Luba Skořepová, vzácná kombinace umělkyně a jasnovidky
21. září 1923 – 23. prosince 2016
Líbilo se mi na ní mnohé, nejednou, a vždycky to mělo svůj důvod. Například urputnost, s jakou trvala na správném uvádění jejího křestního jména vzdor tomu, že ji jako Ljubu představovali běžně v konferenčních textech, v leckterém tisku a nezřídka také v titulkových montážích. Rodiče ji sice pokřtili jako Libuši, ale pak to byla prostě Luba a třebaže se podobal její odpor vůči zjevnému rusismu oné Ljuby nejspíš zápasení s příslovečnými větrnými mlýny, mívala také pro tuhle vůli zdaleka nejen můj respekt.
Přímí pamětníci úplně prvních hereckých začátků Luby Skořepové už nejspíš nejsou, ale už to, co se o ní můžeme dočíst, není vůbec nezajímavé: patřila celou svou složitou výrazností k doznívající avantgardě a bývala v tom žánru údajně přinejmenším stejně výrazná a dobrá jako její generační družky Jiřina Štěpničková, Jana Rybářová či Zorka Janů, ale pak už jen málo jiných. Také její fotografie z té doby překvapí, protože připomínají kohosi úplně jiného než tu postarší herečku charakterních rolí, jak bývala známá ve své poslední éře.
Musela být ale víc než dobrá už zpočátku, protože po krátkém hostování získala řádné angažmá v Národním také ještě jako mladá. Přestože však tohoto svého prvního velkého úspěchu zároveň dosáhla na samotném prahu jistě složitých padesátých let, neslyšel jsem o ní, že by jakkoli ztratila v tom smyslu osobní glanc. Natožpak ten herecký, pro který bývala standardně ceněna i dál, po celých tam strávených šedesát šest divadelních sezón.
Pod portálem s nápisem Národ sobě ztvárnila kolem půl druhé stovky zpravidla vždy něčím pozoruhodných rolí, rozprostřených od tragédie a klasického dramatu až k jí vlastní komice. Jiné ve filmu a později v televizi, napsala několik knížek a také divadelní hru. Budete se možná divit, ale než aby se postupem času spíš uzavírala do sebe stejně jako značný počet ostatních jejích kolegyň, hrála po roce 1989 vedle Národního divadla rovněž na jevištích, která jí nutně musela připomínat charakterem tamního repertoáru vlastní prvotní začátky.
Kromě toho všeho bývala ovšem paní Luba víc než pozoruhodná ještě čímsi jiným. Například způsobem, jakým se účastnila určitých televizních programů jaksi sama za sebe. Zatímco totiž jiní odváděli tuhle práci jako každou jinou, ona sama dávala do soutěží, kvízů i jiných podobných záležitostí doslova všechno. Tak, že dokázala skloubit přímo dokonale bezpočet svých vlastních hlubokých znalostí s formou, jakou je mínila podat navenek.
Těžko říci, zda v ní byla ta uvážlivá moudrost odjakživa, anebo k ní dospěla teprve věkem, ale opravdu viděla mnohem dál a také leccos jinak než devětadevadesát procent ostatní populace. Což se projevovalo různě: nejenže, když na to přišlo, dokázala bavit svými předpověďmi ostatní kolegy například o pauzách, ale viděl jsem ji věštit kromě dlaně také s kyvadélkem. Nikdy to ovšem nebylo jen tak, žádná houska na krámě, a zřejmě jen málokdo její takto příležitostně udělované rady nerespektoval.
Tuhle podivuhodnou schopnost Luby Skořepové jsem si přitom vyzkoušel sám a na vlastní kůži. Přesněji, jednoho pro mne poněkud nadbytečně vzrušeného dne, v kterém jsem byl peskován v šéfovské kanceláři reakce zábavy, ještě v Jindřišské ulici. To je jedno proč přišly, ale bral jsem mně právě udělené výtky, neřkuli přímo kapky, velmi těžce. Dokonce natolik, že jsem opouštěl to místo hanby pevně rozhodnut začít se věnovat něčemu úplně jinému a také docela jinde. Přirozeně, že obojí co možná ihned.
Jak mohla paní Skořepová znát cokoli z předešlého, to opravdu nevím – byla v téže chvíli návštěvou v úplně jiné část reakce. Jakmile mě ale zahlédla, zahrozila prstem a přitáhla si mě blíž: „Tohle nedělej, Junečku, byla by tě škoda. Dobře ti radím: než za sebou zavřeš dveře, počítej ne do deseti, ale do sta. Věř mi, že se ti to vyplatí!“ Tak se také stalo.
Jestli jsem udělal tenkrát dobře, to nevím dodnes. Zařídil jsem se však podle toho jejího poučeného návodu potom ještě mnohokrát a bývalo to vždycky naopak s určitostí vždycky v naprostém pořádku.
Václav Junek
