Antikvariát zábavního umění – České muzikantské historiky
Už před velmi dávnou dobou jsme na našem webu uvedli článek o Josefu Srbu-Debrnovi, v podstatě prvním hudebním managerovi u nás, který zastupoval Bedřicha Smetanu a svým způsobem mu zajišťoval přísun peněz od jeho německého nakladatele. I dnes si tuto podivuhodnou osobnost české hudby připomeneme, i když nebude hlavním tématem. Tím je jedinečná kniha Jaroslava Čeledy České muzikantské historky, která vyšla v roce 1939 v Orbisu v edici Veselá mysl. A veselá knížka to opravdu je, protože jak všichni víme, pokud se někde o někom opravdu do sytosti „drbe“, je to o hercích a lidech od muziky. No, a protože samozřejmě k nejvýznamnějším českým skladatelům patří Dvořák a Smetana, je největší část těchto drbů právě o nich. K nim přidejme ještě Suka, Janáčka a pár dalších. Některé z nich si teď uvedeme.
Kniha: České muzikantské historiky
Autor: Jaroslav Čeleda
Nakladatel: Orbis
Rok vydání: 1939
Počet stran: 96
Jak víte, otec Antonína Dvořáka byl řezníkem v Nelahozevsi a chtěl, aby jeho syn jednou převzal rodinnou živnost. Jenomže Dvořáka to daleko víc táhlo k hudbě a na řeznické řemeslo zkrátka nebyl stavěný. Podle jeho životopisců nakonec vše dopadlo tak, že ho jednou poslal otec pro zakoupené tele, aby ho přivedl do krámu. Jenomže Dvořákovi se tele cestou do domů splašilo, povalilo ho na zem a ještě několik metrů ho táhlo za sebou. Tím pro něj kariéra řezníka definitivně skončila. Do konce života se ale ke svým zážitkům vracel:
U příležitosti provedení „Svatebních košil“ v Plzni ve dnech 28. a 29. března 1885 šel Dvořák s ředitelem Hlaholu Plzeňského procházkou na Bory a potkal řeznického učně, který nutil obvyklým způsobem do kroku váhavé Telátko. Zadíval se účastně na ten pouliční výjev, načež prostoduše poznamenal: „Hleďte, tohle jsem také dělával.“
(Z pamětí M. Slezáka)
Ví se také o Dvořákově pracovitosti, s jakou komponoval jednu skladbu za druhou. Jeho přítel Josef Jiránek k tomu napsal následující vzpomínku:
Když Dvořák dostal na základě Brahmsova posudku a přímluvy r. 1874 státní stipendium, které činilo 600 zlatých, opustil místo violisty v Prozatímním divadle a stal se varhaníkem u sv. Vojtěcha na Novém městě. Ve stycích s ním jsem byl denně, protože jsme oba chodili na oběd do hostince „U Zpěváčků“ v Pštrossově ulici (tam, kde dnes stojí dům uzenáře Kouly). Za oběd o třech chodech jsme platili 25 krejcarů. Jednou jsem mu ukázal jednu svoji píseň. Dostal též chuť psát písně a proto se obrátil na skladatele Karla Bendla, aby mu poradil nějaké texty. Bendl Dvořákovi zapůjčil Hálkovy „Večerní písně“. Po čtyřech dnech je Dvořák Bendlovi přinesl zpět.
„Což sis z toho nevybral nic?“
„Ale ano, zkomponoval jsem je všecky, odvětil Dvořák udivenému Bendlovi.
Známé je také to, že Dvořák si pro inspiraci nechodil jenom po českých luzích a hájích (nebo na nádraží), ale také si pro ni jezdil do ciziny. Třeba do Ameriky:
Dvořák přijel r. 1893 po návštěvě chicagské světové výstavy do malé české osady Spillvile na prázdniny, aby v tichém zákoutí na březích říčky Turkey Creeku měl ovzduší, které by mu připomínalo vzdálený domov v Čechách. Zde každé neděle v spillvillském „kostelíčku často a rád hrával na varhany a babičky měly radost, když opět po dlouhých letech slyšely naše krásné kostelní písně ,Bože, před Tvou velebností´ a ,Tisíckrát pozdravujeme Tebe´“ – poznamenal si Dvořák vlastnoručně na rubu snímku tohoto kostelíku. Každý den v poledne si chodil sám pro pivo a vždy se vadil s šenkýřem, že mu čepuje samou pěnu a takřka žádné pivo. Také s pradlenou se vadil, neboť si naříkala, že se nemůže doprat čistoty jeho manžet, popsaných po celé ploše. Dvořák měl pro spravedlivý hněv ženštiny opustit takový dobrý zvyk? Při nejbližší příležitosti s procházky kolem říčky Turkey vrátil se tentokráte s náčrtkem základní melodické myšlenky svojí později tak proslulé „Humoresky“ č. 7, kterou pak o rok později (28. 8. 1894) doma na Vysoké pojal do souborného díla Humoresky op. 101.
