Trampské vzpomínky

Zcela náhodně jsem se dostal ke vzpomínkám z mládí. Tak mě napadlo, že se s vámi o ně podělím:

Osada věčného mládí Břežany u Vraného

Rád chodím do „knihobudky“ u konečné autobusu na Olešku. Něco přinesu a občas i něco zajímavého najdu. I našel jsem vzpomínky redaktora a muzikanta Jiřího Voldána 1901 – 1985), a protože to byl někdo „od nás, ze vsi či osady“, tak se s vámi dovoluji podělit.

Někdy ve dvacátých letech minulého (!), tedy dvacátého století se u nás rozšířil tramping. Pro nepamětníky několik základních informací:

Byla to prakticky výhradně česká specialita, např. na Slovensku to téměř neexistovalo a ve světě to neznali. Trochu vyrůstal ze Skautingu, ale bylo to naprosto neorganizované, trochu divoké. Mladí se v sobotu (dělalo se do dvanácti) oblékli do trampského a vyrazili „pod širák“, občas i do chatek ven. Svobodný pobyt v divoké přírodě, se zajídal „paďourům“, tedy solidním občanům. Vzali si „kedsky“, později kanady, kostkovanou košili, tornu po Němcích či „usárnu“ a vždy někdo měl dřevo – tedy kytaru. A zpívaly se písničky k táborovým ohňům.

Vzpomínám, jak jsme ještě v polovin šedesátých let jezdili s rodinou na chatu na Oleško (byli jsme, jak říkají trvalí místní, „náplava“). Aby se nezdálo, že je Oleško jiné místo, tak dnes jsme s Březovou jedna společná obec. Tramvají do Braníka, kde se houfovali skupiny trampů (i děvčat). Pak vláčkem – dřevákem s parní lokomotivou – přes Vrané (kde nás odbavoval plácačkou originální výpravčí s nebývalým vousem), přes Jarov do Libřice (dnes už tam „Posázavský pacifik“ nestaví. Pak do kopce, malého syna v tašce, každý za jedno ucho (tašky), a když jsme viděli borovice, byli jsme doma. Jednomístná chatka po rodičích z roku 1936.

Ale zpět do Březové. Trampové zakládali osady a v čele byl zvolený šerif. Taková vznikla právě v Březové a nesla hrdý název „Osada věčného mládí“. Tady byl šerifem Pedro, který byl člověkem mnoha řemesel. Od rakouského námořníka v Pulji, přes strážníka, až po vychovatele v internátu po roce 1945. V sobotu si hodil na rameno chlebník se štanglí koňského salámu a chleba, vzal kytaru a pěšky to vzal přes Libuš, Písnici. V Březové zamával do oken arcibiskupského paláce Jeho Eminenci, a už byl v Březové.  Večer potlach u táboráku, kde se zpívalo, třeba „Chata pod kaňonem“, „Maminko, mámo“, „Dívka z prérie“ a další všeobecně známé – jak to nazvat? – trampské hity?

Tam vznikla i Voldánova parta. Dotáhli to i do rozhlasu. A pak je pozvali i na ples s. novinářů v roce 1932. V Obecním domě jim postavili v jednom sálku táborový oheň, několik pařezů a oni zpívali „Krásnou Isabel“ i „Rád mám děvče za řekou“. Byli tam i ministři a politici ve fracích s tleskali. Jeden z muzikantů pak v zákulisí jen prohodil: Doufám, že tam byl i policejní prezident Kubát, to by ho trefil šlak“ (právě totiž vyšel oficiální zákaz trampování).

Sešli se pak po válce, ale to už to nebyla osada“ Věčného mládí“.

Těch vzpomínek bylo víc. Rád objevuji osudy lidí a myslím, že je dobře, když si uvědomíme, kolik zajímavých sousedů kolem nás žije.

Aby nebyli „olešáci“ zkráceni, tak jen připomínám, že i na Olešku mají chaty třeba Milan Krbec, šéf Greenhornů, žili tady otec a syn Žižkovi, bubeníci (perkusinisté) od Vlacha i Gotta, nad Vltavou měl chatu redaktor a kapelník orchestru Karla Zicha Standa Chmelík. Do hospůdky pořád chodí Lukáš Vilhulm, který zde deset let organizoval letní festivaly Woosdstock, a potkáváme se tam s Lojzou Valentou, který desítky let šéfoval pražským klubům mládeže a začínali v nich třeba Karel Šíp, Petr Salava a mnoho dalších známých umělců.

Přeji Vám krásné léto!!!

Vaclav Soldát

Výzva!!!

Přátelé, máte-li nějaké podobné, ale i jiné, vzpomínky, zážitky, historky, prosím, pošlete je na moji osobní adresu: vaclav.soldat@volny.cz.

Rád je ve webovkách ARTESU zveřejním.

Aby bylo jasno. Případné redakční úpravy teprve po Vaší osobní autorizaci.

Ještě jednou děkuji!