Zakázané knihy aneb Církevní seznamy „kacířských“ děl
Každému se jistě při slově inkvizice vybaví pálení čarodějnic na hranici, kruté mučení vězňů, nesmyslné zabíjení údajných pomocníků Ďábla a v neposlední řadě pronásledování Židů. Lidem se zájmem o historii se pravděpodobně vybaví 13. až 14. století, kdy inkvizice poprvé vznikla jako samostatná církevní instituce. Jen málokdo by si ovšem vzpomněl, kdy vlastně inkvizice zaniká. Odpověď je totiž fascinující – oficiálně nezanikla nikdy. Respektive některá její odvětví a s ní spojené principy nikdy nezmizely z církevních institucí a praktik katolické církve a jsou platné a funkční i dnes. Jedním z těchto prvků je i ten, co nikdy nezmizel, a o kterém se toho příliš neví. Seznam zakázaných knih – Index Librorum Prohibitorum.
Jeho první vydání bylo uveřejněno roku 1559 v Římě. Podnět k vytvoření tohoto seznamu dal papež Pavel IV., který před svým nástupem do funkce na papežském stolci vykonával funkci docela jinou. Byl totiž generálním inkvizitorem, odpovědným za stovky a tisíce životů ztracených na mučidlech a při popravách. Šlo o první ucelené vydání tohoto seznamu, který vznikal už dříve, po dlouhá desetiletí a staletí. Papežové před ním sice prováděli cenzuru děl, například antických filozofů a básníků, žádný však nenechal tato díla zapsat do skutečného uspořádaného soupisu, řekněme jistého rejstříku. Jediným cenzurním zákrokem, který byl proveden ve velkém veřejném měřítku, bylo pálení všech nekanonizovaných verzí Bible. Dokonce i díla raně křesťanských tvůrců se pozdější církvi nehodila, a tak byla buď ničena, nebo „odklizena“ z cesty jiným způsobem. A netřeba říkat, že stejně bylo nakládáno i s talmudem, koránem a dalšími spisy Židů a muslimů.
Sepisování seznamu zakázaných děl nemělo v prvních stoletích pro církev žádný valný význam. Nezapomeňme, že gramotných lidí, kteří uměli číst a psát, bylo pomálu. Uměli to pouze někteří šlechtici a učenci, a ti byli většinou oddaní katolíci. Navíc většina z nich přečetla za život pouze Bibli a několik církevních spisů a po zbytek života se setkali hlavně s úředními listinami. Knižních děl bylo málo a drtivá většina pocházela z klášterů, kde je psali mniši. K vytvoření Seznamu zakázaných knih přiměl církev až vynález knihtisku! Ten totiž umožnil vydávání děl poprvé v masovém měřítku a napomohl i šíření vzdělanosti, takže se postupně učilo číst stále víc a víc lidí. Knihy, i když stále drahé, totiž postupně přestávaly být luxusním zbožím pro šlechtické knihovny a stávaly se i součástí rodin měšťanů a vzdělávacích ústavů.
Jen pro zopakování faktografických dat – v období mezi lety 1448 – 1500 vzniklo ve 246 městech 1099 tiskáren a vytištěno bylo na 40 000 titulů v nákladech, jejichž souhrnná cifra byla téměř 12 milionů výtisků. Oproti ručně opisovaným knihám z klášterů, kterých vznikaly maximálně desítky kopií, to byl ohromný skok kupředu. Tiskařský lis využívali nejen katoličtí vydavatelé, ale stal se také nástrojem v rukou protestantů a odpůrců církve. Knihtisk byl vlastně nejúčinnějším propagačním nástrojem své doby. Církev a katoličtí panovníci sice zaváděli tvrdou cenzuru, uvalovali klatby na nepohodlné spisovatele a vědce a vyháněli je za hranice svých států, v protestantských zemích se ale cenzura neprováděla ani zdaleka tak tvrdě. Knihy se tak mohly šířit do zbytku Evropy – dokonce se i pašovaly.