Dvořák byl ale podle všeho také velmi přímý člověk, který se nebál dokonce ani nepopulárních výroků – mnohdy prý bylo dokonce těžké určit, co myslí vážně, a co v žertu. Jako třeba:
V Národním divadle dávali moderní operu slohu velmi polyfonního. V přestávce rozpředl se na prvním balkonu mezi kritiky Chválou, Novotným a Knittlem rozhovor o tom, jak by se mělo slovo polyfonní nejpřiléhavěji přeložit do češtiny. Jeden navrhoval „mnohohlasost“, jiný „vícehlasost“ atd. Vtom šel mimo Dvořák. Novotný ho zastavil:
„Tondo, jak bys ty přeložil slovo polyfonie do češtiny?“
Ale Dvořáka otázka nepřekvapila. Podíval se na Novotného, pak na Chválu, Knittla a na mě a odsekl jízlivě:
„Hatlamatilka“, a zase zmizel.
Abychom však nezůstávali jenom u Dvořáka, vrhněme se také na pár ukázek o Smetanovi, v nichž figuruje i už zmíněný Josef Srb-Debrnov. Dozvíme se o něm ale také další věci, které mohou zaujmout a někdy i pobavit. Tak třeba:
Bedřich Smetana byl někdy při veškeré jemnocitnosti také nedůtklivým. V takových chvílích dovedl uštědřit i pernou lekci. Tak jednou se jeho žák Josef Jiránek pozastavil nad disonancemi v klavírním cyklu „Sny“. Smetana mu proto napsal toto „názorné vyučování Komenského“:
„Slyším, že moje klavírní kusy u Tebe veliké obliby nenašly, ano, že jsi našel i chyby v nich. Prosím Tě, odevzdej moje kusy tak jak jsou se všemi chybami a hroznými disonancemi neprodleně panu Starému bez všech poznámek kritických, a též Tě prosím, aby Tě nenapadlo chtít něco v tom opravovat. Já jsem neposlal kusy tyto k Tvému laskavému posouzení, ani mne nenapadlo, aby se Ti měly líbit. Jestli jsi vzdor své varhanické škole tak daleko nedospěl, abys porozuměl všem možnostem harmonickým a jejich kombinacím, tak Tě lituji tím více, an co můj vychovanec bys se již měl vší úzkoprsosti v našem umění vyhýbati. Měl bych snad tyto kusy vydat s poznámkou: Komponovány od B. Smetany, opraveny od J. Jiránka?“
Mezi jinými je zde i vzpomínka zachycená ve vzpomínkách spisovatele Serváce Hellera z doby, kdy Smetana ohluchl. Dnes si asi jen těžko dokážeme představit, jak muselo tomuto velikánovi být, když po letech usilovné tvorby najednou neslyšel nic kolem, ani sám sebe. Nebo mu ticho vyhovovalo? Vždyť i dál skládal úžasné skladby, jaké nedovedl nikdo jiný. Že by vnitřní hlas? A nebál se třeba také o svoje živobytí?
Když se jednání Smetanovo o novou smlouvu s Družstvem Národního divadla vleklo nekonečně, posteskl si Smetana kapelníku Čechovi(24. IX. 1878) dopisem s doložkou:
„Snad to předce jen dojde k tomu, že budu muset po světě chodit s flašinetem.“
Trpce tu totiž naráží Smetana vzpomínkou na slova, která paní Smetanová pronesla k paní Růženě Hellerové, když Smetana (r. 1874) ohluchnul, na cestě mezi Obřístvím a Kly:
„Víc, co je nového? Fric ohluchnul! Teď aby hrál u Kanálky flašinet. Já mu budu přinášet jídlo, budu mu pomáhat točit flašinet, protože Fricovi brzo oteče ruka.“
Souvisí s tím i další ukázka, která pochází z pamětí dra. F. Bayera a dokazuje Smetanovu genialitu:
Dvořák u Smetany těšil se přízni podobně jako Křížkovský, Fibich a Bendl i Šebor. Smetana zásluhy jiných skladatelů vždy uznával a z úspěchů jejich upřímně se těšil. Když byla v Berlíně u Simrocka vydána partitura Dvořákových „Slovanských tanců“, postěžoval si Smetana nahlas, že se žádný z mladých skladatelů „starému Smetanovi“ nepochlubí a že mu „neukážou“ svých nových skladeb, když už je nemůže slyšet. Srb tlumočil toto Smetanovo přání Dvořákovi a ten partituru do Srbova bytu, kde Smetana býval, přinesl. Smetana se zájmem partituru pročítal a nakonec pravil:
„Tance tyto se mi velmi líbí proto, jak Dvořák po beethovensku si umí s tématy zahrát.“
I on dovedl být kritický, ale té dokázal zkritizovat sám sebe:
„Ve dnech 15. až 26. listopadu 1883 byl Smetana z Jabkenic opět návštěvou v Praze. Vždyť 18. listopadu bylo konáno slavnostní otevření nového Národního divadla jeho operou „Libuše“. Dne 24. listopadu večer se přišel na chvíli se Srbem podívat do divadla na svou „Prodanou nevěstu“. Vydržel sedět jen prvé dějství. Když se opona snesla dolů, povzdechl si hlasitě:
„Jak živ jsem se ještě v divadle tak nenudil jako dnes.“
Vstal pak a nikomu z přítomných se nepodařilo pohnouti Smetanu, by setrval přes celou operu.
