BIG BOSS ČESKÉHO FILMU

Miloš Havel (3. 11. 1899 ve Zderazi u Prahy – 25. 2. 1968 Mnichově)

Továrník ve filmu, podnikatel a producent, stavitel Barrandovských filmových ateliérů, kolaborant (?) a současně ochránce pronásledovaných umělců, mecenáš, bohém, krasavec s osobitým šarmem, současně „pan předseda“, i kamarád, i černá ovce rodiny. Mimořádně schopný člověk a vizionář s někdy až neskutečným životním příběhem.

Otec Vácslav Miloš Havel neměl ze začátku ve svém mlynářském podnikání příliš štěstí a téměř zbankrotoval. Ale jako chytrý obchodník opět zbohatnul a rodina patřila mezi pražskou smetánku. Měl peněz dost, a tak ho napadlo, že postaví v centru Prahy velký palác, první železobetonovou stavbu v Praze. Protože byl prostor pro stavbu tehdejším magistrátem přísně omezen, tak si třeba písek na stavbu brali přímo z podloží. Postupně zde vznikl skutečný Palác Lucerna, stavěný od roku 1907 až do 1921. Původně zde měla prý být hokejová hala, ale nakonec to byl velký sál. Pak tu měla být Malá scéna Národního divadla, stavitel měl úzké vztahy s vedením ND. Ale nakonec to bylo již v roce 1909 Bio Lucerna, vlastně tak, jak ho známe dodnes. A Miloš Havel se stal ve svých sedmnácti letech jeho ředitelem. A film se stal jeho osudem. Brzy už vlastnil v Praze pět biografů.

Pro jistotu a pro pořádek musíme uvést, že synové podnikatele Vacslava Havla byli dva: starší Václav Maria Havel – stavební podnikatel (1897 – 1979) a pak mladší Miloš Havel. Václav Maria Havel měl pak také dva syny: dramatika a pozdějšího prezidenta Václava Havla a vědce Ivana M. Havla.

V roce 1912 založil otec produkční společnost Lucernafilm a Miloš dostal od své matky její podíly, takže už byl spoluvlastníkem. Je také zajímavé, že dal námět na jeden z prvních českých němých filmů „Pražští Adamité“ a že zde už natáčel i Josef Šváb Malostranský film „Zlaté srdíčko“.

Po I. světové válce byl hlad po zábavě, a velký zájem o americké filmy. Tak založil nejdříve American Film Company, vyrazil do Ameriky a začal dovážet ještě němé filmy. Prakticky se stal monopolním dovozcem zahraničních filmů pro vznikající biografy. Brzy poté vytvořil společnost A-B film, která vlastnila filmový ateliér na Vinohradech a zde se začaly natáčet první české filmy vesměs ještě němé. To mu bylo právě třicet let.

A zachytil i nástup zvukového filmu, u kterého měli jiní podnikatelé pochybnosti. Takže v úterý 13. srpna 1929 (jak uvádí Ondřej Suchý) byl v Lucerně uveden první zvukový film „Loď komediantů“. Již předtím ale vybavil své Bio Lucerna i A-B film nejmodernější zvukovou technikou. Takže není divu, že v A-B vinohradském ateliéru byla natočena i první zvuková česká komedie „C. a K. polní maršálek“ s Vlastou Burianem v hlavní roli podle divadelní hry E. A. Longena. Film měl obrovský úspěch a ve dvou největších pražských kinech vydělal jen na premiérách přes dva a půl milionu korun. A to byly tehdy nějaké peníze.

Starší Václav, stavební podnikatel se po návštěvě v Americe shlédl v ikonické restauraci nad útesem u San Franciska a rozhodl se, že něco podobného postaví v Praze. Už předtím si vyhlédl známý kopec Barrandov, a tak zde začal stavět. Pro jistotu celý komplex, nejdříve vyhlídkovou restauraci Terasy a pak vilovou čtvrť. Tam si postavil i vilu, kterou posléze za okupace hodně využíval i bratr Miloš.

Barrandovské terasy byly kompletně postaveny za 6 (!!!) měsíců a otevřeny v září 1929. Prosklený hlavní sál, kavárenské terasy, vyhlídková věž vysoká 15 metrů a na dně pod nimi velký bazén. Bazén však měl jednu vadu, téměř na něj nešlo slunce a voda byla ledová. V roce 1937 byl k terasám přistaven dřevěný Trilobit bar, kde pravidelně hrál orchestr R. A. Dvorského. Oblíbené místo Pražanů, zahrálo si i ve filmech. Historie se s ním nemazlila, Trilobit vypálili po roce 1990 bezdomovci a Kavárna téměř spadla. Bazén zarostl náletovými dřevinami. Dnes 2025, přibyl moderní hotel, došlo k rekonstrukci a uvidíme.

Miloš Havel se shlédl s pozemcích nahoře na Barrandově, prosadil tam výstavbu nových moderních filmových ateliérů. Ty A-B ve Vinohradech již dávno nestačily.

V listopadu 1931 se začalo stavět, stát poskytl záruky za mnohamilionový úvěr. Miloš Havel dal k dispozici rodinný majetek, ladem ležící pozemky na pláni nad Zlíchovem. Bylo mu 32 let. Stavbu vedl architekt Max Urban. Provoz byl zahájen na jaře 1933, tedy za jeden a půl roku. Prvním filmem byla detektivky „Vražda v Ostrovní ulici“ režiséra Svatopluka Innemanna. Hlavní roli hrál Jindřich Plachta jako detektiv Klubíčko a Theodor Pištěk jako lichvář. Možná jste kdysi četli stejnojmenný román spisovatele detektivek Emila Vachka.

