Složitá cesta k velkému poznání

A opět to je zde. Nejsem příznivec planých řečí, článků o ničem, zbytečných slov, která jsou napsána jen tak do prázdna a plní (hlavně tady na internetu), prostor něčím zcela zbytečným, co nikdo nechce, nepotřebuje, nemusí mít. Mimochodem jsem si vědom i toho, že ani moje články nemusí každý mít, ale snažím se v nich alespoň těm pár lidem, co mají zájem, připomínat věci, které nejspíš neví, neznají, slyšeli o nich, ale zapomněli, říkat jim to jinak, v souvislostech, zkrátka zachovat určitý „statut quo“, jak by řekli staří Římané. Jen pár dní zpět jsem se setkal s člověkem, který mi jasně řekl, že pro něj je historie zbytečná, protože co se nestalo před XY lety (on dal termín 30 let) se ho netýká. Troufám si nejen říct, ale dokonce tvrdit, že je to vyslovená KRAVINA. Velkými písmeny, protože je velká!

Vždyť si to vezměte – od koho se učili naši velcí čeští dramaturgové a později i herci? První skutečně české hry vycházely z řeckých tragédií anebo z německého divadla, protože to už mělo dlouholetou tradici. Teprve přes tyto počátky jsme se dostali k vlastní české tvorbě, inspirované zahraničím. Teprve tehdy u nás začali působit ti Klicperové, Tylové, Bozděchové. V národním divadle akurátní režisér Stroupežnický, co trval na vyloženě českých hrách bez zahraničních vlivů a s Furianty na první dojem naprosto propadl, potom Vrchličtí a další dramaturgové, co se nejdřív učili od zahraničních autorů hlavně anglické, francouzské, italské a zejména v 19. století i německé provenience, protože – protože nic jiného neznali. Měli za sebou zápas o jazyk, o minulost, o sebeurčení. To se ale týká opravdu – bez výjimek – nás všech! A tak jsem si mezi mnoha dokumenty a pořady, které mám pravidelně „v uchu“ na cestách po ulicích, v dopravě i na jiných místech, pustil po dlouhé době a s velkou chutí záznam pořadu ČT Hitparáda televizní zábavy. A víte co? Nestačil jsem se divit. Tentokrát sám nad sebou…

Hlavně z toho důvodu, kolika osobnostem, které se v tomto pořadu objevily, jsme se už na webu Artesu a ve Forbíně nějak věnovali. A na druhé straně tomu, kolika osobnostem jsme ještě nevěnovali vůbec žádný prostor!!! Prostě – těch osobností v našem zábavním umění je tolik, že na všechny se ani nedostane, ať už se budeme snažit, jak chceme. Na druhou stranu mne napadlo toto:

Zrovna teď jsem ve výkonném výboru Artesu s Martinem Dejdarem, který mi už několikrát mezi řečí nabídl tykání (ne že bychom byli přátelé, ale líp se potom mluví, když něco projednáváte), a já mám u něj stejný problém jako u Petra Salavy – příliš si ho vážím. Mám ho zafixovaného z mého dětství (promiňte, pane Dejdare) jako Babyho ze Šakalích let, na kterých jsem vyrůstal, jako herce z filmové verze povídky Amerika podle Franze Kafky, kterou jsem viděl tak 100x, jako představitele českého pilota RAF, a to hned dvakrát – pro mne nejvíc ve Zdivočelé zemi, která se objevila v době, kdy jsem se o toto téma začínal zajímat, a kdy jsem si mimo jiné začala uvědomovat, že jsem z jedné čtvrtiny volyňský Čech, který má k tomu tématu blízko, zná ho z vyprávění, zažil pamětníky, a tak celý ten příběh nejen věří, ale prožívá, protože měl lidi podobné panu Majerovi v rodině. Pořad Hitparáda televizní zábavy uváděl právě on. A já doufám, že na toto téma si spolu někdy ve chvílích vzácného volna nás obou popovídáme, protože legendy naší zábavy, staré filmy, scénky atd. jsou mojí velkou vášní a láskou.

