Nastupuje nová vlna Československého filmu

U Stropu byl Černý Petr s Pytlem blech

Je to už šedesát let, a přesto by při dnešních elektronických vymoženostech jistě nebyl vůbec žádný problém zjistit, který že den připadl na ten 14. duben 1964 přesně, i když svátek to musel být na sto procent. Miloš Forman – ten už tenkrát podezřele nadějný režisér měl sice v tom čase za sebou svoji prvotinu, jenomže to se jednalo o středometrážní Konkurs a ještě k tomu natočený většinou jen na reportážní šestnáctku. Tady mělo ovšem jít o cosi už zcela oficiálního, a ještě k tomu, jak se zhusta proslýchalo dopředu, natočeného silně mimo veškeré dosavadní normy.

Samozřejmě že jsou určité scény tohoto celovečerního filmu zcela nezapomenutelné a takové zřejmě také ještě dlouho zůstanou. Počínaje uváděním hlavního hrdiny do tajů prvního zaměstnání, stěží pak už opakovanými hrami kolem Nahé Venuše a šílenostmi kolem provozu dechových orchestrů, přes civilní scény u řeky či v městských prostředích, i nezapomenutelné „…Ahóóój!“, například až po také sotva kdy překonané monology autoritářského Otce.

Z Ladislava Jakima, titulní postavy, se stal, pokud vím, úspěšný inženýr a Pavlu Martínkovou v plavkách jsme znali úplně jinak (jako spolužačku o dvě třídy výš). S Pavlem Sedláčkem jsme se navzájem potkali později na podobném postu v Lucerně, Jan Vostrčil vytvořil svým neherectvím vysloveně svébytný archetyp a o Vladimíru Pucholtovi se už vůbec není třeba šířit. Černý Petr prostě zapůsobil jako náhlé zjevení. Ovlivnil filmovou řeč na příští desetiletí.

Černý Petr byl sice natočený výhradně v exteriérech středočeského Kolína, ve skutečnosti však skvěle zobrazoval především tehdejší tuzemský svět. Se všemi z dnešního pohledu netušenými raritami, ne-li dokonce vyslovenými bizarnostmi. Cenný je proto nejen sám o sobě, ale také, anebo dokonce především, jako její nanejvýš cenný dokument. Zejména pak, jestliže následovala v těsném závěsu celá ta naprosto netušená záplava dalších a dalších filmových titulů, které stojí snad každý za uctivou pozornost. Docela stejně jako jejich chytří scénáristé, spolupracující nápadité hlavy, další a další profíci, zapálení nadšenci a zejména všichni ti takřečení Báječní muži (a ženy) s klikou, kteří všichni dohromady ty poklady vytvářeli a prezentovali.     

Na zmíněné premiéře Formanova prvního velkého filmu jsem přirozeně nebyl, mohlo mi být teprve nějakých čtrnáct let. Když jsme ale spatřili už dříve jednoho podvečera s partou mých spolužáků na Václavském náměstí na markýze kina Praha podivnou anonci U Stropu je Pytel blech, poměrně dost nás to zaujalo. Neměli jsme sice zatím nejmenší tušení, že se jedná o soubornou dvojici nových původních českých filmů, ani kdo má být Věra Chytilová.

Ta provždy pozoruhodná díla zhodnotili a stále hodnotí skutečně povolaní teoretici umění jistě mnohem poučeněji a také lépe. A s nimi obsáhlý počet dalších excelentních titulů počínající nové české filmové vlny.     

                                                                                          Václav Junek