K dobrému dejme ještě krátkou historku o Josefu Sukovi a s ním o dnes méně známém Vítězslavu Novákovi, respektive ukázku z jejich korespondence. První je přání Suka Novákovi k jeho narozeninám z roku 1930:
Přál bych si, aby v den 5ho prosince celý den zpívaly a celý den se usmívaly krásné slovenské a slovácké dívky a aby ty všecky úsměvy náležely jen a jen Vítězslavu Novákovi. Přál bych si, aby po celý den teklo ohnivé slovenské a slovácké víno a aby bylo do poslední kapky vypito na počest a na zdraví Vítězslava Nováka.
(V tom směru dozajista vykonám již svoji povinnost.)
Josef Suk
A naopak zde je dopis, který napsal o čtyři roky později Sukovi Vítězslav Novák jako důkaz svého přátelství:
„Buď zdráv, milý Suku, a dlouho ještě popíjej svou mělničinu! K Tvému lůžku, vavříny věnčenému, přiblíží se po špičkách mé slovenské děvčence a jejich dvojzpěvy budou Ti, usínajícímu, přelíbezně v uších zaznívati…“ (Praha 4. 1. 1934)
Podobně jako Dvořákovi a Smetanovi nechyběl Sukovi smysl pro humor:
Suk dumal nad svým daňovým přiznáním, které mu přinesl jeho švagr, jenž je v těch věcech znalcem. Rozumí se, že Suk přiznání ani za mák nerozuměl a tomu se jeho švagr náramně divil. Odůvodnil mu to:
„Co se divíš? Já mám jenom obecnou školu a jednotřídku pouhou u nás v Křečovicích, ta stačí tak akorát jen na tu trochu muziky.“
„Vždyť jsi doktorem brněnské university!“ namítl mu švagr Dvořák.
„No, víš, to oni mi asi dali jenom proto, aby to tak nekřičelo.“
Podobným humorem vládl také Leoš Janáček:
Leoš Janáček vstoupil jednou v Brně do Barvičova knihkupectví a žádal si „Dějiny českého pivovarnictví od Zdeňka Nejedlého“. Užaslý personál za pultem ujišťoval rozpačitě mistra, že takové knihy na skladě není. Janáček tedy personál poučil:
„To je první díl Nejedlého ,Smetany´, který se přece narodil v pivovaře a tož tomu popsání věnoval Nejedlý tolik důkladnosti nezávisle na tvůrčí hudební činnosti Smetanově, tak mi to obstarejte.“
I když je dnešní ukázka z našeho Antikvariátu delší než obvykle, ani zdaleka jsme nevyčerpali celý obsah knihy. Historek je v ní ještě mnohem více a rozhodně se při jejich četbě nebudete nudit – navíc se dozvíte hodně nového, co jste dosud zaručeně nevěděli. Na to, že se vejde pohodlně do kapsy, je v ní nesmírně mnoho poučného a zároveň nepostrádá výběr humor. Seženete ho už bohužel jenom v antikvariátu, a to většinou v těch nejzaprášenějších policích.
Autor těchto historek rozhodně nebyl žádným fantastou ani si nepotrpěl na nějaké fabulace. Jaroslav Čeleda (11. června 1890, Opava) byl uznávaným hudebním spisovatelem a pohyboval se v tehdejším hudebním prostředí nejen jako autor a novinář, ale dokonce i jako hudebník na velmi vysoké úrovni. Studoval houslovou hru u Štěpána Suchého a jako sólista se dostal i do mnoha zahraničních zemí, včetně takových exotických koutů, jako byly Egypt, Maroku, Tunisko nebo Alžír. Mimo to měl blízko i k zákulisí českého hudebního světa, protože jeho bratr Miloš Čeleda byl skladatelem a k jeho přátelům patřili Jan Kubelík, Emma Destinnová a další. Mimochodem množství historek o Smetanovi má také svoje zdůvodnění – Čeleda totiž roce 1928 koupil hájovnu v Jabkenicích a vytvořil z ní jeho muzeum včetně dobového interiéru. Psal do různých časopisů a novin, sám také komponoval a velmi se angažoval v různých kulturních projektech. Zemřel 21. června 1974 v Praze.
Tomáš Hejna
