FENOMÉN KLUBY MLÁDEŽE 1

KLUB JE VÍCE NEŽ DOMA

O klubech jsem se dočítal jen v knížkách o životě v Americe, kde si bohatí užívali v legendární „jedenadvacítce“ (a nevěděl jsem o co jde), nebo v detektivkách z Anglie, kde se scházeli lordové k posezení a odpočinku.

Poprvé jsem navštívil Klub mládeže anglikánské církve v Yorkshire, když jsem bydlel krátce v rodině při festivalu pěveckých sborů v Anglii. A mladí z rodiny mě tam uvedli. Menší budova s řadou zájmových kroužků, větší sálek pro vystoupení amatérů i sobotní diskotéky. Uvolněná zábava mladých Angličanů.

Pak jsme byli pozváni i s velkým pěveckým sborem do milionářského klubu asi deset kilometrů za městem, kam skutečně mohli jen členové, kteří přijeli svými super auty. Soubor tam byl jako atrakce z komunistického Československa. Krásná jídelna, hodně obslužného personálu, obří barový pult dlouhý snad dvacet metrů, zrcadla, smokingy a dámské večerní toalety. High life.

Nevím, kde to přesně vzniklo, ale v polovině šedesátých let jsme začínali s vytvářením prostředí i prostor pro specifické mládežnické kluby. Bylo to něco nového, někde jsme dost naráželi, protože nešlo jen o programovou náplň, ale také o pronájmy prostor, jejich provoz, ekonomiku atd.

Klub mládeže či vysokoškolský klub měl provoz jako slušný malý bufet s profesionálním vedením, a současně jako malé kulturní zařízení. Mezi prvními byl např. vysokoškolský klub v Olomouci. Klub od začátku zaštiťoval studentskou tvorbu, mj. zde začínali studenti Pavel Dostál (jeden z ministrů kultury po roce 2000), Petr Novotný (divadlo „Škleble“ – to není překlep – kde hrála i Hana Maciuchová), atd. 

Slavné byly v Praze např. Klub U Bílého koníčka na Staroměstském, Festival klub na Václavském, Rubín na Malostranském náměstí, Amfora, Déčko aj. Kolem nich se zakládaly různé soubory malých forem, hudební skupiny, účinkovali v nich písničkáři, avantgardní divadla atd.

Samozřejmou náplní jejich programů byly populární diskotéky (o nich již byla zmínka). Takže třeba Miloš Skalka, Jakub Jakoubek, Tomáš Gottlieb, Jožka Zeman a další. V klubech ale začínali i někteří známí umělci, takže jedním z vedoucích byl i scénárista a moderátor Karel Šíp, básník Jaroslav Čejka i režisér Zdeněk Potužil.

Největší rozmach měly kluby mládeže hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Jak to v praxi vypadalo, o tom jsem si dlouze povídal s kamarádem Aloisem (Lojzou) Valentou, který šéfoval klubům mládeže v Praze.

„Měl jsem na starost Kluby mládeže v Praze po stránce programové, personální, provozní i finanční. Tenkrát to bylo v rámci Pražského podniku služeb mládeže, později to byla Správa účelových zařízení SSM (pro nepamětníky: Socialistický svaz mládeže 1970-1990) a spadalo to pod Městský výbor Svazu mládeže.

Všude byly také diskotéky. Ale byly to i kluby divadelní, třeba Umělecké studio mladých Rubín na Malé straně. Tam hodně vystupovali např. bratři Justové, divadelní seskupení studentů DAMU, různá divadelní studia. Byly tam večery poezie začínajících básníků připravované Mirkem Kováříkem, první scénická provedení Saturnina atd. V Rubínu hrálo převážně Divadlo na okraji, v dalších různých inscenacích třeba I. Hüttnerová, Vl. Dlouhý, D. Gondík, M. Suchánek, J. Dušek, E. Salzmannová. Režírovali Petr Koliha, Viktor Polesný, Zdeněk Potužil, O. Pavelka, J. Potměšil a mnoho dalších.

Klub v Řeznické původně začínal jako džezový klub a pravidelně tam vystupoval Laco Deczy. Pak byl také hodně divadelní.

Ve Festivalovém klubu na Václavském náměstí, který vypadá jako umělá krápníková jeskyně, se hodně dělaly, dalo by se říct „dotočné“, po premiérách koncertů hvězd v Lucerně, ale běžně také diskotéky. Šéfoval tomu Franta Kroó.

Dál to byly kluby s živou muzikou, třeba na Praze 10 často vystupovali folkaři, Spirituál kvintet, Hop trop s J. Samsonem Lenkem, v Amfoře na Pankráci spíše rockové skupiny, ale třeba i country rock, ale hrály se tu i pohádky, dělaly psychohrátky a tak.

Třetí skupina byly diskotékové kluby, zejména legendární Dynacord klub na Vinohradské (západoněmecká firma Dynacord vybavila klub zvukovou a světelnou technikou, kterou jsme u nás neměli), který se po roce 69 musel přejmenovat na „Dvojku“. Stejně se mu říkalo ale „déčko“. Tam a v dalších pracovali nejlepší diskžokejové: Miloš Skalka a Jakub Jakoubek, Jožka Zeman, Pepa Šrámek, Pavel Černocký, Oskar Gottlieb a jiní.

My jsme sice na kluby dostávali dotace, ale musím říct, že příjmy ze vstupného na diskotékové kluby, kryly hodně nákladů na ty umělecké.“

PhDr. Václav Soldát

Pokračování příště (15. dubna)