Syn, který se svému otci víc než povedl
Zdeněk Barták se narodil 31. srpna 1954
Pan dirigent Barták stál dlouho a plným právem v čele jednoho z těch několika málo prvotřídních orchestrů, které představovaly na jevišti Lucerny výrazný programový element tamních obzvlášť exponovaných zábavních velkovečerů. Jistě neudělám chybu, jestliže k tomu podtrhnu záměně, že se při takových příležitostech prezentoval zcela rovnocenným způsobem například vedle Františka Somola, Jiřího Eliáška, Karla Vlacha i takového Václava Hybše, a to nebylo vůbec málo. Jeho kapela totiž dokázala zahrát podle okamžité nálady v sále prakticky cokoli dobovými hity počínaje, třeba po vyslovenou lidovou klasiku, a ještě k tomu podle potřeby libovolně dlouho.
Znali jsme se dobře, byl jsem několikrát hostem jeho privátu v Ostrovní ulici a také proto jsem si mohl být jist, že je rád na světě a žije především pro muziku. Přesto jsem jeho synka, jenž zjevně dorůstal do otcových kvalit, ještě dlouho tak nějak nepostřehl. Jenomže Zdeněk Barták mladší se brzy prosadil nanejvýš snadno i bez toho, jak také jinak, že?
Potom, co dospíval za několika rodinnými notovými pulty, uvedl se záhy v oblasti rocku a popu. V hned několika tehdy populárních sestavách, přičemž ustál v tomto směru dokonce i šéfování Františka Janečka. Jenomže začal podobně záhy hudbu také řádně studovat a zřejmě právě tohle zaujetí z něj poprvé udělalo skutečného skladatele. A zase už na první pohled nadějného, protože má za sebou z té doby jak některá nikoli nevýznamná ocenění, tak především takové počty prodaných desek, o kterých se může současníkům jen zdát.
Jak již naznačeno mnohým předešlým, Zdeněk se jako syn i následovník svého druhu tátovi rozhodně povedl. Je v pražském značně specifickém uměleckém prostředí jako doma a očividně do něj patří. Přitom je možné jej přímo obdivovat například už proto, že dokáže ke svému daru zjevné osobní empatie i pozitivního naladění navenek přidat také to všechno, co sám tak báječně umí. S lecčím tak kvalitním, co podědil po svém otci, na slovo vzatém muzikantovi od pána boha, se totiž proslavil jako vynikající komponista minimálně evropského formátu. Přesněji řečeno – k již rovněž zmíněným prvotním dosaženým skladatelským metám totiž došel podobně významných úspěchů jako autor scénické hudby k některým muzikálům a zejména hudby filmové.
Konkrétní výčet filmových titulů, jež svým kumštem zjevně povýšil, by jistě zabral poměrně značný prostor a proto zde pouze podotknu pouze, že i v tomto ranku jde o díla prvotřídní a dodnes obecně uznávaná. Osobně si z nich všech považuji nejvíc dokonalého kompletního podkresu všech čtyř řad seriálu Zdivočela země, stejně jako dramatu Pěstí ve tmě-Soukupova nadčasového hitu s Markem Vašutem v hlavní úloze. Tady si ovšem neodpustím vlastní poznámku, že jsem tu mimořádně pojatou hudbu ne slyšel, ale vysloveně prožil. Dokonce několikrát a vždy s nadšením, i když dlouho bez toho, že bych si uvědomoval, kdo přesně je jejím autorem.
Letos slaví Zdeněk Barták syn narozeniny nápadně kulaté i svým způsobem významné, ale nemyslím si, že by se nechal tou číslovkou kdovíjak uhranout. Jednak na to prostě nevypadá, ani na ty roky, jednak k němu žádná toková pauza prostě nepatří. I proto jsem si při jeho zdraví i věčném pozitivním nadhledu jist, že toho na něj po všem, co má na poli umělecké tvorby zatím za sebou, docela dost skvělého teprve čeká.
Budiž mu to všechno dohromady s radostí přáno!
Václav Junek
