Dr(o)bečky z výletů kolem Mariánských Lázní
Mariánské Lázně jsou půvabné, ale i jejich okolí nabízí řadu zajímavostí. O různých lázeňských dr(o)bečcích jsem již psal na tomto webu, kde si je můžete vyhledat. Stačí napsat do rámečku „vyhledat“ heslo Mariánské Lázně. Takže teď se můžeme podívat po okolí.
Především můžeme navštívit Teplou, bez jejíhož premonstránského kláštera založeného 1193, by Mariánské Lázně nebyly (podrobněji v předchozích webech). Původně to byla zemská celnice na cestě z Chebu do Prahy. Není divu, že jim král Jiří z Poděbrad udělil právo postavit městské hradby a věže. Nakonec se to ale kvůli sporům právě s klášterem nepovedlo, ještě počátkem 16. století mělo povoleno jen ploty a plaňky.
Asi všichni slyšeli o pokladu, který se našel v Bečově nad Teplou. Je to jedna z našich nejvzácnějších památek a současně téměř národní poklad. Jezdí se na něj do zámku dívat každoročně statisíce turistů. Je to Relikviář sv. Maurka pocházející z počátku 13. století, který v zámku ukryl poslední majitel Heinrich Beaufort-Spontin. Ten spolu s dalšími obyvateli nadšeně vítal připojení k Velkoněmecké říši, prohlásil se za Němce, vstoupil do armády a někde v Rusku zahynul. Tak panství propadlo na základě Benešových dekretů po válce státu. Je to docela detektivka, jak hledali poklad, kdykoliv jí na Googlu můžete najít.
Relikviář je takový hezký domeček, překvapivě docela malý, jen 1 metr a 42 cm cm dlouhý a vysoký 70 cm. široký 42 cm. Krásně zdobený, hodně drahých kamenů, filigránů, po stranách 12 apoštolů, v čele sv. Maur a na druhé straně Ježíš. Uvnitř jsou uloženy různé ostatky, hlavně sv. Maura a sv. Jana Křtitele.
Vše je sugestivně nasvíceno a doprovázeno hudbou, samozřejmě chráněno, takže musíte projít i bezpečnostním rámem. Dokonce tu v roce 1992 nacvičovala policie, armáda, hasiči i vnitřní ostraha společný speciální zásah proti zlodějům.
K pokladu patří i sbírka vzácných vín, šampaňského a koňaků. Sice se tradovalo, že je nálezci vypili, ale naštěstí se to nestalo. Téměř nepoškozených 133 lahví z konce 19. století, hodně z oblasti Bordeax. Před pár dny je posuzovali právě odborníci z Bordeax a potvrdili i srovnáním se svými historickými trofejemi, že jsou skutečně originální a zachovalé. Takže jejich momentální hodnota je cca 100 milionů korun a prý se připravuje jejich samostatná expozice. Ale k ochutnávce nebudou.
Už v roce 1454 jsou doloženy zprávy o léčivých minerálních pramenech na území dnešního Kynžvartu. Přemysl Otakar II. prý nechal postavit hrad Kunigeswart – tedy Králova stráž, aby hlídal obchodní stezku z Bečova do Chebu. Nakonec se v něm ale usídlili rytíři, kteří se místo ochrany kupců zabývali jejich olupováním. Dokonce dělali loupeživé výpravy do okolí. A tak Karel IV. nechal hrad zničit.
Pod ním vzniklo dnešní lázeňské město Kynžvart. Dnes hlavně spojované, tak jako místní zámek, s rodem Metternichů. Ti zde i po skončení šlechtických titulů byli alespoň majiteli velkostatku až do roku 1945. Půvabný zámeček byl do dnešní klasicistní podoby přestavěn v letech 1833 – 1838. Po roce 1945 přišli potomci o zámek a vrátili se do Hessenska. Pravnuk Klementa pěstoval víno a dodnes se prodává sekt „Fürst von Metternich“. Pak rod vymřel.
Asi nejznámější z Metternichů Klemens Václav byl do poloviny 19. století významným evropským státníkem I rakouským státním kancléřem. Byl to prý krasavec, vysoký modrooký blondýn a říkalo se mu „krásný Klement“. Uměl skvěle řečnit, měl autoritu, prostě charisma. Měl tři manželky, ta druhá, o třicet let mladší Italka Marie přinesla prý do Čech bruslení a v jejím salonu dámy kouřily doutníky a dýmky. Měl i dost milenek. Pro nás je nejzajímavější „paní kněžna“ z Babičky, vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, o které se dodnes povídá, že by mohla být matkou (a on otcem) Boženy Němcové. Prý chtěla, aby se rozvedl, ale to nechtěl, a tak navrhl, že by se mohla s jeho manželkou alespoň spřátelit. Dostal „kopačky“ a paní kněžna se vdala za jiného.