V roce 1471 vyhlásil papež Sixtus IV. jako první předběžnou cenzuru knih. Papež Lev X. vymohl o několik desetiletí později na pátém lateránském koncilu schválení předběžné cenzury tištěných knih a její rozšíření po celém světě, přičemž cenzory měli být tamní biskupové. Ještě dříve byla cenzura na nátlak církve zavedena ve Španělsku. Roku 1535 sestavili teologové ze Sorbonny na rozkaz francouzského krále Františka I. seznam zakázaných knih, jejichž vydávání a čtení mělo za následek vyobcování z církve, uvěznění a také upálení. V roce 1546 učinili totéž teologové ve Španělsku a později i inkvizice v Portugalsku. Seznamy vydávala postupně i inkviziční tribunály v Benátkách, ve Florencii, v Miláně a dalších městech a zemích, vždy s drobnými úpravami a odchylkami od hlavního církevního seznamu. Kromě církve totiž do podoby seznamů zasahovali i panovníci a šlechta, v mnoha případech se tam totiž dostávala i díla jejich odpůrců a protivníků.
Po vydání prvního římského seznamu v roce 1559 se cenzura všech knih z katolických zemí soustředila do rukou papežské inkvizice. Vzhledem k tomu, že několik papežů před svým nástupem do této funkce bylo generálními inkvizitory, každý z nich udělal jistou obměnu, čímž do seznamu přibývaly stále nové a nové tituly. Spadaly do něj všechny spisy protestantských teologů (například Wiklef, Jan Hus), díla velkých vědců (Giordano Bruno, Galileo Galiley) a další. Paradoxně do něj byly zařazeny i traktáty některých katolických kněží, a dokonce traktáty kardinála Roberta Belarmina, který byl jedním ze soudců Giordana Bruna a odsoudil ho pro kacířství.
Od 17. století se cenzura přenesla do rukou jezuitského řádu a v té době citelně zasahuje i k nám. V období rekatolizace jsou pleněny protestantské kláštery, páleny jiné bible než kanonizované katolickou církví a likvidována všechna obrozenecká a učenecká díla.
Teprve v roce 1908 zbavil papež Pius X. kongregaci povinnosti připravovat seznam (církevní odbor, který měl na starosti sestavování a úpravy seznamu) i jejích soudních pravomocí, které měla již od 16. století. V roce 1917 další papež, Benedikt VI., tento odbor zrušil a sloučil ho se Svatým oficiem. Seznamu zakázaných knih však nebyl konec. Poslední verze vyšla až v roce 1948. Bylo to 32. vydání od 16. století. Jenom ve 20. století jich vyšlo 12, a každé bylo obsáhlejší a obsáhlejší.
Na seznam se za tu dobu dostala řada světoznámých spisovatelů, jako byl Voltaire, Honoré de Balzak, René Descartes, Denis Diderot, Thomas Hobbes, David Hume, Jean La Fontaine, André Morell, Jean Jasques Rosseau, Emil Zola, Francis Bacon, Viktor Hugo, John Lock, Mickiewicz, Pascal, Ranke, Stendhal… V posledním vydání je uvedeno na 4000 jednotlivých děl!
A proč přestala církev Seznam zakázaných knih vydávat? Ze dvou důvodů – 1. knihy ve dvacátém století jsou značně uvolněné po mravní stránce a v podstatě nelze nalézt autora (kromě teologů a knih vydávaných katolickými církvemi), který by vyhovoval katolické církvi, 2. je nemožné při tak obrovském množství vydávaných titulů všechny procházet a cenzurovat. Nehledě na to, že církev má dnes natolik malou moc, že by si z jejího seznamu Index Librorum Prohibitorum jen málokdo dělal hlavu.
Seznam se přestal vydávat na popud II. vatikánského ekumenického koncilu z roku 1966. Žádný papež ani koncil ho však dosud oficiálně nezrušil, a tak se na něj může pravděpodobně zapisovat i dnes. K poslednímu případu, kdy se o tomto seznamu objevila na veřejnosti zmínka, došlo po vydání knih Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni od Dana Browna. Jeho knihy se pravděpodobně na Seznam dostaly. Zda se však tento seznam dopisuje, kdo na něm je uveden a kdo jej spravuje, to je tajemstvím, které si církev nechává pro sebe. Nejspíš to ale bude stále inkvizice, která stejně jako seznam nikdy oficiálně nezanikla a některé její složky stále existují a fungují.
Tomáš Hejna
