RETRO I. – vzpomínání

František Filipovský, Stanislav Neumann a Václav Trégl

Po celém světě se šíří vlna RETRO, tedy nostalgického vzpomínání, jaké to bylo, když jsme byli ještě mladí, žili jsme před počítači, natož umělou inteligencí. Zajímavé je, že se na doby dávno minulé rádi podívají i mladí, i když mnohdy s poněkud přezíravým úsměvem.

Ale nebýt umělců, tvůrců i herců, klasických romantických i „limonádových“ starých filmů, a hlavně jednoduchých „hloupých“ komedií, tak by snad naše různé televize někdy neměli co hrát. A dnes nám také už nevadí, že to často byly filmy natočené za německé okupace, že někteří herci v nich rádi hráli, že si „zadali“ s tím či oním režimem. Nakonec není divu, že ve vzpomínkách mnoha prvorepublikových hvězd, rádi vzpomínají na doby I. republiky i válečné. Hodně hráli, měli dobré honoráře a ve Filmovém klubu byl dostatek dobrot i bez potravinových lístků. Mimochodem mě napadlo, že nejslavnější tehdejší hvězda Vlasta Burian natočil za okupace svůj poslední film „Zlaté dno“ v roce 1942 (uveden 43). Pak už nechtěl? nesměl? Nebyly peníze? Po válce byl “národem?“ odsouzen a zase nesměl. Tak nevím.

Nebudu hodnotit a rozebírat, dovolím si jenom připomenout některé osobnosti, jejich vzpomínky a snad i zajímavosti. Jen tak letem světem.

František Filipovský (1907 – 1993)

Jeho mládí bylo spojeno s Osvobozeným divadlem (do jeho uzavření v roce 1938). Když se ženil se svojí divadelní fanynkou v roce 1937 (tedy počítejte – ve 30 letech), tak mu byli za svědky Voskovec a Werich. Mimochodem, když hrál gymnaziální studenty ve filmech Škola základ života (Krhounek) a Cesta do hlubin študákovy duše (Mazánek), tak mu bylo právě těch třicet.  Profesor češtiny Marvan (…muška, jenom zlatá…), byl jen o pár let starší. Filmů bylo mnoho a poslední byl Jak básníkům chutná život.

Po osvobození se stal členem Národního divadla, kde ho mj. proslavily role Misantropa či Lakomce. Byl prvním hercem, který vystupoval na zahájení vysílání Československé televize 1. května 1953. A to bylo zcela živě!!! A málokdo věděl, že František po celou dobu své kariéry v Národním trpí velkou trémou. Ale dokonale jí zvládal.

Byl vynikající dabér. Jeho hlas je neodmyslitelně spjat se sérií „četnických komedií“ kde daboval Louise de Funése. Znalci říkají, že měl hlas lepší a charakterističtější než Funés, který mluvil v originále poněkud pištivějším hlasem. Proslavila ho i baba Jaga ve filmové pohádce Mrazík. A pamětníci si vzpomenou, jak geniálně pro rozhlas namluvil Bylo nás pět Karla Poláčka.

Stanislav Neumann (1902 – 1975)

Pamatujete si?

„…odvolávám, co jsem odvolal a schvaluji, co jsem schválil…“

„…našli, zbrojnoši, našli? Nenašli.“

Hlášky, které zdomácněli v našem životě, a dokonce i politice a jsou používány v nejrůznějších situacích. Snad každým a každého věku (protože pohádky ve kterých hrál, jsou věčně živé).

Jeho otec byl hlavně od padesátých oslavován jako vzorný levicový básník zařazený v povinné školní četbě. I Stanislav byl výrazně levicově zaměřený, za německé okupace působil v odboji, při pražském povstání byl s autem plným zbraní zadržen SS a odsouzen k trestu smrti. Ten se měl vykonat 9. května 1945 a naštěstí to už nestihli. Jeho syn, také výrazně komunistický básník, po roce 1968 spáchal sebevraždu. Na jeden život to bylo až moc.

My ale na Stanislava vzpomínáme hlavně z jeho filmů a divadelních rolí. Vždyť od svých pětadvaceti let, od roku 1927 (!) byl členem činohry Národního divadla, kde hrál až do své smrti. Sice zamlada chtěl být dramatickým hercem, ale byl předurčen pro komedii. Hrál tragikomické postavičky, ale vždy lidi dobrého srdce – drobná vyhublá postavička, plačtivý hlas, předurčený smolař.

Tak jsme ho zažívali počínaje třicátými lety ve filmech U nás v Kocourkově, Ať žije nebožtík, Andula vyhrála či Příklady táhnou. Tu s Werichem jindy s Haasem. Ve čtyřicátých letech pak s Jindřichem Plachtou.

Vynikající byl v poválečných letech v malých, ale výrazných postavičkách, kde dokonale uplatňoval svoji figuru a výraz obličeje. Určitě si vybavíte Pyšnou princeznu, Hrátky s čertem, Princezna se zlatou hvězdou (s Josefem Zímou). Ale i ve filmech Hostinec u kamenného stolu či detektivce 105% alibi (detektivové Höger a Bek).

Václav Trégl (1902 – 1979)

Divadelní osvětlovač, který se omylem stal hercem a byl nadšeně využíván v divadlech i filmech Voskovce a Wericha, Hugo Haase i Vlasty Buriana. Nakonec hrál celkem ve více než 150 filmech, pravda je, že i dvanácti reklamních, třeba na boty Baťa či plzeňské pivo.

Právě domlouvá Adině Mandlové v tzv. „kalhotkové“ – mužské roli

S Voskovcem a Werichem byl od počátků ve Vest pocket Revui až do konce Osvobozeného divadla. Pak ho vzal jako „nahrávače“ Vlasta Burian, když od něj odešel Jaroslav Marvan. Když ho pak Burian přestal obsazovat do rolí v divadle, tak se vlastně objevoval jen ve filmu. Malé roličky typu „paní, nesu vám psaní“, figurky mírně přiblblého, zmateného človíčka, který se plete, kam nemá a ani si to neuvědomuje.

Werich vzpomínal, že „jeho humor, improvizace vycházela z fantazie někde mezi šílenstvím a naivizmem. Celou dobu vypadal, jako by byl v nějaké hypnóze, mimo realitu“. Vzpomeňte si na jeho zmateného pacienta ve filmu U pokladny stál, nebo profesora matematiky Koďouska ve Škola základ života. Snad jeho největší rolí byl sluha ve filmu Hugo Haase Andula vyhrála. Jeho stá filmová role byla ve filmu Florenc 13,30. A mihl se s jednou větou jako Mlha v Marečku, podejte mi pero.

Další vzpomínání, tentokrát o ženách – hvězdách první republiky a někdy i poté si necháme na příště.

PhDr. Václav Soldát