Metternich prý o ní napsal: „Více mých přátel nepochopilo nikdy, jak jsem mohl být do vévodkyně zamilovaný. Paní Zaháňská je podivná žena. Ztřeštěná. Chce vždy to, co nedělá a dělá to, co nechce.“
Velice navštěvovaný na Kynžvartském zámku se kabinet kuriozit. Největší atrakcí jsou dvě egyptské mumie, dodnes nerozbalené, ale třeba i psací stůl Alexandra Dumase, hřeben Marie Terezie a další atrakce. Ono ale mít mumie v obýváku, jako kdysi měl Metternich, na to musí být nátura.
Kustodem sbírky se stal poslední Chebský kat Karel Huss, který po zrušení trestů smrti Josefem II. chvíli léčil bohaté občany, ale místní felčaři ho nenáviděli. Ale úspěšně léčil a stal se uznávaným měšťanem. Sbíral starožitnosti, mince aj. I Goethe se stal jeho přítelem. O jeho sbírku projevil zájem právě Metternich, a nakonec přijal Husseho jako správce sbírek na zámek. A na sbírku katovských nástrojů se můžete bez obav podívat.
Jeďte se podívat, není to daleko, jak zámek, tak lázně a velikánský park stojí zato.
Pokud jste jeli do Mariánských Lázní vlakem, tak vás možná překvapilo, že i mezinárodní rychlíky staví ve stanici Planá u Mariánských Lázní. Je to proto, že tady se připojuje trať na Tachov až Domažlice. A protože jsem tady dlouhá léta dětství a mládí žil, tak si dovolím pár drobností.
Z Mariánských Lázní jedeme AUTEM nejdříve směrem na Plzeň, přes dvě Plané, nejdříve Chodové (s Chody to ale nemá nic společnépho). Do roku 1990 tu bylo velitelství Pohraniční stráže příslušného okruhu hranice, další velké kasárny pak byly právě v Plané u Mar. Lázní. Starší si možná vzpomenou na oblíbený mazácký popěvek „Planá, Planá… zakopaná!“, a dodnes není jasné, o které kasárny šlo.
Nicméně v Chodové Plané už zámek, kde byla zdevastovaná kasárna, obec opravila a je tam krásný domov důchodců, ale i veřejně přístupná kavárna v zámeckém parku. Za návštěvu stojí i místní Pivovar, téměř pět set let starý, a hlavně jeho restaurace „Chodovar“, která je v jeskyni, má pivní lázně, a hlavně výborně tu vaří. Pivo doporučuji, mají tu i vlastní limonády Ilzano, jinde to málokde dostanete.
Další zastávka je Planá, městečko s dalším, dodnes vojáky, ale i dalším porevolučním děním, zdevastovaným zámkem. Patřil hrabětem Nosticzům až do roku 1948, se starší dcerou jsem dokonce chodil do místní Obecné školy (byla asi o tři roky starší).
Za pár minut jste v Tachově. To bylo po roce 1960 okresní město, postupně se v okrese nejdříve doslova srovnávaly se zemí pozůstatky pohraničních vesniček opuštěných odsunutými německými obyvateli, aby nedělaly ostudu návštěvníkům za zahraničí. Současně se likvidovala JZD, kde se přistěhovalcům z Rumunska, Ukrajiny, ale i od nás zrovna nedařilo hospodařit a zakládal se velký Státní statek, jak by se dnes řeklo Agrokombinát. Docela plasticky to vystihnul Jaroslav Dietl v seriálu „Nejmladší z rodu Hamrů“. Dnes útulné město.
Když popojedete ještě o kousek dál, tak jste v Přimdě. Pod troskami hradu, který je vidět zdaleka a byl pro nás symbolem hranice s Německem, tehdy Západním. Tady byla ta známá závora a hranice v městečku Rozvadov. Před nimi ještě pohraniční pásmo ( v šířce někde i několik kilometrů) a podél hranic pak zakázané pásmo, kam mohli jen lidé, kteří tam pracovali a jen na zvláštní průkazy. Dnes ani nemusíte přibrzdit. Dnes je známý světoznámou hernou a kasinem.
Děkuji za pozornost, přijeďte se podívat, je tu ještě „přehršel“ (krásný to výraz) zajímavosti.
Václav Soldát