Na Barrandově vznikly tehdy nejlepší a nejmodernější filmové ateliéry v Evropě. Nejlepší technické vybavení, sklady, kanceláře, laboratoř, a za nimi obrovské prostory pro natáčení exteriérů. Počítalo se s natáčením zahraničních filmů. Ale stát podporoval i tvorbu českých. Za každých 7, později 5 dovezených filmů se musel vyrobit jeden český a z dovezených filmů se odváděly poplatky na tvorbu českých.

V knížce „Mraky nad Barrandovem“ Stanislava Motla vzpomínal pamětník architekt Karel Černý: „Před příchodem Němců stály tři ateliéry, pak byly postaveny další. Některé pak byly i propojeny, projel tu i vlak, postavili nádraží. Viděl jsem plány do budoucna. Měla tu z Kladna jezdit železniční vlečka, přistávací plocha pro helikoptéry, měl tu být park, jezero, hotel.“

Ateliéry a samozřejmě producent Miloš Havel prosperovali. Režiséři točili až třicet záběrů denně, zatímco v zahraničí to byly průměrně tři! Říkal prý, že musí Fryč natočit alespoň tři komedie, aby měl na jeden náročný velkofilm pro Vávru. Takže jen v roce 1936 natočil Vávra v A-B ateliérech Barrandov Panenství, Cech panen Kutnohorských i Dívku v modrém. Filmový magnát miloval „své“ hvězdy, byl kamarádský, leč přísný pán. Ale přísně dbal na výběr filmů a na výkon. Studia zaměstnávala na tři sta lidí.

Byl známý svojí zdvořilostí, mluvil tiše, krásně ráčkoval, užíval si., co mohl. Při premiérách sedávaly hvězdy v jeho lóži, kde přijímaly květinové dary, pořádal večírky, vždy se usmíval. Vlasta Burian, Lída Baarová, Oldřich Nový, Hugo Haas, režiséři František Čáp, Otakar Vávra a samozřejmě jeho oblíbený Mac Fryč. Uměl být nesmlouvavý. Když si jednou Adina Mandlová stěžovala, že ve filmu Šťastnou cestu má hrát vydržovanou dívku, která není schopna vzdát se přepychového života, tak jí řekl „Titinko, to jsi přesně ty, jenom trochu zidealizovaná“. Roli pak Mandlová zahrála výborně.

Ale v roce 1938 byly ateliéry v krizi, česká produkce nestačila naplnit kapacity. Havel měl dluhy. Přišla okupace, ateliéry měly být okamžitě arizovány, tedy přejít pod Německou správu. Havel byl dokonce několik týdnů zavřen na gestapu. Nakonec vyjednal prodej        za 6 885 000,– korun a možnost natočit každoročně nejméně 5 filmů v produkci Lucernafilmu. Nakonec jich bylo 32! Dodnes patří ke zlatému fondu naší kinematografie. Jinak bylo na Barrandově vyrobeno 82 Německých filmů. Havel ve vedení Barrandova zůstal jako jakýsi ředitel. Vlastně dál zachraňoval českou filmovou produkci.

I osobně to měl docela složité, byl gay. Sice se v roce 1934 oženil s přítelkyní Marií Weyrovou, dcerou majitele hotelu Ambasador, ale tento vztah byl jistě spíše přátelský. Ona prý také měla radši děvčata. Takže po třech letech manželství skončilo a ona odešla včas do Anglie. Homosexualita byla trestná a přistižení skončili nejméně v koncentráku.

Určitě nebyl žádný jen dobrodinec, byl obchodník, měl rád luxus, večírky, které pořádal ve své vile a zcela samozřejmě tam zval i mnohé Německé činitele.  Musel s Němci koexistovat a spolupracovat. Nikdy se nikdo nevyjádřil, že by udával či poškozoval české lidi. Naopak existuje mnoho svědectví, že jeho zásluhou nemusely stovky lidí na nucené práce, že mnohé podporoval i finančně, ochraňoval i židovské zaměstnance. Chránil i spisovatele Jana Drdu, Vítězslava Nezvala, Václava Řezáče a další, které zaměstnal, aby nemuseli do totálního nasazení.

Jan Drda při jednom večírku v Havlově vile s omluvou řekl: „Nedá se nic dělat, ale my tě po válce znárodníme“. Na to Havel odpověděl: „Prosím, ale pak vaše honoráře bude určovat nějaký úředník – a to budete koukat!“. Vzpomněl jsem si na vzpomínku režiséra Jiřího Weise, když ve svých začátcích asistoval Martinu Fryčovi. „Fryč zkoumavě hleděl do hledáčku kamery, a tak jsem se zeptal: Co tam vidíte, pane režisére? Odpověděl: Já tam vidím bílý Mercedes, který si koupím za honorář na tenhle film!“

Barrandov byl podle dekretu prezidenta Beneše č. 50 ze dne 28. srpna 1945 znárodněn. Nakonec, byl to už Německý majetek. Postupně Miloš Havel a celá rodina Havlů přišla o další majetky. Miloš byl v roce 1945 zatčen pro kolaboraci, ale po pěti dnech propuštěn. Nicméně ho disciplinární rada Svazu českých filmových pracovníků vyloučila z jakékoliv činnosti ve filmovém oboru.

V roce 1948 se pokusil emigrovat do Německa, byl zachycen v sovětské zóně a odsouzen na 3 roky. Po druhé se mu to povedlo a v Mnichově nejdříve měl restauraci, nakonec květinářství. Vše prohrál, prý dokonce v Monte Carlu a za neznámých okolností zemřel.

Jednou o sobě řekl: „Byl jsem vždy více bohém než kapitalista!“

Miloš Havel se zasloužil o Český film.

PhDr. Václav Soldát