Liberecké výstavní trhy, jak už je nikdo nemůže pamatovat!

Ty festivaly umělé hojnosti pro koupěchtivé publikum se připomínají dodnes a také mívaly svoji docela zajímavou tradici – první skutečné liberecké výstavy, tedy žádný dosud obvyklý jarmark, se nesly v duchu demonstrace síly českého němectví od poloviny 19. století dalších skoro sto let. Jenomže pak se těchto aktivit ujaly hned dvě mocné síly. Jednak obecná potřeba ukázat, že je Liberec zase český, jednak záměr nové nastupující státostrany přilepšit jejím náhlým poddaným alespoň při takové příležitosti. Přitom zejména to druhé sílilo v padesátých a hlavně šedesátých letech. Proto ovšem, že bylo třeba ten každoroční guláš nedostatkového zboží a jiných ukázek materiálních vymožeností socialismu přece jen nějak ochutit, zase přišli ke slovu (hraní i písni) umělci, jistěže především ti momentálně co možná populární.

Já jsem se k udržování chodu takových příležitostí dostal do Liberce přízní ústecké agentury teprve mnohem později, navíc až po dvou, ne-li třech děčínských Kotvách. Mezitím se Výstaviště výrazně rozrostlo, získalo očividný postbruselský, jestli ne montrealský glanc a koncertovalo se nikoli na Muldě jako tolikrát předtím, nýbrž na jevišti nového Amfiteátru. Všechny, kteří tam vystupovali, vyjmenovat na této stránce nelze, jistě to však bývaly především snad všechny skutečné špičky oné doby. Páteř těch zpravidla v nějakém stylu stylizovaných programů představovali muzikanti Ladislava Bareše, jedinečného Lva severu, parta žádaných pop sólistů i takřečení baviči. To vše provázeno mluveným slovem Karla Štědrého s Pavlínou Filipovskou, Josefů Mladého s Náhlovským a jistě také Josefa Zemana.

Tak to šlo celé roky, a ještě k tomu natolik hladce, že si dovolím použít zlidovělý příměr o vlkovi, který se nažral, a celé zbylé koze. To proto, že publikum bývalo nadšené, přímo zúčastnění měli zajištěný pravidelný kšeft a nadřízení soudruzi zase příslušnou pozitivní čárku ještě výš. Celá ta hra na úspěchy vzájemně se podporujícího knedlíkového souručenství v malém měla ovšem ještě jednu, řekněme docela privátní tvář.

Protože účinkující, aby se jim to doopravdy vyplatilo, vystupovali v několikadenních turnusech, bydlelo se především ve Zlatém lvu. Také ten hotel má dnes už docela jinou podobu i charakter, ale tenkrát představoval především proto docela ucházející privátní klub. Ne že by se neslavilo, ale především se zde ti, co se předtím navzájem dlouho neviděli, potkávali. Debatovalo se tedy a vedly se řeči, zejména na terase při hotelovém vchodu, a ještě k tomu obvykle dlouho do noci. A jinak nabízel Liberec pořád promítání v Letním kině, dostatek příležitostí ke koupání, anebo prostě k procházkám. Bývalo přece plné léto, a to je v Jizerských horách vždycky milé i docela dobře snesitelné.

Právě v tom vysloveně letním okouzlení to ostatně tenkrát probíhalo celé a pokud šlo o pravidelná vystoupení jako taková, s tím si, pokud vím, nikdo žádné zvláštní vrásky nedělal. Takže jediné, co ten báječný prázdninový režim narušovalo, mohly být rovněž pravidelné televizní přenosy tam odtud, i když i tohle se jistě dalo docela dobře přežít.

Můžete mluvit o konformismu, o věčném lokajství umělecké fronty, ne-li o jejím dalším přisluhování nedobrému režimu. Ti obeznalejší z vás mi ale potvrdí, že pamatují pády jiných, a ještě k tomu mnohem horší. Přesto rozhodně nejsou ani tady namístě vůbec žádná nostalgie, natož volání po starých časech. Dříve tolik populární Elvetky vzaly za své v proudu změn po roce 1989 oprávněně a také zábavní umění je dnes docela jinde.

Beru jistě obojí s opravdovým porozuměním i přirozenou pokorou před danými zákonitostmi, ale k něčemu se přece jen přiznám: jakmile přejde jaro a výrazně se oteplí, nejednou mě napadá, jak by vůbec nebylo špatné prodebatovat zase jednou noc na lví terase, prolenošit den na Přehradě, anebo prochodit ten samý čas pod Ještědem či po okolích lesích.

A ty nějaké dvě, nanejvýš tři podvečerní hodiny skutečné práce při téže příležitosti jaksi navíc? Ty by se s lidmi, s kterými bývalo tak dobré pobýt, přece zase snadno přežily!                                                                                                Václav Junek