VZPOMÍNKA NA KLUBY MLÁDEŽE

Spisovatel, básník a kulturní funkcionář v osmdesátých letech Jaroslav Čejka vydal vzpomínkovou knihu o svých peripetiích života. Nese titul „Mých devatero řemesel“, ani ale nevím, kde se může vůbec sehnat.

Poznal jsem ho v našich mladých letech, když působil v pražských klubech mládeže, ale po nějaké době se stal šéfredaktorem časopisu pro mladou literaturu v rámci kulturně uměleckého časopisu Tvorba.

Jeho krátká vzpomínka předznamenává „Fenomén kluby mládeže“, který bude zanedlouho uveden na těchto stránkách.

Vzpomínku jsem převzal z Facebooku, kde byla 23. března zveřejněna. Snad vás to bude také zajímat, jako obraz doby.

Václav Soldát

„Po odvolání z Rubínu se nade mnou moji nadřízení, kteří byli zažitým „monstrprocesem“ zaskočení možná víc než já, smilovali a nevyhodili mě na dlažbu. Konec konců, v kádrových posudcích, které na mě před časem sami schvalovali, jsem už figuroval jako dělnický kádr. A tak mě jen přesunuli do programového oddělení Pražského podniku služeb mládeže, které zajišťovalo programy pro další svazácké kluby na území hlavního města Prahy. Pro slavné diskotékové Déčko na Vinohradské třídě, Osmičku v Libni, Amforu na Jižním Městě a Klub v Michalské na Starém Městě. Z nich mi byl nejbližší Klub v Michalské, kde se kromě komorních hudebních pořadů konaly hlavně text appealy mladých autorů, které uváděl redaktor rozhlasového Mikrofóra Jiří Tušl. Zpočátku tam pravidelně účinkoval i herec Jiří Hanák, který později emigroval do Velké Británie, kde působil v BBC.

V programovém oddělení jsem měl za kolegy diskžokeje Jožku Zemana, Alenu Roubíčkovou, která se pohybovala v kultuře celý život, a taky Aloise Valentu. Ten v mládí krátce zpíval s Olympikem, ale roku 1968 ho při návratu z cesty po západní Evropě spolu s Miki Volkem zadrželi na československých hranicích za převážení časopisů a knížek o sovětské invazi a československém odporu proti ní. Jejich kauzu převzala Stasi a po ní východoněmecký soud v Berlíně, který jim vyměřil nepodmíněné tresty odnětí svobody. Oba si je v NDR také odseděli a do Československa se vrátili až koncem roku 1969.

Naše oddělení však nepřipravovalo jen klubové programy. Čas od času jsme se pořádali také koncerty, nebo jsme se na nich alespoň podíleli. Většinou v Lucerně. Spolupracovali jsme i na Jazzových dnech, který pořádala známá jazzová sekce Svazu hudebníků. V paměti mi však utkvěla zejména Inka Zemánková, která byla v té době už téměř slepá a svým koncertem, do kterého nechtěl žádný jiný pořadatel jít, se loučila se svou kariérou. Její jméno už mladým lidem většinou nic moc neříkalo, a tak se nám na její koncert přes všechnu naši snahu podařilo prodat jen kolem osmi set lístků.

Většinou jen ty levnější na balkony. A tak jsme po dohodě se zpěvačkou, které jsme namluvili, že lidé ještě pořád chodí, posunuli začátek o čtvrt hodiny a potom jsme obíhali balkony a zadní řady v přízemí, kde jsme nabízeli divákům možnost přesednout si na volná a mnohem dražší místa v přízemí. Když se pak první polovina přízemí zaplnila, oznámili jsme nadšené paní Ince, která tak dakeko vůbec nedohlédla, že Lucerna je vyprodaná. Kdysi slavná zpěvačka měla slzy v očích a ve chvíli, kdy začala zpívat „Tak jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem, tak já také hlavu svou otáčím jen za tebou,“ dočkala se potlesku ve stoje.

Po dalších dvou letech jsem se stal programově provozním ředitelem PPSM, což byla funkce, ve které jsem se občas cítil jako nahý v trní. K mým povinnostem patřilo předkládat jednou ročně do předsednictva MV SSM dramaturgické plány klubů. Jenže v té době už nebyl předsedou MV SSM racionální Josef Hájek (ten se mnohem později, po listopadu roku 1989, stal na pár měsíců pražským primátorem a vysloužil si tak přezdívku „zimní král“), ale Miroslav Štěpán. A ten mě s mou první verzí dramaturgických plánů setřel jak malého kluka. Obzvlášť se vyřádil v kritice pantomimy, které jsme v klubech poskytovali poměrně velký prostor, ať už šlo o divadlo Excelsior, skupinu Mimóza nebo sólová vystoupení Borise Hybnera, Bohumíra Valenty či Rudy Papežíka. Štěpán se tenkrát dost rozohnil: „Pokaždý když přijdu do Rubínu nebo jinýho našeho klubu, tak se tam objeví na pódiu maník s nabíleným ksichtem a předvádí nějaký pitominy. Tomu se, soudruzi, říká pantomima a ten maník, kterej tam beze slova dělá ty nesrozumitelný ptákoviny, je pantomim. A já se ptám, soudruzi, jak tomu má rozumět osmdesát tisíc pražskejch svazáků, když tomu nerozumí jejich předseda? Vždyť to potlačuje mluvenou řeč! Za tím se může skrývat ledacos! To jde proti nám, soudruzi!“

Ze svého subjektivního hlediska měl vlastně pravdu.

Jaroslav Čejka