LEGENDY ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ – Jiří Grossmann

20. červenec 1941, Praha – 5. prosinec 1971, Praha

O některých lidech se říká, že jsou renesanční. Toto označení naznačuje jejich široký rozhled a řadu oborů nebo zájmových činností, v nichž vynikají. Příkladem takového renesančního člověka na poli zábavního umění byl zcela jednoznačně Jiří Grossmann. Zemřel v pouhých třiceti letech na Hodgkinovu chorobu, ale dílo, které po sobě zanechal, je neuvěřitelně obsáhlé a pestré. Byl stejně dobrý muzikant, textař, divadelní scénárista i komik. Ale pomalu a popořadě.

Rodiče si přáli, aby se stal stavitelem nebo architektem, a tak ho dali studovat na Stavební fakultu ČVUT. Grossmann byla ale duše umělecká, a tak školu nedokončil, místo toho se začal naplno věnovat umění a vedle toho se nechal zaměstnat jako dělník v Tesle Karlín a později zaměstnanec Poštovní novinové služby. Protože uměl hrát na několik nástrojů, začínal jako hudebník v kapele Dixi Party. Postupně k tomu přidal i zpěv, pak skládání textů a nakonec herectví. Jednoho dne kapelu pozvali do klubu Olympik, který působil v prostorách dnešního Studia Ypsilon v pražské Spálené ulici. Klub založil Miloslav Šimek pod hlavičkou Československého svazu mládeže, a když s Vladimírem Bystrovem napsali kabaretní pásmo Polotrapno, hledali pro něj hudební doprovod. Tak se setkali Grossmann se Šimkem a už se nerozdělili. Začali spolu psát povídky a hry.

Společně narukovali také na vojnu, ale každý jinam. Grossmann do AUSu, tedy Armádního uměleckého souboru. Ovšem odloučení jim netrvalo dlouho a Grossmann se při nejbližší příležitosti nechal přeložit za Šimkem k útvaru spojařů v pražské Ruzyni, kde zatím Šimek založil divadelní souboj VOJ (Vojenské jeviště). Bohužel se už tehdy projevila jeho nemoc a po krátkém pobytu ve vojenské nemocnici se na vojnu už nevrátil. Se Šimkem se tak sešli znovu až v roce 1965 a začali natrvalo působit jako umělecká dvojice. Nejprve v Olympiku, později také ve Sluníčku na Příkopech.

V roce 1967 je vyzval Jiří Suchý, aby se přidali k jeho Semaforu. Tamní účinkování bylo jejich vůbec nejslavnější érou. Zde vznikly jejich Návštěvní dny, Besídky zvláštní školy nebo Večery pro otrlé, které spolu nejen psali, ale i uváděli. Grossmann si navíc občas i zazpíval a v Semaforu zaznívaly jeho texty, které psal pro Naďu Urbánkovou, Pavla Bobka a řadu dalších. Chvíli zde působila i kapela Country Beat Jiřího Brabce, kterou Grossmann pomáhal zakládat.

Dvojice Šimek a Grossmann společně vytvořila tehdy nový druh zábavního umění, a to té nejvyšší možné kvality. Jejich humor byl založen na inteligenci, kráse a ohebnosti českého jazyka, satiře a často i absurdních situacích. Oba přitom uměli pracovat s intonací hlasu, jemnými jazykovými nuancemi a při svých estrádních vystoupeních kombinovali hrané scénky s mluveným slovem a hudebními vystoupeními. Často se opírali i o v kabaretu a divadle nezvyklé žánry, jako třeba o své povídky.

Už v roce 1969 se u Grossmanna znovu projevila jeho choroba. Znamenalo to pro něj časté návštěvy u lékaře, později i časté pobyty v nemocnici. Svoji smrt zřejmě očekával a sám pro sebe tak nejspíš složil známou písničku Nadi Urbánkové „Závidím“. Poslední chvíle svého života strávil v nemocnici, s výjimkou představení v Semaforu, na které se nechal z nemocnice dovézt, aby se naposledy rozloučil se Semaforem, kolegy a publikem. Sanitka ho opět dopravila do nemocnice, odkud už neodešel.

Helena Lorenzová

Text pochází z brožury Legendy zábavního umění, kterou vydalo Umělecké umění Artes ve spolupráci s Olympií v roce 2022