrozil. Vlastně se dá říct, že kariéra Destinnové byla z počátku důležitější pro jejího otce než pro ni. A jen díky silnému poutu mezi otcem a dcerou neutekla Destinnová už v Drážďanech od svých plánů, když se jí nechtělo čekat na druhou zkoušku. Kupodivu to však nebyl otec, kdo vztah mezi Destinnovou a Vodílkem pomohl ukončit. Destinnová si za jeho rozpad mohla sama svojí neústupností a přílišnou dravostí. Když příliš tlačila, Vodílek ji opustil. Pro Destinnovou to byla velká životní rána. Šlo o první skutečnou lásku v jejím životě a její vyvolený vztah ukončil, jako by od ní chtěl utéct. Kdo ví, jestli si někdy přiznala, že to tak opravdu bylo. Nedlouho poté jí zemřela matka. Destinnová se tak v roce 1899 pod tíhou obojího rozhodla sáhnout si na život a vyskočila z balkonu. Na poslední chvíli ji náhodou zachránil Bedřich Spurný, rodinný přítel, který byl právě přítomen a zachytil Destinnovou už ve skoku.

Dlouho potom trvalo, než si Destinnová někoho pustila k sobě blíž. Nápadníků měla díky věhlasu dost, včetně zmíněných kolegů, ale první trpká zkušenost oddálila další skutečný vztah daleko. Až v roce 1910 se potkala s dalším mužem, který ji zaujal, i když ne úplně na první pohled. Šlo o operního pěvce Dinh Gillyho, původem Alžířana a známého barytonistu. Ovšem k jejich sblížení došlo až nějakou dobu po jejich prvním setkání. Původně se Destinnové nezamlouval. Změna nastala při zkoušce Děvčete ze Zlatého západu (tuto operu mimochodem zkomponoval Giacomo Puccini pro Destinnovou a Carusa), kdy jí zachránil život – nebo ji minimálně zachránil před těžkým úrazem po pádu z koně. Po této události si ho pustila blíž k sobě. Nakonec spolu vydrželi řadu let. Destinnová svým vlivem pozvedla jeho kariéru na světovou úroveň a Gilly s ní dokonce jeden čas žil na zámku ve Stráži nad Nežárkou. Bylo to během první světové války, kdy Destinnové nemohla kvůli podezření ze špionáže vystupovat ani cestovat do zahraničí. Žár mezi nimi ovšem po několika letech výrazně ochladl, hlavně ze strany Destinnové, a tak se nakonec nechal Gilly dobrovolně internovat v zajateckém táboře. Destinnová už ale měla nový objev.

Tomáš Hejna

Další díl Vlastenecký zápal čekejte 8. července