RETRO V. Vzpomínání Miroslava Horníčka

Několikrát v životě jsem s úspěchem použil jeho bonmot při návštěvě zubaře. Na otázku diváka v jeho Hovorech, zda ho také někdy bolí zuby, odpovídal: „Já nevím, oni si je tam všechny nechali!“ Je zajímavé, že všichni moji zubaři, byli vždy obzvláště pečliví a snažili se mě ty zbývající dlouho zachraňovat.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl uvádět jedno jeho setkání s diváky. No uvádět, on povídal a já se bavil. Ale dodnes si toho vážím a pamatuji si. Proto také občas sáhnu po jeho vzpomínkách a připomínám si.

Již při hraní v Divadle ABC s Janem Werichem v padesátých létech dokázal i mistra improvizací, překvapit svými replikami. Ale sám zazářil až v jeho samostatných, jak později nazval „Hovorech“. Měl jsem vlastně dvojnásobné štěstí, když jsem ho poprvé viděl na jevišti divadla v Mariánských Lázních, kam často jezdil a na pozvání Hotelové školy udělal představení pro nás, středoškolské studenty.

Při mnoha jeho představeních, jsem si všiml, že „v každém hledišti je někdo, kdo se nesměje. Někdo nechce, někdo neumí, někdo neví čemu. Může to být třeba nedostatek smyslu pro humor“. 

A jinde dodává “Smiřme se s tím, že vám se nelíbí to, co se líbí mně. Netrapme se tím. Nic na světě tu není pro všechny, všechno je jenom pro někoho, a hlavně tu je pro každého něco“.

Když jsem vzpomněl zmínku o smyslu pro humor, tak opravdu platí, že my jsme dodnes na humor, legraci, srandu, snad i smích, nějak hákliví. „Přecitlivělí a choulostiví“. V historii jsme se často utíkali k jinotajům. A mocní tohoto světa se cítili napadáni, snižováni ve své velikosti, degradováni, zesměšňováni a ponižováni.

Je to dost pravděpodobné ale třeba i u některých běžných profesí. Vzpomeňme si třeba na protesty požárníků po uvedení Formanova filmu Hoří, má panenko. Nepochopili, že to není film proti nim, ale o nectnostech ve společnosti.

Horníček vyznával a věřil „v laskavé světlo humoru, v jeho něhu, dobrotu a schopnost sbližovat“.

Lidé rádi mluví i o věcech, kterým nerozumí. Čím má někdo větší úřad, ale třeba i v hospodě, kde chce být třeba jen více slyšet, získává pocit, že může prosazovat své osobní názory. S úřadem se cítí, že může vydávat své názory za normu, prostě „Komu Bůh dal úřad…“. A jinde je to třeba jen obyčejný dojem, že kultura je oblast, které přece každý rozumí. Stejně jak fotbalu, řízení státu, ekonomice a můžete si doplnit další.

V této souvislosti cituje Jana Wericha: „Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nemůžeme ustat“.

A Horníček dodává: „Pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit“!

Zrovna dneska by měl narozeniny. Tak si na něj vzpomeňme. Narodil se 10. 11. 1918.

PhDr. Václav Soldát