HISTORKY O SLAVNÝCH I.

Nevím, jak Vy, ale občas si rád přečtu něco o různých osobnostech umění a kultury, přiznám se, raději než o politicích a tzv. celebritách. Bývá jich plný bulvár, a tak si spíše všímám, když se mi dostanou do ruky paměti, vzpomínky třeba i lidí, kteří se s nimi potkávali jaksi mimo nebo naopak v souvislosti s jejich profesí.

Pokusím se v následujícím výběru připomenout některé lidi, tvůrce, akce a všechno možné, co by Vás mohlo také zajímat. Nakonec je léto a člověk si může dopřát něco oddechového čtení.

Dostala se mi zrovna do rukou drobná vzpomínková knížka MUDr. Jiřího Pejši, který od padesátých letech působil v Dobříši, která byla známá mj. tím, že zde stojí „zámek plný spisovatelů“, jak říkával Werich. Dnes v majetku Colloredo Mansfeldů.

Tenkrát to stát věnoval Svazu spisovatelů a řadu let tu byl neoficiálním „zámeckým pánem“ Jan Drda, který zde bydlel, žil a od svého stolu shlížel na začínající i renomované spisovatele té doby.  (Jednou jsem se tam v šedesátých letech také ocitl a měl jsem skutečně velké potěšení, že mně pánové Vyskočil a Bošek zámeckému pánu představili).

A pan doktor Pejša, praktický lékař, mnohé spisovatele a další nejen ošetřoval, ale s mnohými se na léta spřátelil. Takže nahlédnu do jeho vzpomínek.

Jednomu se říkalo „Konsta“, byl to slavný barytonista Národního divadla Jan Konstantin (civilním jménem Jan Šindler 1894 – 1965).

Poučil lékaře o tom, jak se nejlépe léčí na Sibiři, kde jednou při zájezdu Národního divadla „ztratil hlas“. Bábuška, u které ve velkém domě umělci bydleli, jej podrobila osvědčené kůře. Svlékl se do naha, namasírovala mu celé tělo a pak honem do horké lázně. Po vysušení ho natřela celého horkou vodkou, a ještě velký panák horké musel vypít. Pak do postele: deka, peřina, sedla si k němu a vyprávěla o životě. On jenom kýval hlavou „da, da, rozumím“ až usnul. Když se ráno probudil, měl hlad jako vlk a zpívání zase šlo bezvadně.

Vzpomněl jsem si, že mi jeden kamarád lékař něco podobného naordinoval na začínající chřipku. Akorát šlo o domácí slivovici, a ještě jsem jí měl zapít klasický acylpyrin (akorát to je náraz na srdce, ale byl jsem mladý). Vyzkoušel jsem, a funguje to. Ale nejsem lékař, takže neradím.

Mezi přáteli nechyběl ani Jan Werich (1905 – 1980)

Když jednou od Pejšů odcházel z návštěvy, tak se zastavil v předsíni, podíval se a důstojně zatvářil do zdobeného zrcadla. S užaslým překvapeným výrazem v obličeji se na nás obrátil a pravil: „Já jsem slavnej. Oni tu mají můj obraz!“ A prstem na sebe v zrcadle ukázal a dokonale se tvářil udiveně a překvapeně.

Jindy při posezení u krbu objevil ve své sklence mušku. Uchechtl se do vousů a pravil: „chtěl jsem Valtický a dostal jsem Muškát“.

A když se léčil s tasemnicí, tak objednával v uzenářství čtyři párky. „Dva pro mne a dva pro moji tasemnici. Co myslíte, bude to stačit?“.

Když byl spolu s Jiřím Trnkou jmenován národním umělcem a měl současně jubileum, tak dostal hory blahopřání. Reagoval osobním dopisem v novinách.

„Vaše dopisy mě přesvědčily že není nic, na co bych si mohl stěžovat. Udělili jste mi řád Přátelství. Největší řád, ze všech řádů, protože se nedá koupit, nedá se vyběhat od dveří ke dveřím, protože se neuděluje, aby zavazoval vděčností a nelze s ním chytračit. Je to největší pocta, které jsem se dožil. A Vám všem děkuji!“

Hodně zážitků a historek vyprávěl i slavný kulturní historik, profesor V. V. Štech (1885 – 1974).

Měl rád málo známé historky až drby o slavných osobnostech. Mnohé užil i ve známých pořadech Československé televize při procházkách Prahou. A mimo jiné se přesně jmenoval Václav Vilém Štech. Měl za život tolik vyznamenání a titulů z celého světa, až MUDr. Pejša říkal „Pane profesora, vždyť vy byste ta vyznamenání na prsou ani neunesl!“.

„Když jsem se ženil, tak moje nastávající byla dcerou místodržitelského rady. To byl tehdy v Praze nějaký pán. Paní radová řekla dceři: „Ona nedělá žádnou kariéru, ví to? Bere si asistenta v muzeu města Prahy. „Titel ohne Mittel, jak říkají Němci“.  Peněz bylo pomálu. Tak jsem musel dokázat, že nejsem zase tak špatná partyje! (s důrazem na tvrdé y)“.

Při jedné návštěvě si doktor všiml knížky s Alšovými akty „to jsem nevěděl, že Aleš byl také na ženský“.

„Ale jó, všichni mužský jsme na ženský! Aleš, to byla tragická postava českého kumštu. Toho zabili takový Tyrš, Hostinský. Ptal jsem se ho, jak tvoří. Víte, on dělal brzy ráno, když šla jeho žena na nákup. Když se v osm vrátila, byl obrázek hotov. Ona ho zanesla do tiskárny. Jeho nakladatelem byl léta Svatopluk Čech a ten ho držel zkrátka honoráři za obrázky, které otiskoval v Lumíru. Jednou za Alšem přišel nějaký Vojta z Vinohrad, podával mu stovku a povídá, namalujte mi bitvu. Aleš mu jí vrátil a řekl mu: copak můžu malovat bitvu za stovku? To je moc figur.“

Krásně popisoval i tvorbu Antonína Dvořáka.

„Ten chodil za jednou slečnou, byla to zpěvačka, ale vzala si hraběte Kounice. Dvořák si pak tedy vzal její sestru. Když komponoval tak ležel do oběda v posteli a psal. Přesně ve dvanáct se musela na stůl nést horká polévka. A jednou Dvořák nikde. Přišel a vypadal hrozně. Paní se ptala „Proboha, jak to vypadáš? Co je ti Anton?“. Téměř s pláčem odpověděl „Právě umřel princ!“. To byl princ z Rusalky, zrovna to dopoledne napsal tu pasáž. Takhle on prožíval osudy svých operních postav“.

Tak si chvíli dáme pauzu. Už se těším, jak vám budu příště vyprávět některé historky a vzpomínky Miloslava Švandrlíka.

Tak příště!!!

Václav Soldát