NAĎA URBÁNKOVÁ – předsedkyně ARTESU
ARTES po roce 1990
Jak jsme již v předchozím vzpomínání uváděli, tak formální likvidace ARTESU byla ukončena v roce 1971 výnosem Ministerstva kultury. Po Karlu Vlachovi nikdo nechtěl v normalizačních letech převzít žezlo.
Ale hned v listopadu 1989 se po skončení jedné akce v hotelu Internacionál v Dejvicích setkali Jaroslav Randáček (kouzelník „Marvin“ světového jména) a tehdy konferenciéři Karel Deyl a Jaroslav Olša a ti se časem rozhodli obnovit činnost ARTESU.
„Vzpomínám, že jsme v té době s PhDr. Jaroslavem Olšou organizovali pro Cestovní kancelář Čedok silvestrovskou zábavu právě v Internacionálu pro turisty z tehdejší Německé spolkové republiky. Byla to „síla“ a pro nás docela drama. Krátce předtím vyhlásilo Občanské fórum stávku umělců na podporu záměrů listopadových idejí 1989. Takže někteří sjednaní umělci nám teprve na místě odmítli vystupovat. Všechny sály i další prostory byly plné německých turistů, kteří sice něco málo tušili, ale chtěli se na Silvestra bavit, jak si zaplatili.
A teď „babo raď“! Za pomoci dr. Olši jsme našli řešení, možná z dnešního hlediska špatné, ale v těch nervech snad přijatelné. Ve všech sálech jsme informovali o stávce, a proč jí umělci vyhlásili. Na podporu jsme vyhlásili hodinovou pauzu. A pak jsme použili každého, kdo měl „ruce a nohy“ a něco uměl. Harmonikář obcházel sály a hrál na přání, v hale byla improvizovaná tombola a Kolo přání, v největším sále hrál místní „šraml“, Jaroslav organizoval vlastní taneční zábavu turistů a podobně.
Naštěstí se všichni bavili a pokud vím, tak nebyly vůči Čedoku žádné reklamace.
V polovině roku 1990 se sešla valná hromada a byl obnoven ARTES, jeho tajemníkem se stal PhDr. Jaroslav Olša. Nějakou dobu se rozjížděl, ale pak byl dr. Olša povolán do diplomatických služeb a působil jako velvyslanec v Asii (on totiž uměl mnoho jazyků a uměl jednat s lidmi všech národností).
Jeho první předsedkyní pak byla časem zvolena známá hvězda, zpěvačka a herečka Naďa Urbánková, která jí vykonávala až do konce roku 1990, kdy ze zdravotních důvodů odstoupila.
Dovolím si jí alespoň krátce připomenout:
Naďa Urbánková se narodila jako Naděžda Balabánová v Nové Pace.
(30. 6. 1939 – 3. 2. 2023 v Praze).
Vystudovala Střední zdravotní školu v Trutnově a je diplomovaná zdravotní sestra.
Ale už od dětství hrála, dokonce dostala cenu na Jiráskově Hronově (to byl a možná ještě je věhlasný ochotnický divadelní festival) a tak se stala v roce 1959 elévkou v Pardubickém divadle. Pak krátce působila v Laterně Magice, protože se svým manželem přišla do Prahy.
V roce 1964 si jí všiml režisér Ján Roháč, a tak začala její kariéra v Semaforu a hned i ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“. Od té doby se prolínala její pěvecká cesta s tou filmově hereckou.
Vzpomíná: „Začátky byly krušné, přišla jsem do Semaforu v době, kdy tam byly superstar – Eva Pilarová, Hana Egerová, dále Karel Gott, Josef Laufer, Jirka Jelínek, Pavlína Filipovská, a já naprostý nýmand“.
A ještě: „Kdyby nebylo geniálního nápadu pana Suchého, abych nosila brejle i na jevišti, možná by dodnes o mně nikdo nevěděl“. To ale určitě není to hlavní, i když je pravda, že Naďa v té době zpopularizovala nošení brýlí, které zejména dívky odmítaly. Nakonec byly brýle její „image značkou“.
V Semaforu začala její pěvecká éra, nejdříve se jí věnoval Jirka Grossmann, který pro ni napsal největší hity „Drahý můj“, „Závidím“, pak dlouhá léta s Country Beatem Jiřího Brabce „Svatební průvod“, „Vilém peče housky“ (text Zdeněk Svěrák), „Vím, že přijdu do nebe“ a mnoho, mnoho dalších. Od roku 1972 každý rok získala Zlatého slavíka – celkem pětkrát. Ne náhodou se jí v sedmdesátých a osmdesátých letech říkalo „první dáma Country“. V Semaforu účinkovala hlavně ve skupině Šimek-Grossmann, třeba ve všech Návštěvních dnech v letech 1969-1971, které dodnes patří ke zlatému fondu České televize. Občas ale tak zpívala s Orchestrem Františka Ringo Čecha, skupinou Kroky i Orchestrem Václava Hybše.
Na všech pódiích působila velmi profesionálně a současně přirozeně a vstřícně k divákům. „Vzpomínám na velkou Show ve Sportovní hale na Výstavišti v Holešovicích (Hala Sazky ještě neexistovala). Všichni zpěváci pod hlavičkou „Hvězdy Supraphonu“, a tam byli opravdu až na výjimky všichni. Pět samostatných podií, pětkrát čtyři tisíce diváků, beznadějně vyprodáno.
Pro Country Beat jsme postavili samostatné zdola podsvícené podium, vše sledovaly tehdy nové SPOTY (světelná děla, čerstvě zakoupená od lední revue Hollyday of Ice). Naďa končí hitem „Závidím“, přes celou píseň je v boďáku, a na poslední „závidím“ zvedá ruku a světlo jí zhasne pomalu ve dlani. Dvě sekundy ticha a těch čtyři tisíce pak najednou jen vydechne.“
Naďa ale byla dokonalá i ve filmech. Nezapomenutelné jsou hlavně filmy Jiřího Menzela „Ostře sledované vlaky“ a zvláště „Skřivánci na niti“. V roce 1970 si ale zahrála i v dětském filmu „Lucie a zázraky“, a 1976 „Na samotě u lesa“ Smoljaka a Svěráka.
V devadesátých letech žila se svým manželem ve Švýcarsku, a nakonec byla už doma značně nemocná. Neztrácela ale svůj trvalý optimismus.
Naďa Urbánková je superstar středního proudu naší populární hudby a „country lady“ zejména osmdesátých let.
Václav Soldát