A pokračuji dál. Aniž by mne to napadlo, dostal jsem se do kontaktu s plejádou hvězd, které v tomto cyklu o bohaté minulosti našeho zábavního umění vystupují prostřednictvím televizních záznamů. S Oldřichem Kaiserem jsem se setkal v naší společné oblíbené kavárně v pasáži U Nováků na Václavském náměstí. Z jediného květináče a půllitru dokázal vytvořil půlhodinovou show pro všechny přítomné, a kdybychom oba neměl „dvojku v žíle“, určitě bychom si pamatovali to, co nám později prozradila i servírka – jak jsem mu předváděl jeho scénky, od je dohrával, potykali jsme si a někdy v jednu ráno šli oba „nějak“ domů – když nás pustila z dávno zamčených vrat. Ale kdo ví, já si to sám tam dobře nepamatuji.

S daleko víc osobnostmi tohoto pořadu jsem se setkal díky Artesu. Václav Junek, tehdy jako čerstvý předseda Artesu (myslím) mne pozval i s rodiči na slavnostní koncert k narozeninám Richarda Adama v Divadle U Hasičů a vzal mne do zázemí. V pořadu sice nevystupuje, ale můj oblíbenec Jaroslav Štercl si ho tu jako náhodou splete s Chladilem, který zpívá svoji píseň „Dva roky jezdím bez nehod“. Mimochodem kousek o silnice, kde se natáčela část zadní projekce, tedy do Roztok u Prahy, bydlím a je to moje oblíbená část vltavského údolí. Setkání s Richardem Adamem pro mne bylo úžasným zážitkem, a dodnes lituji, že jsem byl tehdy až příliš nesmělý, abych se ho v zákulisí, kam mne Junek dostal, na něco zeptal. A také na co? Byl jsem „ucho“, nic jsem ještě neznal.

Nesetkal jsem se bohužel ani s Nekudou a ani s Císlerem, i když mám oba rád – Cíglera jako jazzmana radši, i jako představitele zábavných, ale i vážných rolí – třeba Rudolfa Mrvy ve Zlé krvi. Byli již po smrti, když jsem se dostal k Artesu. Poznal jsem ale Gustava Oplustila, a setkal jsem se s ním hned několikrát. Poprvé v Lidicích, když vydal své paměti, oni ho pozvali, že vyhrál cenu, a nakonec odcházel zklamaný, protože ho ani nepředstavili. Dodnes nikdo z nás přítomných nepochopil, proč ho vlastně zvali – byla to jejich ostuda, a všichni jsme to odsoudili. Já se ale setkal s „mistrem“. A podruhé jsem se s ním setkal právě na Mistrech zábavního umění, kde byl mezi prvními oceněnými. A potom jsem se s ním setkal ještě několikrát, a v kavárně Divadla U Hasičů i v zákulisí Studia dva Na Perštýně jsem od něj lecos slyšel. Krátce před jeho smrtí jsem ho ještě jako aktivního seniora potkal na vycházce před Národním muzeem. Nevím, jestli to bylo s někým z rodiny nebo jen s nějakou pečovatelkou, ale byl usměvavý, byl to stále on, poznal mne a na můj pozdrav s úsměvem odpověděl. I když nevím, jestli si mne pamatoval, nebo to bylo jen z jemu vrozené slušnosti.

Ve zmíněném pořadu je také slavná scénka, kde se střídají Karel Gott a Waldemar Matuška při zpívání slavných operních árií. Orchestr Karla Vlacha diriguje Karel Vlach – kdo by řekl, že po letech budu ve foyeru Divadla U Hasičů při 85. výročí jeho orchestru pořádat za Artes výstavu jeho díla, a že o něm budu několikrát psát. A jak připomíná i Martin Dejdar – za jedním z nástrojů je „nastrojený“ jako instrumentalista autor scény Václav Hybš, se kterým se setkávám na předávání Mistrů už celých devět let! a na Albatrosu jsem ho osobně i s manželkou mohl vítat jako vzácného a vždy ctěného hosta. Setkal jsem se i s Karlem Gottem, ale jen krátce – byl mezi prvními Mistry a prvním v Síni slávy, a já mu, myslím, podržel na záchodcích dveře. Inu – některá setkání nelze zapomenout…

