NESMRTELNÍ PÍSAŘI
Písaři jednou, Písaři provždy
Nemám štěstí, také času nazbyt bývá málo a proto se dostanu do šáreckého Tichého údolí opravdu zřídka. Jenomže pokaždé, kdykoli na to přece jen dojde, mě neberou ani tak resty místních mlýnů, anebo malebná velkolepost tamních přírodních scenérií, nýbrž cosi docela jiného. K dnešku sice uplynulo už mnoho desetiletí, a přece se mi tam ani jednou nepodařilo minout jen tak plenéry, v kterých vznikali Písaři.
Ten seriál se rodil dlouho a, pokud vím, značně složitě. Jistě také proto, že tomu tak bylo sice nedlouho po roce 1968, především však už ve značně neveselém údobí, které se lišilo od té rozjásané éry asi jako zlato od smetí. Přesto se tenkrát natočilo a pak dokonce také odvysílalo všech dvanáct pokračování skutečného audiovizuálního veledíla pořád ještě včas.
Do televizní redakce zábavy jsem v tom čase docházel zatím krátce a ještě k tomu jen a jen jako asistent všech asistentů. Ani tak mi ovšem nemohl uniknout kolem roku 1971 zájem, který ono natáčení vzbuzovalo. Nejenže se o Písařích hovořilo po chodbách, na pověstné pavlači i veřejně, ba dokonce leckde psalo. Všiml jsem si však rovněž, že jsou chvíle, kdy mizí mnohem renomovanější kolegové, aby tolik diskutovaný pracovní exteriér alespoň navštívili. Nevím už přesně jak, ale mně se to poštěstilo také To jsem si ale sáhl při té velké, ne-li dokonce mimořádné příležitosti chtě nechtě na tep doby. Přímo a snad doslova
Jaroslav Dietl pojednal původní Flaubertovu literární předlohu jako sled epických obrazů pod názvem Byli jednou dva písaři. Pamětníci tvrdí, že už do toho hodně mluvil režisér Ján Roháč a také, že konečné obsazení nebylo dlouho tak docela jasné. Pokud ale šlo o obě ústřední postavy, tady pochyb být prostě nemohlo. Jistě proto, že je Dietl s Roháčem stylizovali Sovákovi a Horníčkovi takříkajíc na tělo. Stejné to ostatně muselo být s obrazovou vizí už tenkrát jedinečného Jiřího Lebedy, anebo s přípravou hudebního podkresu – také ten Jiří Šust vytvořil, jako kdyby skládal pro dobové francouzské komedie naprosto běžně. To všechno ovšem nebylo ještě vůbec nic proti pozdějšímu natáčení samotnému.
Teprve mnohem později, po opravdu dlouhých letech, mi totiž pan režisér vyprávěl o té radosti, s kterou jezdívali do Šárky společně s oběma hereckými giganty. Běžně se prý stavovali při takových svatých příležitostech každé ráno na Maximiliánce, to na jistě svéráznou snídani a poslední, vysloveně privátní kus řeči. Pak se skutečně točilo, ovšem zase jen tak, že Roháč, Miroslav Horníček i Jiří Sovák tvořili podle daného textu po jejich jako asi málokdy předtím a natolik svobodně sotva potom. Platným dokladem toho ostatně zůstane provždy celá řada sekvencí a přímých hereckých akcí, které evidentně nemohly vyplynout jinak než z celkové takto navozené pozitivní atmosféry.
Jenomže to skutečně hlavní spočívalo zase v něčem docela jiném. Natáčelo se pohodově a bez výrazných obtíží. Ani konečně schválená herecká sestava rozhodně nezůstávala nikterak pozadu. Od paní Tichánkovvé či od Josefa Moučky, Jana Libíčka, Jiřího Hrzána, Josefa Dvořáka, Kláry Jernekové, Libuše Havelkové a celé další plejády tehdejších skutečných stars konečně nic jiného ani očekávat nešlo. Avšak zřejmě proto, že se tou dobou už doopravdy politicky připozdívalo, stala se tamní lokace navíc cílem doslovného zástupu přátel z branže a vůbec zájemců zdaleka nejen z naší redakce. Takže se točilo zejména tenkrát zcela v Roháčově stylu: natáčení běželo docela dobře, ale především jako stálá živá a hledaná společenská událost.
Dlouhá řada tehdejších tvůrců, protagonistů i všech ostatních tehdy přímo zúčastněných už nežije a i kdyby, nový kabát, který nyní má původní usedlost nad Únětickým potokem, by sotva poznali. Také okolní příroda vyhlíží jinak a Maximilánka dávno vyhořela. Přesto – aniž bych srovnával byť na okamžik onu tehdejší televizní tvorbou se současnou – nelze na tamní natáčecí dny Písařů nikdy v klidu zapomenout.
Václav Junek
Ale můžete se alespoň minutku pokochat!
