FENOMÉN KLUBY MLÁDEŽE 2 – takový je život!

Listuji zašlými programy klubů a vzpomínám, u čeho jsem to vlastně často byl.

Rok 1977, vrcholí tvrdá normalizace:

V Amfoře jsou dost rigorózní, takže třeba sovětské válečné filmy, literární večer k výročí VŘSR (pro současníky: jde o Velkou říjnovou socialistickou revoluci), večer pro účastníky vlaku družby komsomolců, ale také Pouštěčina (Jakoubek + Skalka), FAMU se představuje, Básně mezi strunami a další „normální“ programy.

I známá Dvojka, tedy původní Dynacord klub má jako „úlitbu bohům“ program Růže pro Lenina, ale většina dnů jsou vedle diskohrátek (přejmenované diskotéky) klubové koncerty umělců a skupin. Takže „Modrý efekt“ (tak se přejmenoval Blue Efekt), Jana Kratochvílová a Kroky Františka Janečka, i třeba Dvořákovo kvarteto.

Klub v Řeznické kromě nezbytných režimních „úliteb“ ale uvádí i Radošínské naivné divadlo s Milanem Markovičem (v osmdesátých a pozdějších letech známý slovenský moderátor a bavič), tradiční jazz, Evu Olmerovou, recitál Jaroslava Wikrenta a jiné, často i režimně nežádoucí umělce.

Malostranský klub Rubín má také samozřejmé pořady věnované sovětskému umění, ale kromě řady inscenací netradičních divadel uvádí i specifický pořad mladých básníků „Zelené peří“, který připravuje recitátor a moderátor Mirek Kovářík, který v dalších letech byl výraznou osobností mladého umění a zejména festivalů Porta.

A kdy přeskočíme do poloviny roku 1989, kdy už opravdu „pukaly ledy“:

tak v Amfoře najdeme Videoart francouzské poezie s hudebními improvizacemi, ukázky moderního baletu i třeba Psychohrátky PhDr. Ivo Sedláčka.

V Řeznické se představují posluchači DAMU, velmi oblíbená je Saturniáda (na motivy ikonické knížky Zdenka Jirotky: Saturnin), je tu i hra Fr. Dürrennmana „Fyzikové“ v nastudování studentů DAMU, Mirek Kovářík představuje Allana Ginsberga a další avantgardní představení mladých umělců.

V Rubínu Zdeněk Potužil představuje „Hic sunt leones“ o morálce s Vladimírem Dlouhým a Zdenkem Duškem, Mirek Kovářík a Zdena Hadrbolcová uvádějí mladé autory v již tradičním „Zeleném peří“, Ondřej Pavelka režíroval polskou grotesku „Vojcek a jsou tam i další dobové umělecké „pecky“.

Jak jsem za ta léta kluby poznával, tak v nich přece jen byla poněkud uvolněnější atmosféra než v jiných kulturních zařízeních. Lojza Valenta opět vzpomíná:

 „Dá se říct, že pod svícnem bývá tma. Některé ty programy byly, jak se říká „o hubu“. A já za to měl odpovídat. Třeba v Rubínu bratři Justové byli úžasní, nebrali si žádné servítky. Klub v Řeznické uváděl inscenace, které byly „na hraně“.

V Koníčku, kde jsme dělali Tajemství Arbesova knihkupectví s Vráťou Ebrem, se nám podařilo získat na besedu Jaroslava Foglara, který byl tenkrát „na indexu“.

V diskotékách nás zase tlačili, že musíme hrát určité procento, dokonce se jeden čas nařizovalo, že 50% socialistické tvorby. Ale najdi tolik písniček, na které by se dalo tancovat ze socialistické tvorby. Moc toho nebylo.

Někdy byl malér, ale vesměs se to zahrálo „do autu“. Třeba do Rubínu často chodila Jiřina Švorcová na programy, i na bar. Ta, když se něco stalo a byl nějaký ideový malér, tak tomu klubu pomohla a měla takové slovo, že z toho nic nebylo.“

Počátkem sedmdesátých let jsme museli různě za existenci klubů doslova bojovat. Byly považována za buržoazní kulturu, i někteří funkcionáři již SSM jim zrovna nefandili.

„Byly ale i problémy, že v klubech byl částečný restaurační provoz, tedy bary, víno, podával se alkohol. První předseda SSM, slovák Varholík, navštívil nějaký klub a pak oficiálně pravil „krčmárstvo podporovať něbuděm“, tak se zakázal tvrdý alkohol, jen víno, ale časem se to zase povolilo. Což uvítali i někteří funkcionáři SSM a běda, když tam nebyla vodka, správně vychlazená, aby byla „vazká“. Musím říct, že se tam ale nikdo neopíjel do němoty. To tam nebylo a vedoucí klubů si to hodně hlídali.

Byly to tehdy zážitky: nový ideologický tajemník nosil zatmavené brýle, byl v klubu a stěžoval si, že tam je moc tma. Jiný chtěl, aby byl vstup jen na legitimaci SSM. V tu chvíli zely kluby prázdnotou, tolik svazáků zase nebylo. Tak se to zrušilo. Tajemníci zmizeli a kluby zůstaly.“

I já jsem měl s kluby již při práci na České vládě zkušenost:

„Měl jsem tenkrát v popisu práce sociologicky sledovat „péči národních výborů o volný čas mládeže“.  A kluby byly jeho základnou.

Nezapomenutelný byl požadavek soudružky z odboru kultury Hl. M. Prahy někdy v roce 72, aby byly zakázány kluby a různé akce mládeže s alkoholem, a místo toho otevřeny mléčné bary a podávány mléčné koktaily. Dostal jsem za úkol, abych to se soudružkou řešil. Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že to není nejlepší cesta, že prohibice nikde neuspěla, a že bychom se spíše měli snažit naučit mladé kulturně požívat i alkoholické nápoje, zvláště víno. Po návratu ze služební cesty mě hned hnali k řediteli. „Stěžovali si na tebe z ÚV KSČ, že propaguješ alkoholismus mládeže!“ Dostal jsem důtku, snížení platu (to mi posléze nahradili), rozkřiklo se to, a s tou soudružkou se všichni kolegové báli setkat. Já už naštěstí také nemusel.“

V osmdesátých letech se každoročně organizovaly tzv. „Klubové tvorby“, kde se na několik dní sjeli vedoucí a dramaturgové klubů z celé republiky, představovaly se zajímavé programy a vedly bouřlivé diskuse, jak dál. Bylo to velmi inspirativní. I tady jsme využívali rad a zkušeností pánů doktorů Ivana Vyskočila a Pavla Božka.

Po roce 1990 byly prostory klubů až na výjimky zprivatizovány. Dnes jsou z nich vesměs vyhlášené noční podniky.

Éra „Klubů mládeže“ skočila, byla v kulturním životě ojedinělá a myslím, že se už ani nemůže opakovat. Kluby vznikaly v určité společenské situaci a byly dlouhá léta podhoubím mladistvé avantgardy a přirozeným místem společenských vztahů a zábavy mladých.

PhDr. Václav Soldát

Pokračování příště 20. 4. Televizní kluby mladých