Od té doby uplynulo hodně času. A pokud mohu brát pořad Hitparáda televizní zábavy jako jeden celek, setkal jsem se díky Artesu s plejádou dalších zde připomínaných (oprávněně) umělců. Několikrát jsem se setkal s Jiřím Suchým – bylo mi před ním stydno, on dokázal tolik a já jsem stále to „ucho“, dělal jsem společnost v šatně Jiřině Bohdalové, a to několikrát, v různých situacích. S Ivou Janžurovou jsem se setkal několikrát osobně, ale nejspíš to neznamenala. Jedna moje bývalá partnerka (starší než já) byla studentka AMU a chodili jsme spolu do Divadla Na Vinohradech. Po jednom představení jsem v přítomnosti Ivy Janžurové byl asi čtyři hodiny v zákulisí, ale jen jako mladý, neznámý, neurčitý anonym. Po letech jsme se opět potkali na Mistrech, ale na mne si vzpomenout vůbec nemohla. A já se jí nevnucoval.

Jako rodilý Žižkovák jsem se mnohokrát setkal s panem Kašparem (z Divadla Járy Cimrmana), který bydlel v ulici pod námi a pravidelně jsem ho potkával, jak najíždí vozíčkem do speciálně upravené dodávky, která ho vezla do divadla. Vždycky se hrozně divil, co to se se sestrou neseme v ruce. Byly to futrály a v nich housle (hrál jsem asi deset let, sestra ten obor vystudovala). Když jsme se jednou náhodně dostali do divadla na představení, protože tehdy nebyl ještě internet a musela se na lístky stát opravdu dlouhá fronta, dodal jsem si odvahy a donesl jsem pár otázek do zákulisí. Pan Kašpar si je převzal, že to zařídí. Ale nikdy jsem odpovědi nedostal. Nevím proč, ale bylo mi asi 14 let, bylo to do školního časopisu, tak to buď nebylo dobré, nebo se to někde ztratilo. Ale co. V zákulisí jsem se dostal i do šatny a vedle Kašpara jsem potkal dnes již nežijící pány Weigla, Vondrušku, Smoljaka a další. V tom věku jsem byl v nebi – idoly, jejichž repliky dodnes umím z hlavy slovo od slova podle kazet, DVD i z divadla, jsem navštívil v šatně. Chlubil jsem se tím spolužákům, ale bylo jim to fuk. Dnes mi závidí – s odstupem dvaceti let! Já se od té doby setkal několikrát se Svěrákem a tak nadšen jsem, přiznávám, nebyl. Ale zato setkání s panem Bruknerem v Literární kavárně Samsa na Václavském náměstí (Pasáž U Nováků) bylo skvělé. Přišel po dlouhé době náhodou, byl tam můj kamarád a spolumajitel Filip, zrovna dohodli výstavu Bruknerových obrazů a já měl za sebou úspěšné jednání. Dali jsme si dvě piva, asi hodinu spolu povídali, já neměl bohužel diktafon… Ale ta chvíle a okamžik, to bylo skvělé. A co víc – podruhé jsme se sešli na vernisáži a já mám od něj malou kresbičku na nápojovém lístku, pečlivě schovanou mezi dalšími rekvizitami mého života.

