Jubilant a MISTR ZDENĚK TROŠKA
se narodil 18. května 1953.
Pan režisér, který si zakryl tvář tógou
Nikdy jsme se blíž neznali a potkával jsem jej nanejvýš zdálky, a ještě k tomu jen v rámci autorských projekcí jeho filmů. Anebo, zprostředkovaně, prostě v biografech, na televizních obrazovkách a tomu podobě. Jenomže jsem o něm zřejmě o to víc četl a také slyšel, zejména od Heleny Růžičkové a také od jejího syna Jiřího. Přitom od nich poprvé už v souvislosti s tehdy rovněž prvním pokračováním tolik famózního Sluce, sena… a tuším jahod. Míra chvály, s jakou Helena nešetřila už tenkrát, mě ale opravdu zaujala.
Je známo, že Zdeněk Troška debutoval v oblasti hraného celovečerního filmu Botou jménem Melichar. Šlo sice o dílko, určené především dětem a dospívající mládeži, tedy žánrem svým způsobem spíš okrajové, nicméně pobavilo, bylo přijímáno vesměs kladně a je hodné pozornosti dodnes. Podobný pozitivní ohlas ostatně vyvolal v roce 1984 i Poklad hraběte Chamaré – Troškův sice riskantní, nicméně zase velmi zdařilý i značně osobitý přepis méně známého tématu Aloise Jiráska. Dá se však směle tvrdit, že tímto úspěchem zhostil posledního režisérského úkolu, jehož vyplnění dokázala oficiální kritika pořád ještě vítat. Právě tady se ovšem dostáváme rovnou k jádru příslovečného pudla.
Nejen já, ale se mnou spousta dalších (jak doufám) podobně uvážlivých nebereme v potaz celoživotní Troškovu sexuální orientaci oni omylem. Přesto je možné alespoň uvažovat, že mu právě toto jeho zaměření nabízelo onu mimořádnou estetiku i pochopení filmařské práce, jimiž byly tolik zvláštní už zmíněné prvotiny, to přinejmenším. Zároveň s tím se však rozvíjely i další tváře jeho talentu – nejenže jsou filmy, pod nimiž je podepsán, do jednoho tvarem i formou dokonalé, stejně tak bude sotva kdy v blízkém budoucnu překonám styl, jakým vybíral jejich obsazení. Ty napohled tolik riskantní přímé sestavy známých tváří a vyslovených neherců (zejména nehereček) jsou totiž natolik neopakovatelné, že zlidověly. Zase vesměs všechny, včetně příslušných hlášek. A když k tomu připočteme to ve skutečnosti podstatné, totiž bezpečně plná hlediště nadšeného publika, není vlastně už vůbec co řešit.
Se Zdeňkem Troškou a jeho kumštem to bývalo prostě tak, že zatímco se zavilí estéti nudili nad vyumělkovanými opusy a podobnými zbytečnostmi v polotmě vesměs zvaných předváděček, on dokázal bavit. Jako jeden z mála doopravdy, chytře, bez berliček a jinde běžné machy, a ještě k tomu diváky obou pohlaví a snad všeho věku. Vždycky se tedy o něm poměrně dost mluvilo, a ještě víc psalo, přitom zdaleka nejen v Blesku či jiných pokleslých novinách, anebo naopak na stránkách periodik vysloveně odborných. Bývalo však možné zároveň vyčíst už z pomyslného středu mediální sféry právě tu sílu nevůle, s jakou je jeho osobnost navenek přijímána.
Bude mu sice nějakých jedenasedmdesát let, což bývá věk, v kterém se významná část jeho kolegů nezačíná k odchodu z profese ani chystat, ale on vidí to celé zřetelně jinak. Zřejmě proto, že jej už omrzelo vzdorovat dál a dál nepřízni kritického mainstreamu, rozhodl se totiž zanechat toho povolání, pro které jej drtivá většina kinohledišť tolik milovala a on v něm celý svůj dosavadní život vysloveně exceloval. Což učinil v pořád plné síle, možná teprve před vrcholem své celoživotní umělecké pouti a zřejmě také bohatý řadou dalších nápadů pro budoucno. Žádné takové příští prý ale nenastane, nic nového už nemíní natočit.
Dost možná, že nešlo jen o osobní záležitosti, ale že ho mohla přestat bavit mnohem víc potupa, s jakou je dnes třeba shánět peníze pro další práci. Ani zde ostatně nemlčel, třebaže to zrovna v jeho případě zase tak složité být nemuselo. Budiž – i když si můžete myslet o tomto Troškově oficiálním kroku co chcete v každém případě, já jej (také) pro tento další významný výraz jeho osobnosti nemohu zase než obdivovat.
Přeji mu tedy také za vás, co podobně fandíte jeho dosavadnímu dílu i jemu samotnému, aby si udržel kromě stálého zdraví i nezbytné dávky osobního štěstí rovněž tuto svou zásadovou velikost ještě hodně, hodně dlouho!
Václav Junek
