Drby a historky Miloslava Švandrlíka

(1932 – 2009)

Málokdo neví, kdo to byl. Vždyť přece napsal ikonický román „Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky“. A spolu s Jiřím Winterem Nepraktou byl autorem stovek kreslených vtipů v Dikobrazu i dalších časopisech hlavně v druhé polovině minulého – dvacátého století (To to letí, to to letí), které jsou dodnes vítaným zpestřením všedních dnů. Napsal i řadu dalších vtipných až groteskních povídání (nedovoluji si říct románů), které se pořád dobře čtou. Třeba i převyprávění naší známé historie nebo sbírku krátkých hororů „Draculův švagr“ a podobných, někteří i nadšení čtenáři říkají „ptákovin“. Ale za tím je jenom závist, že nás něco podobného nenapadne.

Dovoluji si připomenout jeho některé vzpomínky a zážitky. Bylo jich „přehršel“, ale tohle je jen můj osobní výběr!

Bylo, nebylo, i stalo se (prý):

Do Prahy někdy koncem třicátých let přijel král Karol a princ Michal (myslím Bulharští) podpořit národ v odporu proti Hitlerovi. Dítko Miloušek bylo vzato otcem na ramena, aby prožilo tuto historickou návštěvu v davu vítajících. „Tohle jsou dějiny, musíme to vidět. Co člověk vidí, to už mu nikdo nevezme!““ prohlašoval nadšený otec. Chlapeček se nudil, kopal nožkou přihlížející. A pak se to stalo: „Tati, mně se chce čůrat! Rychle!“ Zdrcený tatínek jen vykulil oči: „Zrovna teď musíš čůrat? Co by si o tobě veličenstvo pomyslelo?“

Totéž se ale za čas opakovalo, když se těsně před obsazením Československa stal předsedou vlády jednooký generál Syrový, hrdina od Zborova. Opět na ramenou tatínka prý dokonce cvrnknul do klobouku přihlížejícího pána, který reagoval „s takovou mládeží Hitlera neporazíme!“. Tatínek nadšeně mával hrdinovi, kterému se přezdívalo „druhý Žižka, který nás před Hitlerem ubrání“. A zase: „Když mě se chce čůrat, a chci cuc na kládě!“.

Prostě historické události podle Švandrlíka (jinak je to ale i název jeho vzpomínkové knihy, která stojí za přečtení).

Tatínek byl jeho velkým kritikem, a když od syna, už vysokoškoláka chtěl, aby se pokusil napsat něco solidního (jinak už mu psal krátké texty ke kabaretním výstupům), tak Miloslav sepsal veršovanou hru o Bivojovi.

Řezník Bivoj zabije na Vyšehradě kance a kníže Krok mu vnutí nejstarší dceru Kazi. On už ale má techtle mechtle s Libuší. Po zavraždění Kazi uteče do Stadic, kde ho Libuše tajně navštěvuje. Když se Libuše pak stane kněžnou, vystaví mu falešné dokumenty na jméno Přemysl Oráč a povolá ho na Vyšehrad. Z toho vyplývá, že v zemi nevládli Přemyslovci, ale Bivojovi.

U studentů byla přijata s nadšením, nenašla ale pochopení u vedení fakulty. Prorektor si ho pozval na kobereček: „Soudruhu, víš, jak je drahá našemu národu kněžna Libuše? Říkají ti něco jména Smetana, Jirásek? Vysvětli mi, jak jsi mohl učinit z Libuše kurvu?!!!“

Mnoho vzpomínek se váže k jeho krátkému působení ve Vesnickém divadle, které založil Jindřich Plachta s bohulibým záměrem, že i ta nejmenší víska má právo hostit profesionální divadlo. Hrálo zejména sovětské hry, ale i jiné, které si ředitel František Smažík sám psal k povznesení vesničanů.

V divadle se sešlo různorodé herecké složení. Vedle úspěšných ochotníků tu byly hvězdy, které se znelíbily tím, že hráli v německých filmech, nebo nebyly ideálními typy socialistického člověka. Tatínek byl blahem bez sebe, že budu ve společnosti Zity Kabátové, Raoula Schránila nebo Otomara Korbeláře.

Pan Schránil mu jednou zavolal: „Pane Švandrlík, Korbelář byl za německé okupace Korbelei, ale do hloubětínského zámečku, kde Venkovské divadlo mělo základnu, si chodil jen pro gáži. On se dal hned ke komunistům, a tak ho k nám šoupli jen tak pro oko. Po vesnicích s námi nejezdil, měl moc volna a začal chlastat. Léčil se, ale stejně se nevyléčil“.

V mládí štíhlý mladík v dospělém a starším věku marně bojoval s obezitou. Dotáhl to až na 120 možná i více kilo. Tenkrát se hromadně získávaly Fučíkovi odznaky (za znalost vhodné literatury) a také odznaky TOZ (Tyršův odznak zdatnosti) za sportovní zdatnost. Na jednom propagačním závodě na 3 kilometry v Houštce u Staré Boleslavi se objevili Jan Drda, Josef Kainar a Ludvík Aškenazy (vše urostlí muži nad 100). Na podporu fyskultury. Po několika stech metrech vypadali tak, že je museli odvézt na kontrolu do brandýské nemocnice.

„Já jsem podobné plány na boj s obezitou neměl. Když jsem někde četl, jak si mistr Jan Hus stěžuje a naříká, že je tlust, napadlo mě, že bych si ho mohl někde zahrát. Navrhl jsem Šimkovi, abychom to zkusili realizovat, ale neprošlo to a za Vávrou jsem jít nechtěl. Jen jsem cítil křivdu, jak se s malými tlustými lidmi nakládá. Nebývají využiti k zobrazení velikánů. Malý baňatý Hus je na pomníku na Staroměstském náměstí vyveden jako volejbalový smečař. A tomu se říká realismus!“.

Dál usilovně bojoval s dietami, ale odmítal roli pasivního a pokorného pacienta, který si odvažuje jídlo podle lékařské nápovědy. Až do konce o něj vzorně pečovala jeho jako panenka štíhlounká a hezoučká manželka Evinka.

Myslím, že i naši potomci na něj budou v dobrém vzpomínat.

Václav Soldát