Ještě na dalších desítkách stránek bych nyní mohl vzpomínat a jmenovat. Jak jsem se u nás v obci setkal s bývalou moderátorkou, také zpěvačkou a nyní i bývalou starostkou a mojí kamarádkou Věrou Čermákovou, která toho v Rozhlase i po boku Richarda Adama hodně zažila. Jakou náhodou jsem se seznámil s Adrianem Jastrabanem, který stejně jako já přišel úplně náhodou na zápas našeho přílepského týmu. Jak jsem byl v zázemí s Pepíčkem Zímou, když slavil v Divadle U Hasičů svoje 90. narozeniny. A díky Artesu jsem poznal i řadu dalších. Pravidelně se potkáváme se Zdeňkem Bartákem na Mistrech i jiných akcích, a ten si mne opravdu pamatuje. Znal jsem díky Václavu Junkovi i nebožtíka Dalimila Klapku, který hrozně moc toužil vydat další knihu, ale my mu to přes veškerou úctu rozmluvili. Že patřím do Artesu si pamatuje i ředitel Divadla U Hasičů Tomáš Spurný, ale já si nejvíc ze všeho vážím, že jsem mohl moderovat tiskovou konferenci, kde byla hlavním hostem Petra Černocká, kterou nesmírně obdivuji. Dělal jsem knihu s bývalým diskžokejem Vaškem Vašákem a obdobně jako s ním si tykám i s dabingovým režisérem Janem Žáčkem, se kterým jsem rovněž dělal několik knih. Mezi spisovateli mám vůbec řadu známých a přátel – vždyť v tom oboru dělám už víc než dvanáct let!

Tykám si se Standou Hložkem, se Stevem Lichtagem a Tomášem Magnuskem – o těch jediných z oblasti zábavního umění (vyjma literatury) mohu ve skutečnosti tvrdit, že jsme opravdu přátelé. Ale stejně jsem dospěl k velkému poznání – jsem hrozně rád, že jsem se před mnoha a mnoha roky vydal trnitou cestou kultury, že jsem posledních dvanáct let věnoval práci na vydávání knih, pořádání výstav a spolupráci na dalších akcích, že jsem se stal čelenem Artesu, ale především – že jsem na té trnité cestě potkal tolik zajímavých a význačných osobností, o kterých jsem mohl psát, o kterých můžu občas něco povyprávět, a na které budu vždycky vzpomínat i z trochu jiného hlediska, než jen jako řadový divák.

Ale zpět k mé úvodní myšlence, a proč jsem vlastně tento článek napsal. Totiž ona myšlenka mého známého, že historie starší než 30. let zpátky je vlastně nezajímavá, zbytečná, není nutné ji znát, nemá význam pro budoucnost. Je to dávno… Opět zdůrazňuji, že je to hloupost, na kterou celý svět, a náš národ zvlášť, už mnohokrát doplatil. Nejen neznalost zákona (jak s oblibou říká JUDr. Jahelka), ale i neznalost dějin neomlouvá! A já se ptám – kdo jednou připomene našim potomkům, jak skvělé jsme měli dramatiky, režiséry, scénáristy, libretisty, filmaře, herce, skladatele, textaře, zpěváky a hudebníky, dirigenty, mimy, baletní a taneční mistry… Vlastně ani nevím, koho všeho bych měl ještě vyjmenovat. Já měl to štěstí, že jsem spoustu legend této zábavy ještě zažil během jejich života, a že jsem se k nim mohl alespoň na pár pomíjivých, ale pro mne cenných minut a chvil přiblížit. Ti po mě už to štěstí mít nebudou. Mnoho těch legend již zemřelo. Další zemřou. Zítra, pozítří, za měsíc, za půl roku, za rok… My, co se zabýváme propagací zábavního umění, oživováním jeho historie a tak dále, chceme s těmito legendami v jejich posledních tvořivých letech pracovat a tak dále, my si to až bolestně uvědomujeme. A je nám z toho smutno. A tak jen doufáme, že vymizí ti, kteří tvrdí, že historie starší třicet let je zbytečná. Že další generace nezapomenou na všechny ty umělce a také dělníky zábavního umění, které se my dnes snažíme propagovat a podporovat. Že se zvýší naopak počet lidí, co budou mít o tuto historii zájem, a kteří budou chtít předávat informace o tom, co bylo, zase dál. Svého kamaráda jsem k tomu nepřinutil. A tak jsem na prahu toho svého zmíněného skutečně velkého poznání: NEVZDÁM SE! Tak jako všichni v Artesu budu bojovat, aby minulost českého zábavního umění a jeho velké osobnosti nikdy neupadli v zapomnění. To slibuji a na masku zábavního umění slavnostně přísahám.

Tomáš Hejna