Václav Štekl, král kumštýřů jejich druhu
23. 9. 1929 – 5. 2. 1994
Ty, kterým jsem v duchu říkal dělníci zábavního umění, jsem vysloveně miloval. Nikoli pro jejich umělecké výkony – ty podávali natolik specifickým způsobem, že jakmile jeden každý z nich zapadl do nějaké škatulky, už z ní obvykle nevyšel a na pohlaví nezáleželo. Pro to, co nabízeli, a jakým způsobem se dovedli prosadit, však bývali snadno zapamatovatelní. Práce režisérů (anebo v tomto případě spíš těch pomocných, anebo druhých) s obsazováním malých rolí bývala sice o to jednodušší, i když tahle snadnost určitými úskalími přece jen hrozila: nebylo přece vůbec jisté, že původní zájem o konkrétní vyhraněný typ tak nějak neuvadne. Což bylo přesně to neštěstí, které nakonec dostihlo právě Václava, chcete-li Vaška Štekla.
Mluvit o něm jako o figurkáři by ovšem nebylo ani správné, ani namístě. Nejen z úcty vůči jeho osobě, ale třeba proto, co všechno dokázal vytvořit nesčetněkrát i na malém plánu, který pro něj v rámci toho kterého děje vybyl. Bylo tomu tak, a proto je nutné obdivovat se množství pozoruhodných skvostů, jímž se může zdát někomu, kdo ji si prohlíží poprvé, jeho filmografie až neuvěřitelně rozsáhlá. Ani tomu se však není vůbec co divit, neboť měl pro druh postav, které mu bývaly svěřovány k hraní, celou řadu vysloveně mimořádných předpokladů.
Býval poměrně dost při těle asi už od mládí, to nejpozději, takže se dokázal pohybovat i s tou korpulencí stejně jistě jako krasobruslařka na ledě. Také návštěva jeho bytu na Václavském náměstí, vystavěného v jednom z tamních podkroví hned vedle Valdemara Matušky i několika jiných, podobně známých velkých, o něm dávala znát na první dobrou hodně. Třeba že má rád nejen své pohodlí, ale také vlastní překvapivě rozsáhlou kolekci fajnovostí, nad jejichž kvalitami by plesalo srdce každého skutečného sběratele.
Vím, že Vašek býval něčím jako dvorním hercem Karla Steklého a ten si jinak opravdu vybíral. Kromě tohoto režiséra s ním ovšem pracovali podobně rádi Václav Vorlíček, Zdeněk Podskalský i poměrně dost dlouhá řada ostatních. Vysloveně se blýskl kromě Karlína v Semaforu a svého času času, byť to dnes může překvapit, rovněž v Apollu vedle Karla Gotta, bratří Štaidlů i jiných podobných hvězd té doby. I my jsme ho měli na place mnohokrát a nezklamal nikdy. Nemluvě už vůbec o jevišti Lucerny, z kterého dokázal jako jeden z mála bezpečně zaujmout publikum kdykoli se mu zachtělo a o to on stál vždycky. Jenomže čas nepostál ani v jeho případě.
Přišel moment, kdy mi značně záleželo na tom, aby se ujal jedné z rolí celovečerního filmu, který jsme chystali s Tomášem Spurným někdy v roce 1991. Jedno je ovšem chtít a druhé bývá moci, protože mně bylo tenkrát divné, jak silně se zdráhal už když jsem mu telefonoval na Václavák. Jenomže nemusel ani nahoru k nám do produkce, když se nakonec přece jen došoural před Lucernu, bylo nám jasné hned a oběma, že je to pro něj sice milá nabídka, ale že přichází pozdě. Dodnes to nedovedu pochopit, protože mu tou dobou mohlo být teprve málo přes čtyřicet. Zřejmě udělala své právě ta jeho fýzis, kterou sice vítězil, ale o to víc namáhal. Anebo se přežily právě jeho styl, výraz a repertoár, i tak to mohlo být.
Jistě by se daly srovnávat poctivá lidskost i umělecké úsilí Václava Štekla a jemu podobných souputníků s výkony bavičů současné okresní ligy. Doba je však už docela jiná a také proto by mohlo být něco takového až příliš snadné a především laciné.
Václav Junek
