Horníček – Hovory – Humor – Sranda

Když jsem připravoval výběr různých „Hlášek ze života“, tak jsem samozřejmě hned z počátku zamířil ke klasikům humoru V + W a samozřejmě Miroslavu Horníčkovi. K jejich humoru i filosofických úvahám. Obojí k sobě patří a vzájemně se nevylučuje, naopak dostává přesnější tvar a mnohovýznamnost. A hlavně platí už dlouhá léta a je, myslím, zdrojem inspirací i teď.

Kdysi za bláznivého mládí koncem padesátých let minulého století (sic!) jsme jako studenti Hotelové školy v Mariánských Lázní vyrazili jako „školní výlet“ do Divadla ABC na „Baladu z hadrů“, kde excelovali pánové W + H. Náš dozorový třídní, jinak předseda KSČ na škole, se během představení nezasmál, a jen se divil, čemu se můžeme smát, když tam jsou provokace proti, jak říkal, „hodnotám naší doby“, a hrubé žertování a neslušná mluva.

Nicméně jsme využili toho, že již tenkrát se pan Horníček jezdíval léčit do Mariánek a požádali ho o vystoupení v lázeňském divadle. Ne, nebyly to ještě známé „Hovory H“, jen tak setkání se studenty Hotelovky a dalšími lázeňskými hosty. Jakási beseda s diváky v nacpaném hledišti (Hovory přes rampu byly údajně poprvé v Karlových Varech).

Měl jsem štěstí shlédnout všechna představení W + H v divadle, až po „Husary“ a „Byl Filip Filípek, nebo nebyl“ a později i krátce moderovat jednu besedu s Miroslavem Horníčkem.

Raději ale teď nechám místo pro jeho různá vyjádření ke smíchu, humoru, zábavě, jaký je náš smysl pro humor a jak se třeba může dělat? Jen jsem některá vybral a smíchal z jeho Hovorů:

„Jsme na humor hákliví. Přecitliví a přecitlivělí. Choulostiví. Asi to souvisí s událostmi našich dějin, kdy humor zbýval jako to poslední. Poslední útočiště, poslední útěcha, poslední zbraň a skrýš. Museli jsme se utíkat k jinotajům…Humorem jsme se dotýkali nepřátelských sil…mířili jsme na zvůli panstva, na nadvládu cizích, z ubohých polí vlastní bezmoci.“

„Humorem bychom měli také hladit, podat ruku, vyznat cit…humor by měl mezi lidmi ležet jako cesta, jako dar.“

„Věřím v laskavé světlo humoru, v jeho něhu, dobrotu a schopnost sbližovat!“

Ale pozor! „Pokud žertujete sami o sobě, je všechno v pořádku.“ A rozvádí, co se děje, když uvede něčí jméno či profesi. Jsou lidé, kteří nemají smysl pro humor anebo situaci třeba nepochopí a cítí se dotčeni. Mnozí si jistě pamatují Formanův film Hoří má panenko, kde se tvrdě ohradili hasiči, tenkrát se jim ještě říkal požárníci, že jsou ve filmu uráženi. Ten film ale nebyl o požárnickém plese, rozkrádání tomboly a volbě miss, ale o společenských nešvarech té doby.

Takže tyto úvahy vedly Horníčka k závěru

„Na humor pozor! Těm druhým se smát můžete. O těch je všeobecně známo, že kradou, že se nedovedou chovat a že jsou vhodní jen pro legraci. Ale nás laskavě vynechte. Tak je nejvděčnější žertovat o sobě, sám o sobě. Pak se všichni ocitají nad vámi – a to je pocit kýžený.“

Když vzpomíná na svoji hereckou dráhu, tak nijak nezakrývá její úskalí, i když vytváření humorné situace má vesměs svůj mechanismus. Vtip se musí připravit. A uvádí příklad, když hráli známou scénu s mříží kolem krku. Dialog Bulva a Papulus:

„Papulus s mříží kolem krku si klekne.

Bulva: Zatněte zuby! (A bací Papula do hlavy)“

Werich vložil nové slovo, aby byl smích.

„Bulva: Zatněte zuby!

Papulus: Všechny?

Bulva: Jo!  (a smích)“

Werich ale nebyl spokojen. Po tom slovu „všechny“ by se lidi měli smát. Oni se smějí, ale málo. Musíme je připravit.

Takže:

„Zatněte zuby!

Cože?

Povídám – zatněte zuby!

Všechny?“

 A vida – smích byl mnohem větší.

Werich si to pak rozebíral: „Já věděl, že by se měli smát. Ale mi je vezli po jednoduchých kolejích akce – mříž, hlava, palice a rána. Když jste ale po výzvě – zatněte zuby – řekl otázku – cože, tak jsme tam dali výhybku pro jejich pozornost a oni z koleje akce přeskočili na kolej slov“. Zdá se to jednoduché, ale je třeba to vymyslet. I taková jednoduchost.

„V každém hledišti je někdo, kdo se nesměje. Někdo nechce, někdo neumí, někdo neví čemu. Může to být neduh, žaludeční vředy, třeba.“ A jinde podrobněji rozvádí, že občas to mají složité zejména ženy.

„Pozoroval jsem, jak třeba mladé dívky považují smích za cosi jako toaletní závadu, sotva se rozesmějí, stahují s úlekem smích zpět…když žena opustí už jistý věk a jistou váhu, jisté rozměry a jisté předsudky a představy o své důstojnosti, není smíchu plnějšího, prudšího a spontánnějšího. Stane se vděčným divákem, leccos pochopila o světě mužů, už je v rovnováze, v pohodě a legraci už nebere jako nežádoucí živel ve světě hodnot vznešených“.

Tohle ovšem řekl v jisté době, před léty, jistě je to pravdivá zkušenost, ale myslím, že v současnosti už na vznešené hodnoty mladé dívky tolik nehledí a jsou velmi spontánní.

Horníček uvádí příklad, kdy divačka zasedla v první řadě a nořila se smíchy k vlastním kolenům. Werich přestal mluvit na forbíně, přistoupil k okraji a zadíval se na tu rozesmátou paní. Diváci zpozorněli, paní si všimla a ustrnula, a v tuto chvíli se Werich chápavě usmál a pronesl „Taky máte ráda srandu, milostpaní, co?“ Bylo to šokující spojení slov sranda a milostpaní a následovala exploze smíchu až nádherného úpění (To je ten mechanismus akce).

Prý dokonce v nějaké podobné situaci ještě v Osvobozeném divadle nějaká paní prý předčasně začala rodit (narodilo se zdravé dítko).

„Co je ten smích, se ptám sám sebe a znovu. Dosavadní zkušenost tu neplatí. Člověk si může přát, že zrovna teď se mají diváci smát, ale je to vždycky „Pan divák“ který rozhoduje, který propuká nebo odolává´, který se směje nebo nesměje.

„Važme si smíchu. Važme si toho, že jsme – my lidé, ze všech živých tvorů smíchu schopni. Nemysleme si, že smích zesměšňuje, ponižuje, uráží.

A smějme se!“

A jedna klasická forbína k potěše!

PhDr. Václav Soldát